Český sport čeká revoluce ve financování. Alespoň ze strany státu. Ministr financí Miroslav Kalousek již od ledna příštího roku nechce přerozdělovat tradičních 300 milionů korun pro sportovce přes Český svaz tělesné výchovy a sportu (ČSTV), ale přímo jednotlivým sportovním svazům.
Pro bafuňáře ČSTV je to nemilá zpráva. Až doposud dohlíželi na většinu peněz, které tekly do českého sportu. Tu kohoutek povolili, tu zase utáhli. A právě kvůli tomu je ČSTV nejmocnějším a nejvlivnějším sportovním sdružením v zemi. V minulých letech navíc podporovalo svoji vážnost miliardou korun, kterou jim každoročně přispívala na provoz ze svého zisku společnost Sazka, kde svaz ovládá majoritu.
Jenže penězovod ze Sazky vyschl, firma finance namísto svým akcionářům posílá na splátku dluhopisů za O2 arenu. A s vysycháním zdrojů v přímé úměrnosti upadá i vliv a sláva ČSTV. Ještě loni mohli funkcionáři svazu alespoň ve svůj prospěch upravit realitu a tvrdit, že stovky milionů korun, které jejich prostřednictvím posílá sportovcům ministerstvo financí, je jejich zásluha. Bez jejich zásahu a lobbování by prý nic takového nebylo. Jenže takový argument iritoval některé členy vlády a ti se rozhodli při přerozdělování peněz z eráru svaz vynechat. Ostatně obejít ČSTV se chystá i ministr školství Dobeš, z jehož resortu plyne ročně do sportu 1,9 miliardy korun.
Je logické, že se ČSTV podobným plánům brání. Na svých internetových stránkách zveřejnil reakci, v níž své vynechání ze systému přerozdělování peněz označil za likvidaci sportu. Ve zmíněné reakci mimo jiné uvádí, že v takovém případě dojde k rozpadu systému regionálních a oblastních sportovních akcí, na nichž každý víkend sportuje 460 tisíc lidí. „Ukončení profesionální činnosti části sportovních svazů, nezahrnutých do okruhu podporovaných sportovních svazů, zúží portfolio nabídky organizovaného sportu nejen mládeži,“ komentuje touto kostrbatou větou ČSTV Kalouskův záměr.
ČSTV založila v roce 1957 tehdejší komunistická vláda především jako organizaci, která měla za úkol hlídat dění ve sportovních svazech a tělovýchovných jednotách. Po roce 1989 se pak svaz několikrát reformoval, jenže nedostatečně. Aparát svazu je stejně jako za „starých dobrých časů“ přebujelý a neefektivní. Dle informací týdeníku EURO se z prostředků, které získá svaz na svoji činnost a následně rozděluje členům, tedy sportovním svazům, dostane přímo ke sportovcům třicet až čtyřicet procent. Zbývajících šedesát až sedmdesát procent financí „sežere“ samotný svazový aparát. A to kromě jiného na platy zaměstnanců, prebendy funkcionářů a další. O efektivitě prostředků vynaložených na sport se v této souvislosti snad ani nedá hovořit. Svaz sice tvrdí, že na svém zeštíhlení pracuje, ale poněkud pozdě. Na reformu měl v posledních dvaceti letech času dost.
Paradoxně tak může být 300 milionů korun přímo rozdělených mezi sportovce více než miliarda korun od Sazky, kterou v předchozích letech každoročně rozděloval ČSTV. I když ne všichni jsou o přínosu takové změny přesvědčeni. Třeba šéf fotbalového svazu Ivan Hašek tvrdí: „Fotbal na takovou věc není připravený. Byl by to obrovský problém a pevně věřím, že politici dosavadní systém neshodí. Fotbal by na tom hodně prodělal, a především jeho základna by byla ohrožena.“ Splnila se tak předpověď šéfa jednoho ze silných sportovních svazů, který komentoval Haškovu snahu shánět peníze u politiků před parlamentním volbami slovy: „Přestaňte ze sebe dělat před politiky šašky a začněte radši peníze shánět sami. Nikdo jiný než vy je nezajistí.“ Hašek peníze nesehnal.
