Samozřejmě nevíme vůbec nic, přesto na to máme všichni poměrně vyhrocené názory. Je to možná smutné, ale i to je prostě dnešek.
Šaškův názor je poměrně jednoduchý a souhlasí s expremiérem Petrem Nečasem: někteří lidé činní v trestném řízení by si měli sbalit z filmů známou krabici se svými věcmi, rámeček s rodinnou fotografií dát navrch hromádky a vypadnout. A to bez ohledu na to, jak to celé nakonec dopadne, protože stejně tak učinil i bývalý premiér, což má přece jen o dost významnější konsekvence než odchod jednoho státního zástupce. Kdyby totiž podobnou chybu (či sázku, která nevyšla) podnikl kdokoli v jakékoli práci, šel by na hodinu.
Šaška nyní v souvislosti s celou zašmodrchanicí (včetně hysterických reakcí některých exponovaných osob a občanských sdružení) napadla obecnější myšlenka. Ta odkazuje k jediné skutečné definici demokracie, jež možná překvapivě nezahrnuje slova jako krádež, úplatkářství ani morálka. V demokratickém zřízení jde jednoduše o rozdělení moci na legislativní, exekutivní a soudní. Jako v poměrně mladé a nepříliš významné zemi (ano, tou ČR je) tu je toto rozdělení zatím stále v plenkách, stejně jako mnohé instituce a způsoby myšlení z něj vycházející.
A právě o naše myšlení jde šaškovi především. Jsme zvyklí si poradit, když lidsky řečeno „ustřelí“ moc legislativní, stejně jako exekutivní. Máme na to receptory, dokonce mnozí novináři z toho vykřesali kariéru a slávu. Otázka zní – může v demokracii ustřelit moc soudní? A pokud ano, jak se to projeví? Jak na to zareagujeme? Sociologové a filozofové znají termín autopoietický systém. Takový systém je uzavřený, funguje sám o sobě, autonomně si řídí vlastní procesy.
Jak dobře vidíme nejen na současné situaci, legislativní ani exekutivní moc takovým systémem nejsou. Pokud soudnictví ano (což šašek netvrdí), není právě toto to vychýlení balance všech tří mocí, která by pro nás po americkém vzoru měla být ideálem?
Čtěte také:
Marek Benda: Žalobce Ištvan se zoufale snaží zachránit si krk