Ministerstvo financí, centrální banka i odborová konfederace se v odhadech růstu České republiky na rok 2011 – zhruba v rozsahu od méně než jednoho do dvou procent HDP – příliš neshodnou. Ale zapomeňme na čísla! Náčrt obrysů blízké ekonomické budoucnosti jako by beztak mezitím přešel z účtárenských kanceláří do věšteckých doupat. A od přízemních ukazatelů k nebeským znamením…
Foto: Bosch
Východiskem pro racionální prognózu malé otevřené ekonomiky musí být úvaha, která se soustředí na vnější vlivy. Nelze se ovšem spokojit s konstatováním, že Česko bude i příští rok onou proslulou kapkou rosy, v níž se zobrazí celý vesmír globální ekonomiky. Svět se k nám sice vztahuje jako strukturovaný celek, ale pro ČR má hlavní význam jedna jeho část, Spolková republika Německo.
Německý zázrak…
Náš západní soused předvádí skvělou kondici. Spoléhá se na to Miroslav Kalousek? Letos Německo naskočilo na růstové tempo 3,7 procenta. V říjnu tam klesla nezaměstnanost – poprvé od roku 1992 – pod tři miliony a do konce roku 2012, říkají věštírny, spadne o další milion. Pravda, dobíhá už efekt podpůrných protikrizových balíčků Angely „Keynes“ Merkelové, jak rozpočtově přísnou německou kancléřku mnozí poťouchle a zdánlivě paradoxně nazývají. A příští rok proto poklesne tempo růstu na 2,2 procenta. Jenže tentokrát už má jít o růst tažený kromě exportu i nefalšovanou domácí spotřebou bez jakýchkoli státních berliček. Rozpočtový deficit země – včetně kasy sociálního zabezpečení – činí jen 2,4 procenta. Deficit nepatrný a podle maastrichtských kritérií vzorný.
Je to ještě lepší, bezmála dojemné: Neněmecké noviny v západní Evropě jsou plné závistivých článků o tom, jak „němečtí zaměstnanci těží ze silného růstu“. Zaměstnavatelé totiž prý odměňují své lidi za „odříkavou ochotu v době krize“. Bosch už revalorizoval mzdy o 2,7 procenta, Siemens uvolnil 310 milionů eur pro 400 tisíc svých pracovníků a podobné kroky chystá i Daimler, Porsche a další legendy byznysu. A závistí přímo blednou vlády po celé Evropě, jak obnovená štědrost firem nejen zajišťuje spotřebitelskou poptávku pro „dlouhodobý a stabilní růst“, ale bere také půdu pod nohama militantním odborářům.
… a přízrak
Malý problém ve vší té slávě přece jen vězí. Probuzená firemní charita a odměny za věrnost v těžkých časech nemohou zakrýt, že německé oživení především spočívá na takzvané prekérní práci, tedy na práci špatně placené a bytostně nejisté. Skoro 4,5 milionu Němců živí „mini-jobs“ s průměrným výdělkem 400 eur za měsíc. Je těžké si představit „dlouhodobý a stabilní růst“ na tomto základě. A zvláště ne na kupní síle mladých lidí, kteří nedávno vstoupili na pracovní trh, zakládají rodiny a za normálních okolností představují solidní konzumní potenciál. Jenže v Německu má dnes prekérní práci 54 procent mladých do 25 let a pětina mužů a žen do 35 let.
Angela Merkelová se ráda chlubí, že při jejím nástupu do budovy kancléřství bylo v zemi bez práce 5 milionů lidí (stejně jako za výmarské republiky, která skončila Hitlerovým nástupem k moci). Všichni však vědí, že tato nezaměstnanost byla za její vlády rozpuštěna v masách „pracujících chudých“ (working poor’s). A že základy k tomu položil dnešní zaměstnanec ruského ropného gigantu Gazprom, bývalý kancléř a předseda německých sociálních demokratů (SPD) Gerhard Schröder. To on v roce 2003 zákonem Hartz IV zvýšil flexibilitu práce a snížil podíl mezd na celkovém HDP. To Schröderova vláda zajistila, že v letech 2002–2008 vzrostly v SRN náklady na pracovní sílu jen o dvě procenta, zatímco v nuznějším zbytku Evropské unie o 18 procent. Zrodilo se Německo jako „evropská Čína“ s mocnou proexportní pákou, nestoudným sociálním dumpingem a velkoprodukcí přebytků, které všechny ostatní tlačí k deficitům. Tahle evropská nerovnováha je pevnou součástí neutuchající lability světové.
Těžit z takového zázračného souseda – dřív než se promění v přízrak – určitě nějaký ten kvartál v Česku půjde. Na zdejší i tamní stabilitu a růst však ani zlámané euro nevsázejme.