Je chyba, že pořád tak podceňujeme umění. A pak se nám to vymstí, což různé události posledních dní a týdnů jasně ukazují. Vítěz letošního hlavního Oscara třeba donutil, že v New York Times uveřejnili opravu článku z roku 1853. Nejslavnější deník světa se sekl ve jméně uneseného černocha, který se díky filmu 12 let v řetězech stal konečně světoznámým.
Krásný příklad, který můžeme Americe jen závidět a doufat, že třeba i některému z českých médií se povede udělat chybu a vydržet těch 150 let na onu opravu. Zatím tady tomu geopolitická situace moc nenasvědčuje.
Ostatně umění umí ukázat předem i to, co dneska vnímáme jako strašně novou geopolitickou situaci. V souvislosti s aktuálním vývojem na Krymu a v přilehlých oblastech lze doporučit film Křižník Potěmkin. Krásné, byť bolestivé dílo leccos naznačí a možná se pak nebudeme při podobných situacích tolik podivovat.
Nejdál to ale dotáhli slovinští Laibach. Vydali novou (povedenou) desku, kterou do světa uvádí singl The Whistleblowers. A písnička opravdu je o hrdinech dneška. Těch udatných lidech, kteří se nebojí prásknout kohokoli, kdo udělá cokoli, co je právě označeno za špatné.
Kolikrát jde o lidi, kteří se na „tom špatném“ i sami podíleli, ale když už šlo do tuhého, našli v sobě dostatek odvahy a vše provařili. Někde za snížení trestu, jinde hned za peněžní odměnu. Laibach zpívají: „Jsme sami. Ale přijde den, kdy zvítězí svoboda. Pak se tu všichni setkáme a převezmeme vládu.“ (Nebojte, v originále se to opravdu rýmuje.) Přesně jak to požaduje současný svět.
Pointou však je videoklip k písni, v němž jsou těmito whistleblowery děti připomínající Hitlerjugend. Pěstují svá dokonalá těla, mají „čisté duše“ a „nikdy nepadnou“. Jen víc podobných klipů a písní se skutečným vhledem do současnosti. Těch průměrných, patolízalských až oslavných textů na práskače všeho druhu už bylo zbytečně moc.
Čtěte další Šaškovy provokace:
Šašek provokuje: Individuální sporty čeká další kolektivizace. Těšme se
Šašek provokuje: Český národní sport se hraje hlavně v mikrolevelu
