Šaškovi bývávalo líto, že v různých mezinárodních žebříčcích se Česko spolu se Slovenskem, Polskem a Maďarskem dříve často umisťovalo mezi rozvojovými zeměmi. Pociťoval jakousi hrdost na příslušnost ke střední Evropě, regionu vyspělejšímu, než si svět myslí – a velmocem často navzdory. Tak to už neplatí. Visegrádská čtyřka svými aktivitami dokázala, že mezi vyspělé země opravdu nepatří.
Devadesátá léta byla euforická. Na region se nahlíželo jako na budoucího tygra a na ekonomickou transformaci jako na příležitost k pěknému zisku pro investory z nasycených trhů. Byli jsme „miláčky Západu“. Dobré pověsti středoevropské čtyřky pomáhali její lídři, opravdové morální autority, kteří důstojně aranžovali politickou transformaci. V Česku a na Slovensku Václav Havel, v Polsku Lech Wałęsa a v Maďarsku Árpád Göncz.
Takovou krizi, jakou teď region prožívá, nezažil od pádu komunismu. Ukázali jsme, že demokracie v našich zemích nemá opravdu pevné kořeny. Hledají se pevné ruky, třetí cesty, rychlá řešení. Postavení žen se – opačně vůči západnímu trendu – zhoršuje, státy dlouhodobě degradují Romy, xenofobie se stává étosem mainstreamové politiky. To, co region předvádí v uprchlické otázce, je jen špičkou ledovce. Právě naše čtyřka, která zásobovala migranty desítky let celý západní svět, se k uprchlické otázce chová s nejmenší tolerancí ze všech.
Není za tím nic než závist. Lidé si na začátku devadesátých let představovali životní úroveň jako v Rakousku, plné nákupní košíky, letní dovolené u moře a respekt vyspělého světa. Ve skutečnosti nám Západ stále stejně rychle uniká. Visegrádská čtyřka zbohatla, ale vyspělý svět dohnat neumí. Západní firmy střední Evropu přehlížejí. Naše nákupní košíky jsou proti rakouským poloprázdné. A naše odpověď? Ze vzteku Bruselu ukážeme, že nám nemá co diktovat! Jenže běženci, Romové, bruselští úředníci, Němci, Ukrajinci ani Rusové prostě nemohou za naše podělané středoevropské životy.