Žijeme ve strašně schizofrenní době. Projevuje se to ve spoustě motivů našich životů, nedávno jsem si uvědomil, že jedním z největších rozporů je ale náš přístup ke koncům.
Na jedné straně se člověk bez jakýchkoli problémů každý rok zbaví svého mobilu, klidně vyhodí počítač, když se začne trochu zpomalovat, a díky slevě si našinec může z jedné výplaty koupit mašinu několikrát menší a mnohokrát výkonnější.
Stejně tak neváháme požadovat po lidech, aby skončili ve svých funkcích, když se něco (většinou spíš z hlouposti než chytráctví) nepovede. Zároveň obdivujeme, když kterákoli z celebrit dokáže odejít z veřejného života ještě předtím, než se stane parodií sebe samé. V těchto případech máme ke koncům kladný vztah, vyžadujeme si je, sami s věcmi skoncováváme.
Upřímně řečeno v těchto případech, byť se nám to nemusí zdát, o nic nejde. Ale v těch opravdu velkých věcech jako bychom najednou konce neznali, bráníme se jim. Máme tu třeba tunel Blanka či podivuhodné sKarty. Celkem vzato jsou mi oba projekty lhostejné, vlastně jsem jejich příznivcem, protože se alespoň někdo snažil něco změnit. Ale skutečně mě na nich fascinuje právě ta neschopnost a neochota uznat, že se tyto pokusy nezdařily. Případně že přinesly více škod než užitku. V tom tkví zásadní problém těchto monstrakcí.
Bohužel to dost pravděpodobně souvisí s největší bolestí politického dneška – nikdo nechce vládnout. Tedy vládnout ve smyslu přijímat rozhodnutí a čelit jejich důsledkům. Za Blanku ani sKarty by neměl jít nikdo sedět. Ale měl by konečně vstát alespoň jeden politik a natvrdo říct, že se to nepovedlo, končíme s tím, ať to stálo/stojí/bude stát cokoli. Klidně se vsadím, že poměr cena/rozpočet bude u Blanky a sKaret takřka stejný, jako je u toho zmíněného mobilu, který všichni měníme každé dva roky. A přijde nám to vlastně normální.
…někdo ty nepříjemné věci říkat musí
Čtěte také:
Šašek provokuje: Ať kradou. Hlavně, když budou skutečně vládnout
