Sběratelé peněz

Kde končí miliony určené na charitu?

Ničivá vlna tsunami v jihovýchodní Asii vyvolala v Česku doslova humanitární šílenství. Dárci začali využívat zcela nový nástroj – dárcovské SMS neboli DMS (Donors Message Service) – a do společné charitativní kasy díky tomu nateklo o nějakých padesát šedesát milionů více. Sektor se dostal do zcela nové fáze: je z něj „normální byznys“. Velké neziskové organizace se začaly chovat tržně a jsou rozhodnuty individuálním dárcům poskytnout veškerý servis včetně detailních informací o tom, kam putují jejich peníze.

Velká čtyřka.

V médiích se již druhý týden neřeší nic jiného než katastrofa způsobená tsunami. Peníze na pomoc jihovýchodní Asii přibývají neuvěřitelným tempem. Přispěl už téměř každý. To vyvolává řadu otázek: kde přesně končí peníze na charitu? Kdo o nich rozhoduje a jak? A kdo to všechno kontroluje?
Dá se říct, že český „charitativní trh“ si po tsunami rozdělili čtyři velcí hráči: nezisková společnost při České televizi Člověk v tísni, nevládní nezisková organizace ADRA, neziskové humanitární sdružení Česká katolická charita a Český výbor pro UNICEF (Dětský fond OSN). Dohromady vybrali většinu peněz - nepočítaje v to vládní dary - odeslaných na pomoc Asii. Žebříček vede ADRA s téměř 80 miliony, druhý je Člověk v tísni – vybral 75 milionů, Charita 32 milionů a UNICEF přes dvanáct milionů. Celkem jde o dvě stě milionů korun.
Podle zákona o veřejných sbírkách mohou pořadatelé sbírek použít na „režii“ – tedy na náklady spojené s konáním sbírky a jejím technickým a organizačním zajištěním – pět procent z celkové vybrané částky. Víc ani korunu. Úředníci, kteří nadace a neziskové organizace kontrolují, tvrdí, že k překročení stanoveného maxima opravdu nedochází. Samotní „sběratelé“ se dokonce snaží pětiprocentní limit snižovat. Člověk v tísni má například interní normu: maximálně tři procenta. „Prostě ze sbírkových peněz víc nevezmeme,“ řekl jeho zástupce Jan Mrkvička týdeníku EURO.
Celá věc má ale háček: na papíře to sice vypadá tak, že režijní náklady neziskovek nepřekračují pět procent, ve skutečnosti se ale pohybují mezi deseti až dvaceti procenty. Jak je něco takového možné? Velcí sběratelé se totiž – v rámci „konkurenčního boje“ - pouštějí do velkých projektů a spotřebují mnohem víc peněz než organizace, které peníze jen vyberou a kamsi přepošlou.

Sbírkové peníze se násobí.

Člověk v tísni pomáhá třeba v Afghánistánu nebo v Íránu, ADRA zase v Bangladéši, Peru, Bosně a Hercegovině, Česká katolická charita například v Čečensku, Súdánu nebo v Gruzii. UNICEF působí s podporou OSN téměř všude na světě.
„Vše je dáno velikostí sbírky,“ řekl týdeníku EURO předseda správní rady nadace ADRA Vítězslav Vurst. „Když vyberete dva miliony, tak prostě musíte těch pět procent dotovat. Dokonce bych řekl, že ta hranice je někde kolem pěti milionů. Pak už vystačíte s pěti procenty. To je ale jen můj osobní odhad.“
Mrkvička z Člověka v tísni jde ještě dál: „Těch pět procent, nebo v našem případě tři procenta, to je tak malá suma, že se projekty v podstatě musí dotovat vždy. Ovšem samozřejmě z jiných než sbírkových peněz.“ Zákonný limit pěti procent se v této souvislosti jeví jako směšná formalita.
K čemu tedy vlastně slouží peníze, které humanitárním organizacím věnují individuální dárci? V hantýrce neziskovek „sbírkové peníze“? „V podstatě je potřebujeme k tomu, abychom se včas dostali na místo, zmapovali terén, naplánovali projekty a pak požádali nejrůznější organizace typu OSN, UNICEF nebo EU o další dotace na konkrétní akce. Aby prostě byla šance získat další prostředky. Ty peníze se násobí…“ popisuje systém fungování humanitární pomoci Mrkvička. Jako příklad uvádí projekt organizace na pomoc Afghánistánu: Člověk v tísni už získal celkem 155,4 milionu korun. Jen necelých prvních šest milionů ale pocházelo z veřejné sbírky SOS Afghánistán. Další peníze dala česká vláda (27,2 milionu korun), OSN a jiné mezivládní organizace, například Mezinárodní organizace pro migraci (61 milionů) a Evropská unie ze svého programu ECHO (18 milionů).
Jak taková žádost o dotace na projekt vypadá? „Sepíšete návrh projektu s předběžným rozpočtem, uvedete počet lidí, aut, benzinu, kanceláří, které budete potřebovat. Pak samozřejmě harmonogram. A k tomu všemu přidáte pět procent na pokrytí nepřímých nákladů,“ vysvětluje Jan Mrkvička.

Specifický UNICEF.

Jen český UNICEF je v trochu odlišné situaci díky své příslušnosti k OSN. „Hranici pěti procent na náklady spojené s konáním sbírek samozřejmě dodržujeme. Řídíme se podle českých zákonů,“ řekla týdeníku EURO ředitelka české pobočky UNICEF Pavla Gomba. Ovšem peníze, které UNICEF vybere od českých dárců, nesměřují do postižených oblastí přímo, ale přes ústředí organizace. „Ano, kvůli kontrole a plánování jdou všechny peníze z vyspělých zemí přes naši centrálu. My jako česká pobočka si můžeme v rámci dlouhodobého plánování určit, kam půjde dvacet procent z v Česku vybraných prostředků. Loni jsme takto přispěli na zavedení vody do jedné školy ve Rwandě,“ uvedla Gomba.
Režijní náklady na pomoc organizací typu UNICEF jsou o hodně vyšší než u malých neziskovek. „Mluví se o desítkách procent, někdy až osmdesáti, ale je těžké to spočítat,“ říká Mrkvička z Člověka v tísni. Lidé z UNICEF totiž využívají služeb dalších agentur Organizace spojených národů, ale třeba i její vlastní policie. Jiný zaměstnanec jedné z českých neziskovek, který ale nechtěl být jmenován, týdeníku EURO řekl, že OSN mnohdy doslova ničí jejich úsilí: „Platí příliš moc, a ničí tím dokonce i místní trh.“ Ostatní české neziskové a humanitární organizace těží právě z toho, že jsou zatím stále ještě relativně levné, a přitom kvalitní. „V porovnání se podobnými organizacemi ze západní Evropy máme tak čtyřikrát nižší náklady,“ říká Mrkvička. „Snažíme se chovat tržně a srážíme ceny, náklady na materiál i platy,“ dodal.
Z uvedeného je zřejmé, že čím víc získá neziskovka doma, tím větší šance na získání dalších peněz má přímo na místě neštěstí. Nebo jinak: čím více je vidět, tím získá více peněz, uživí více zaměstnanců a může zahájit další velké projekty. Klasická spirála. Panuje tedy mezi velkými českými humanitárními organizacemi konkurence? Samotní jejich zástupci něco takového oficiálně popírají. „Snažíme se mít se všemi partnerské vztahy. Máme upřímnou radost, když se ostatním organizacím daří získávat prostředky. Víme, že Charita a Člověk v tísni je dokážou rozdělit stejně dobře jako my,“ tvrdí například zástupce nadace ADRA Vítězslav Vurst.
Neoficiálně ale mluví o tom, že i na „humanitárním“ trhu konkurence a rivalita panuje. „Ale samozřejmě. Bylo to vidět například teď, když ADRA rozjela neuvěřitelně úspěšný projekt dárcovských SMS. Člověk v tísni se najednou ocitl v pozici druhého na trhu, a proto se rozhodl, i když s pořádným zpožděním, DMS rozjet také. Protože dobře vědí, že druhý bude dostávat méně než první i v budoucnosti,“ řekl týdeníku EURO bývalý pracovník společnosti Člověk v tísni, který má k dispozici interní informace. „To já nekomentuji. Do toho nechci jít,“ reaguje Vurst z nadace ADRA.
„Rozhodně to není tak, že by nám úspěch nadace ADRA vadil,“ tvrdí Mrkvička z Člověka v tísni.

Kontrola.

Drobné české dárce by mohl potěšit fakt, že místní neziskové organizace a nadace, které pořádají veřejné sbírky, podléhají až překvapivě přísné kontrole.
„Loni u nás byli pětkrát, přičemž jedna z kontrol trvala tři měsíce. A letos začala první kontrola hned v lednu. Jsou opravdu rychlí,“ říká finanční ředitel společnosti Člověk v tísni Jan Kamenický.
Podle zákona kontrolují organizace neziskového sektoru finanční krajské úřady, v Praze magistrát. „Reagujeme průběžně na informace v médiích, podněty občanů, eventuálně ministerstva vnitra, upozorňující na konání akcí k humanitárním a charitativním účelům,“ sdělila týdeníku EURO ředitelka magistrátního odboru daní, poplatků a cen Jaroslava Stachová. „Podle zákona o veřejných sbírkách je právnická osoba, která koná veřejnou sbírku déle než jeden rok, povinna předložit ke kontrole průběžné vyúčtování sbírky každoročně - nejdéle do tří měsíců po uplynutí každého jednotlivého roku od data zahájení sbírky - a po ukončení sbírky její konečné vyúčtování. Takže v případě jedné konkrétní sbírky, která se koná tři roky, je prováděna kontrola vyúčtování po prvním, druhém a třetím roce,“ dodala Stachová. Její odbor se prý zatím s případem, že by organizátor sbírky překročil pětiprocentní limit na režijní náklady, nesetkal. Svou roli hraje i to, že velké nadace a humanitární organizace získávají peníze od západních institucí typu EU, které jsou při vyúčtování velmi přísné. „Významnější neziskovky už přistoupily na tak přísná pravidla organizací, které jim poskytují dotace, že jsou z toho někdy až sami zděšení,“ uvedl zaměstnanec jedné české humanitární organizace.

DMS.

Český neziskový sektor žil po léta hlavně z dotací státu a velkých zahraničních nadací, které se po vstupu země do NATO a především Evropské unie posunuly dále na východ. Humanitární „trh“ je prý v krizi, a větší tuzemské nadace a neziskové organizace se tak po letech, kdy se řídily podle modelu: dejte nám své peníze a nestarejte se, my samy víme, co je nejlepší“, učí dělat skutečný „humanitární byznys“. Došlo jim, že především se musí pokusit oslovit a získat individuální dárce. Jejich dary zatím v Česku tvoří nepatrný zlomek: pouhá tři procenta z celkových rozpočtů neziskovek.
Co vlastně Čechy od podpory neziskovek zrazovalo? Zřejmě fakt, že přispět bylo poměrně složité. Obvykle je totiž potřeba minimálně zajít do banky a vyplnit převodní příkaz. Nebo horší možnost: vyrazit na poštu, vystát frontu a k tomu všemu zaplatit neuvěřitelně vysoký poplatek. Od sbírek na ulici pak mnoho lidí odradily fámy o nejrůznějších podvodnících. Nyní se dá už s jistotou tvrdit, že za neochotou Čechů přispívat na charitu nebyla lakota. Stačilo, aby šéf malé kladenské neziskovky Ivo Jupa v zimě 2003 přišel na systém dárcovských textových zpráv. Do jihovýchodní Asie vtrhlo tsunami a do české humanitární kasy rázem přitekly miliony korun navíc. Jde o peníze, které by Češi – nebýt DMS – utratili úplně jinak.
„Díky dárcovským zprávám, ať chcete nebo ne, přibylo v neziskovém sektoru nějakých padesát, šedesát milionů korun. To jsou peníze, které tam předtím prostě nebyly,“ řekl týdeníku EURO jejich vynálezce Ivo Jupa. Ostatní pracovníci českých neziskovek s ním bezvýhradně souhlasí. „Odhaduji, že nebýt zpráv, shromáždili bychom tak čtvrtinu, maximálně třetinu toho, co se vybralo. Je to úspěch,“ říká Jan Mrkvička.
Do projektu DMS na pomoc jihovýchodní Asii se jako první pustila nadace ADRA. Už loni 29. prosince. Peníze jí na účtu naskakovaly nečekaně rychle. Druhý lednový den přišlo v době televizních zpráv – v 19.26 - neuvěřitelných 274 zpráv za minutu.
„Vyhlašovali jsme už i jiné DMS akce, třeba na pomoc Beslanu, ale tehdy jsem vůbec neuspěli. Přišlo asi 1200 zpráv,“ uvedl Vítězslav Vurst z nadace ADRA. „Tatry a Asie už slavily úspěch. Z toho je vidět, že i DMS sbírky mají svá pravidla: musí je vyhlašovat známá a transparentní organizace a ta událost musí být důležitá a musí být v médiích. Systém musí technicky fungovat bezchybně tak, jako zafungoval v tomto případě… Při příštích sbírkách už budou chtít DMS i další, Charita i Člověk v tísni,“ dodal Vurst.
Vývoj byl ještě rychlejší, než Vurst předpokládal. Člověk v tísni spustil projekt DMS Srí Lanka 6. ledna, následovala Česká katolická charita, která 11. ledna rozjela DMS akci na podporu Indonésie.
Do dárcovských zpráv se zatím z „velké české neziskové čtyřky“ nechce pouze Dětskému fondu OSN - UNICEF. „Po pravdě řečeno, o DMS jsme uvažovali už loni v létě. Rozhodli jsme se ale, že do toho nepůjdeme,“ tvrdí Pavla Gomba z UNICEF. Proč? „Máme v databázi pětadvacet tisíc stálých dárců. A jejich průměrný roční příspěvek je 380 korun. Báli jsme se, že DMS by mohly výši příspěvku snížit… Nevylučuji ale, že se náš negativní postoj změní,“ říká Gomba a dodává, že UNICEF má ještě jeden závažný důvod, proč DMS akce zatím odmítá: „Podle nás je to poměrně hodně anonymní. My chceme mít s našimi dárci vztah, mít nějakou zpětnou vazbu, chceme je informovat, jak jsme s jejich penězi naložili…“ vysvětluje zástupkyně Dětského fondu UNICEF v České republice.