E u r o
První vteřiny nového roku začnou nemilosrdně odečítat poslední tři roky života jedenácti měn zemí Evropské měnové unie. Málokterý Francouz, Němec či Belgičan si zřejmě první lednový den po dlouhé silvestrovské noci uvědomí, že je s dalšími zhruba 300 miliony svých evropských sousedů unášen proudem řeky, ze které zřejmě není úniku.
Euro vstoupí na scénu a začne žít svým životem. Měny jedenáctky budou neodvolatelně zafixovány vůči sobě navzájem a k euru. V obchodech budou uváděny dvojí ceny - pro místní platidla a euro. Bankovní účty a obchodní transakce dostanou novou euronálepku. Očekává se totiž, že obchodníci budou zavádět dvojí ceny co nejdříve (takové obchody budou označeny již známým eurologem) a nebudou čekat až do mezního termínu v roce 2002. Lidé získají větší přehled o cenách a budou moci lépe využít čas dříve strávený ve směnárnách.
Sebejistá německá marka a alpský rakouský šilink, stabilní belgický frank, donedávna se potácející italská lira, rytířský francouzský frank, nejzápadnější portugalské escudo, temperamentní španělská peseta, chladná finská marka a katolická irská libra, rozkvetlý nizozemský gulden a knížecí lucemburský frank začnou ztrácet své sebevědomí. Bezhotovostní platební styk ovládne euro. Místní měny začnou sloužit pouze jako zástupné, tedy pro platby v hotovosti.
Od 1. ledna 2002 bude euro používáno i jako hotovostní měna, místní měny zemí, které se rozhodly přejít na společný všeobecný ekvivalent a vzdát se měnové politiky jejím podstoupením Evropské centrální bance, k velkému zklamání numismatiků zaniknou a přestanou platit. Po 30. červnu roku 2002 ztratí již zcela definitivně svou právní podstatu a zůstane jen euro. Zhruba 70 mincí obíhajících dnes po zemích budoucí eurozóny bude nahrazeno osmi euromincemi. Stejně dopadnou i bankovky. Kromě Irů vymění všechny euronárody své národní peníze za měnu vyšší hodnoty. Jinými slovy, Belgičan nebude mít měsíčně svých sedmdesát tisíc belgických franků, ale dva tisíce eur. O Italech navyklých počítat v milionech lir ani nemluvě. Přesto, nebo právě proto, se zrovna oni na novou měnu hodně těší.
Podle posledního jarního průzkumu Eurobarometru však celková povědomost Evropanů o euru příliš vysoká a povzbudivá není. Na to, jak se vlastně nová jednotná měna bude jmenovat, dokázalo odpovědět správně v devíti státech z těch, které se připravují na vstup do druhého evropského měnového systému, osm z deseti lidí; Irsko, Finsko a Portugalsko dopadly méně úspěšně, uvedla ČTK. A to občanům těchto zemí zbývá do dne s velkým D již jen jedenáct dnů.
Evropská centrální banka, která převezme od příštího ledna žezlo měnové politiky jedenáctky států z Evropské unie, se bude muset zasloužit o křehkou důvěru finančních trhů i obyčejných lidí. S těmi trhy to asi bude těžší, i když se od eura hodně očekává. To nakonec naznačila i skutečnost, že měny jedenáctky po zafixování vzájemných kursů posílily. Přitom se očekával pravý opak, svět si ale od nové měny asi leccos slibuje. Některé státy, jako Dánsko, ji budou chtít dokonce použít jako obranu proti devalvaci a své koruny na ni co možná nejpevněji navěsit.
Na druhé straně má ale finanční svět o novém výmyslu i pochybnosti. Proto například letos posílil podíl dolaru na objemu světových plateb z pětačtyřiceti na padesát procent. Na německou marku připadá přibližně patnáct procent. Celkově měny vstupující do eura zajišťují asi dvacet procent světových plateb. Po vzniku společné měny a jejím případném vítězství v boji o důvěru lze očekávat, že se podíl europlateb bude zvyšovat. To vítězství ale nemusí být tak jednoduché, jak si hoši z Bruselu slibují. Od 4. ledna, kdy reálně všechno začne, bude tuto bitvu sledovat celý svět.
Souboj mezi eurem a dolarem o nové trhy ale v podstatě už začal, a to postupným snižováním sazeb na obou březích Atlantiku. Výhodou Evropy v této bitvě králů je nízká výchozí inflace v zemích jedenáctky. Podle Maastrichtských kritérií se má pohybovat do tří procent. Nyní dosahuje v průměru 2,7 procenta. V Rakousku, Francii a Irsku jde dokonce o 1,2 procenta. To umožní držet úrokové sazby dost nízko na to, aby úvěry v euru byly zajímavé. A o úvěry půjde především. O velikosti teritoria, které nová měna ovládne, totiž nebude rozhodovat, kolik se v ní uloží peněz, ale kdo všechno si je půjčí. Například Jižní Ameriku úvěruje dolar. O sever Afriky, Čínu, Rusko a další teritoria se nepochybně strhne tuhý a možná i dlouhý boj. Že se řada dalších ekonomik nevyhne své eurizaci či dolarizaci, je jasné.
Evropu může malinko stáhnout zpět přehodnocování cen po přepočtech na novou měnu, které vytvoří řadu nepraktických cifer. To totiž může nyní nízkou inflaci lehce zvednout. Naštěstí s největší pravděpobností ne natolik, aby se stala problémem. Lze čekat, že zůstane i nadále ve velmi přijatelném prostoru. Otázkou je, co udělá evropská centrální banka, až se objeví ohnisková inflace jen v některé zemi. Zatím s takovou možností, zdá se, vůbec nepočítá.
Každopádně tlak na nízké sazby sílí nejen z Německa, kde se nová vláda domnívá, že by jí evropská centrální banka měla pomoci s bojem o hospodářský růst. O kurs jí jde samozřejmě také, ale spolu s dalšími podstatně méně než o úvěry. Francouzský premiér Jospin nedávno v Praze v rozhovoru s expertem Komerční banky pro euro Michalem Tomáškem zdůraznil, že jeho země si nepřeje nadhodnocenou společnou měnu. Především si všichni přejí, aby byla levná. Aby si šlo v Evropě půjčit za tři a méně procent.
To ovlivní i naše podniky, které si rády půjčují v zahraničí, kde je to levnější než doma. Podle některých odhadů bude euro přece jen dražší než německá marka. S tím se ale budeme muset smířit. Stejně jako s tím, že cesta do Evropy nevede přes nic jiného než přes dobudování právního rámce pro fungování ekonomiky, dokončení privatizace, vytvoření komerčního tlaku na podniky a další prvky obvyklé na starém kontinentě, případně i jinde. Jinak se do Evropské unie, natož do eurozóny nedostaneme. „Naše řešení musí být evropská. Nejsme Švýcarsko, a i tato země musí stále více dělat to, co si Evropa přeje, podotýká poměrně trefně Tomášek.
