Ty kapely zná každý. Jmenují se Slade, Sweet nebo Stratovarius a společné mají především to, že kdysi byly slavné. A to nejen v Česku, ale také v nějaké relevantní zemi. Nyní je však spojuje smutný osud podobných hudebních skupin, které jsou již desítky let za zenitem a blíží se k bodu půlstoletí od vydání té jedné zásadní písničky, jež je proslavila.
Právě v tomto bodě se pak stává to, že tyto kapely objeví Českou republiku a začnou tu vystupovat i několikrát do roka. Začíná to ještě docela důstojně v některé z menších pražských hal (hokejový stánek Slavie a bývalá malá sportovní hala by mohly vyprávět, jak je vždycky oblehly stodvacítky s karvinskými a plzeňskými espézetkami).
Pak to ale začne být v Praze slabší a promotéři nasměrují kapely do regionů. A nastává hardcore. Vrcholem nedůstojnosti byla nechvalně proslulá „rocková benzinka“ u jihočeské Čkyně. Ta před takovou dekádou prožila ohromné vzedmutí, když tam všechny podobné ansámbly zahrály (dost často doprovázené některým z projektů Aleše Brichty).
Smutný osud
Tato doba je už ale pryč. Protože poté, co tyto kapely zahrály již v každém rokáči Plzně, Pardubic a všech moravskoslezských městeček, musely si sbalit krám i v Česku. Smutný osud pak neplatí jen pro rockové kapely, ale také pro samostatné interprety jiných žánrů.
Vezměte si takového Bobbyho McFerrina. Není to tak dávno, kdy s velkou pompou „poprvé vystoupil v Česku“. Další rok přijel již asi třikrát (a slabomyslnější hudební redaktoři to neopomenuli kašírovat stejně, jako kdyby poprvé přijeli Beatles). Třetí rok už to bylo tak desetkrát. A nyní tvůrce otravného hitu Don’t Worry Be Happy v Česku vystupuje častěji než kterýkoli tuzemský interpret.
Kdyby vás zajímalo, které končiny po české anabázi vyrážejí „sweetí“ a „slejdí“ dobývat, je to Německo. Tamní publikum prý snese úplně všechno.
Čtěte také:
