Myšlenka, kterou jsem uštval o nedávné noci, se zažehla ve tmě, tak jako sen, s blýsknutím nože Huga Desnoyera, vynikajícího francouzského řezníka. Ačkoli, teď si vzpomínám, ten záblesk vyšel spíš ze slov pýchy, která patřila v článku kříšené slávě jeho cechu; „Jsme nejlepší na světě, protože jsme se dokonale naučili rozporcovat celé zvíře, známe dokonale jeho části a jejich nejlepší uplatnění v kuchyni,“ říká v jednu chvíli Desnoyer.
Obraz čistých kostí, které zůstanou po zcela snědené krávě, mě jako vděčného strávníka na okamžik nadchl, ale nevyzpytatelná asociace mě strhla k honu jiné myšlenky; spatřil jsem vyčerpáním zrůzněnou tvář cyklisty Armstronga a u okna ztemnělé kuchyně přečetl, teď polohlasně, znovu řezníkova slova: „Jsme nejlepší na světě, protože jsme se dokonale naučili rozporcovat celé zvíře, známe dokonale jeho části a jejich nejlepší uplatnění v kuchyni.“ Oni ho mistrovsky porcují a my ho spotřebováváme, napadlo mě při pohledu na vozovou hradbu odpadových kontejnerů. Desnoyerovi hoši pak v pravý čas omyjí nože, zbytek pečlivě uschovají do chladu a budou pokračovat, až zkušeně vycítí, že naše chuť už opět uzrála.
Kruhem světla pod lampou prošel muž s novinami v podpaží ruky, v níž nesl aktovku. Fláky slávy, hrdinství a dobrodiní se snědly jako první. Teď se umně vyřezávají vnitřnosti, svinstvo, podvod a klam. O to je ještě větší zájem. A pak nastane ono období, které je odpočinkem pro řezníky a trávicí siestou jedlíků. A v témže čase „povolí“ zbytek poraženého kusu, správně zamře, získá křehkost a těžkou vůni „celé pravdy“. Řezníci na něm noži dokončí svůj triumf, který bude o to větší, ustoupí-li s posledním řezem skromně do pozadí. Ale vidím první chybu v úsudku; dlouhé trávení není možné, jíst je třeba každý den. Udržovat hladinu cukru. Pocit prázdna a hladu je nesnesitelný. Zavřel jsem dveře do kuchyně a ve tmě se zakousl do předloktí, které ztlumilo výkřik, takže se nikdo nevzbudil.
Další Šaškovy provokace: