Všechno, na co byste se mohli zeptat kolem saúdskoarabské mocenské čistky, ale o moc moudřejší byste stejně nebyli.
Hosté rijádského hotelu Ritz Carlton nejsou zvyklí od hotelového managementu slýchat: „Kvůli neočekávaným okolnostem se všichni sbalte a shromážděte se v lobby, budete převezeni do jiných hotelů.“ A už vůbec ne v jedenáct večer. Sobota 4. listopadu však byla dnem veskrze výjimečným. Královské apartmá za sto tisíc korun na noc, šest set let staré olivovníky a další ukázky saúdskoarabského luxusu se měly za pár desítek minut stát svědky mocenské čistky, jež nemá v dějinách mnoho sobě rovných.
Těsně po půlnoci začaly limuzíny svážet vybrané hosty. Támhle je al-Walíd bin Talál, pětačtyřicátý nejbohatší člověk na světě; tady Mutaib bin Abdalláh, ještě ten den dopoledne ministr pro královskou ochranku; tady bývalý guvernér provincie Rijád; velitel válečného námořnictva; šéf vlivného holdingu Saudi Binladin Group - zkrátka, kdo v Rijádu něco znamenal, v čele s jedenácti členy královské rodiny a minimálně dvěma někdejšími následníky trůnu, byl onu noc v Ritz Carltonu.
V hlavní roli následník
Nikdo z nich tam však nebyl z vlastní vůle. Nechal je tam svézt korunní princ a ministr vnitra Muhammad bin Salmán poté, co je jeho lidé pozatýkali kvůli podezření z praní špinavých peněz, úplatkářství, vydírání státních úředníků a zneužívání státních funkcí k osobnímu prospěchu. Učinil tak z pozice šéfa ten den ustaveného protikorupčního výboru, jenž může prakticky vše, co se mu zlíbí: zadržovat lidi bez soudu neomezenou dobu, sebrat jim majetek a převést jej do státní kasy, například. Ten den výbor pozavíral na 500 lidí a zmrazil 1200 bankovních kont, na nichž bylo celkem 25 miliard dolarů. Jen majetek zhruba dvacítky prominentů v Ritz Carltonu, jejichž jména známe, odhaduje agentura Bloomberg na 56 miliard dolarů. Na několikahodinovou akci to není zlé skóre.
Následující dny a noci strávili zatčení spaním na zemi pod vypůjčenými dekami, korunní princ konsolidováním vlastní moci a média spekulacemi, co že to celé znamená. V Rijádu se totiž tou dobou odehrálo mnoho dalšího zajímavého. Všechny ty příběhy, počínaje osudem libanonského premiéra Harírího a konče plánovanými ruskými investicemi do íránské ropy, tak či onak končí u prince Muhammada (viz box). Plynou z nich tři otázky: Co všechno má princ rozehráno? Ví, co dělá? A kdo z toho může mít radost?
Přečtěte si více o zatčení bin Tálala:
Miliardář za mřížemi. Obětí mocenského boje v Rijádu je i arabský Warren Buffett
Koncentrace moci v rukou následníka trůnu je beze vší pochyby bezprostředním motivem sobotní kovbojské akce. Muhammad totálně převrátil stávající pořádek, jenž každé ze tří větví početného rodu Saúdů přiřkl kontrolu nad jedním silovým sektorem a jeho tajnou službou. Dnes velí Muhammad všem třem; za pětaosmdesát let své existence něco takového Saúdská Arábie nezažila.
Co s tou mocí hodlá princ dělat? Když posloucháte, co říká, zdá se, že mu leží na srdci všechny správné věci: modernizace ekonomiky, omezení závislosti na ropě, „návrat k umírněnému islámu“, liberalizace společenských poměrů - a samozřejmě vymýcení korupce. (Toho všeho chce dosáhnout za 13 let, jak vyjadřuje agenda jeho programu Vision 2030.) Když jej však vidíte konat, je zřejmé, že prioritou číslo jedna je úspěch v soupeření s Íránem. Je také zřejmé, že Muhammad bin Salmán nemá ve zvyku chodit okolo horké kaše; méně zjevné už je, jestli je jeho razantní styl skutečně úspěšný.
Fiasko jménem Katar
Na jaře roku 2015, coby čerstvě jmenovaný ministr obrany, se rozhodl zasáhnout do jemenského konfliktu mezi tamními sektami pod záminkou, že tu šíitskou (hnutí Hútíů) podporuje Írán. Princ Muhammad tehdy sliboval rychlý konec bojů. Po dvou a půl letech občasného bombardování však má na svědomí pouze 14 tisíc mrtvých (většinou civilistů), zatímco konflikt je vyřešen zhruba stejně málo jako na začátku. To lze stěží považovat za úspěch.
Pak je tu Katar. Letos 5. června vyhlásily čtyři země v čele se Saúdskou Arábií, že pozastavují diplomatické styky s Katarem, jenž prý podporuje terorismus, a pokud Dauhá nepřistoupí na 13 podmínek, uvalí na něj cestovní a obchodní blokádu. Ve skutečnosti šlo o to, že katarské vedení udržovalo čilý obchodní kontakt s Teheránem, což Saúdům nejde pod vousy.
Z Kataru dali sousedům najevo, že na žádné podmínky přistupovat nebudou, a nad hrozící blokádou pokrčili rameny. V srpnu pak dokonce obnovili s Íránem plné diplomatické styky. Jak se vzápětí ukázalo, Rijád a spol. nemají na Katar žádnou účinnou páku s výjimkou přímé vojenské agrese (do které se ovšem nikomu nechce, protože, přece jen, v Kataru mají své oblastní velitelství Američané). Saúdská snaha oslabit Írán vyřazením Kataru ze hry tak vyšuměla; dnes nachází Rijád podporu pouze u Spojených arabských emirátů, v Mali a u jedné ze dvou vzájemně konkurenčních vlád Libye. Jak lépe vyjádřit pojem „diplomatické fiasko“? A znovu se na něm podílel princ Muhammad.
Harírího rezignace je další sporný tah, tentokrát již zjevně v Muhammadově režii. Nikomu není moc jasné, co chce Rijád udělat teď; analýzy se většinou shodují, že celé to drama nakonec posílí Írán.
Miliardy ve vzduchu
Nejen geopolitikou však živ je princ. Předsevzal si proto jiný velký úkol, totiž prodej pětiprocentního podílu ve státní ropné firmě Saudi Aramco. Peníze získané od investorů chce použít na financování ekonomické reformy země. To se však lépe řekne, než udělá. Aramco je tak velká společnost, že nikdo neví, kolik by na burze měla stát; Rijád chce valuaci ve výši dvou bilionů dolarů, trh to považuje za přemrštěné. Kromě toho firma coby prodloužená ruka státu dělá různé věci, které nemají s ropou nic společného; například staví školy. Není divu, že její finance jsou naprosto nepřehledné.
Proto ani primární emise akcií nejde nijak snadno. Firma si najala pět firem v čele s JPMorgan Chase a Morgan Stanley, aby stomiliardové IPO, největší v historii akciových trhů, zařídila. Pro ilustraci: dosud největší primární úpis akcií, v případě čínské Alibaby, vydělal 25 miliard dolarů. Ale stále se neví, kterou burzu si Aramco vybere ani jestli bude třeba část podílu prodávat přímo (ve hře jsou pro ten případ připraveni Číňané). Celkem vzato je tedy její IPO „dost bordel“, jak napsal týdeník The Economist. A řízení Aramka má na starost - co byste řekli? - princ Muhammad bin Salmán.
Korunní princ tak celkem vzato dokázal, že mu razance v jednání rozhodně nechybí. To může být dobrá zpráva pro investory i celý Blízký východ; ale nezbytnou podmínkou je, aby Muhammad našel ještě jiné kvality než právě razanci. „Nebýt vlivu USA, dopadli bychom jako Severní Korea,“ citoval prince Muhammada britský list The Guardian. Té obavy však jeho nástupem k moci nijak neubývá.
Show korunního prince
24. října: Saúdskoarabský korunní princ Muhammad bin Salmán předsedá v Rijádu konferenci pro zahraniční investory.
25. - 26. října: Jared Kushner, poradce a zeť amerického prezidenta Donalda Trumpa, přijíždí do Rijádu na předem neplánovanou cestu; setkává se s Muhammadem bin Salmánem.
29. října: Saúdskoarabský ministr pro záležitosti Perského zálivu Sámir al-Sabhán se velmi ostře pouští do šíitské organizace Hizballáh kvůli podpoře íránských zájmů v Sýrii a Libanonu. „ Usekáme vám ruce,“ hrozí.
31. října - 1. listopadu: Libanonský premiér Sa'ad Harírí, jehož Rijád kritizoval za ústupky Hizballáhu, přijel do Rijádu.
3. listopadu: Harírí se v Bejrútu schází s íránskou šedou eminencí přes zahraniční politiku Alím Akbarem Velájatím. Íránec se poté nechá slyšet, že „íránsko-libanonské vztahy jsou vždy konstruktivní a Írán neustále podporuje a chrání libanonskou nezávislost, sílu a vládu“.
V Rijádu někomu došla trpělivost; ještě týž den tam premiér Harírí neplánovaně odlétá „na kobereček“.
4. listopadu: Ráno vystoupí premiér Harírí v televizi Al-Arabíja (sídlí ve Spojených arabských emirátech, ale vlastní ji Saúdové). Z papíru přečte, že „Írán rozsévá destrukci a zkázu všude, kde se usadí“, že se on, Harírí, obává o svůj život a že ve funkci premiéra končí, řečeno s nechtěnou sebeironií, „na protest proti vměšování cizích mocností do chodu Libanonu“. Od té doby nikdo v Libanonu neví, kde expremiér je.
Okolo poledne dostává na hodinu padáka Mutaib bin Abdalláh, ministr pro Národní gardu, tj. prezidentskou ochranku a jednu ze tří nejdůležitějších silových složek Saúdské Arábie. Brzy odpoledne vzniká z příkazu krále Salmána Saúdskoarabský protikorupční výbor s prakticky neomezenými pravomocemi vést vyšetřování korupce. Jeho šéfem král jmenuje - koho jiného - svého syna, korunního prince Muhammada; ten mezitím připravuje večerní zatýkání.
5. listopadu: Při havárii vrtulníku v odlehlé části Saúdské Arábie umírá princ Mansúr bin Mukrin, shodou okolností syn někdejšího konkurenta krále Salmána v boji o následnictví trůnu.
6. listopadu: Bývalý agent CIA působící v Saúdské Arábii bez důkazů prohlásí, že při zatýkání zemřel princ Abd alAzíz bin Fahd, syn někdejšího krále Fahda; Rijád to okamžitě popře, rovněž bez důkazů.
Dále čtěte:
