Příliš vysoké náklady vyhánějí průmyslové podniky za hranice, daňové úlevy si zatím Řím dovolit nemůže
I v Itálii už končí nejhorší hospodářská krize od roku 1945. Nicméně problémy, jak se zdá, zatím nekončí, naopak přibývají. Předseda Svazu průmyslu (Confindustria) Giorgio Squinzi napsal premiérovi Enricu Lettovi dlouhý dopis, ve kterém varuje před „konkrétním rizikem průmyslové desertifikace Itálie“, pokud vláda nepřijme radikální opatření, jež by zabránila tomu, aby podniky musely před úpadkem prchat do zahraničí.
Squinziho k dramatickému dopisu nejspíš přiměly dvě události, které Italům definitivně otevřely oči: sloučení Fiatu s americkým Chryslerem a výhrůžka švédského holdingu Electrolux, že pokud zaměstnanci nepřistoupí na drastické snížení mezd a propuštění dvou tisíc z nich, přestěhuje se celá tradiční výroba praček, ledniček a myček nádobí do Polska.
„Nevyvěsíme bílý prapor a uděláme vše možné pro to, abychom Švédy přesvědčili, že nemají výrobu z Itálie stěhovat,“ prohlásil premiér Letta na zasedání evropských ministrů průmyslu v Římě.
Nápad vedení Electroluxu však není nic výjimečného. S návrhem na 15procentní snížení platů přišla za svými zaměstnanci v jihotyrolském Meranu i americká firma Sunedison. Společnost tvrdí, že závod je pro ni strategicky důležitý, protože vyrábí křemíkové komponenty, které jsou základním elementem pro výrobu alternativních zdrojů energie. „Náklady jsou ale příliš vysoké a my na závod v Meranu neustále doplácíme,“ uvedlo vedení. Odbory i regiónální vláda se proti tomu postavily a celá záležitost se opět dostane na pracovní stůl ministra průmyslu Flavia Zanonata v Římě.
Electrolux zaspal „Požadavek vedení Electroluxu je nereálný: s 850 eury měsíčně by se v Itálii nikdo neuživil,“ protestoval ministr průmyslu Zanonato. „Tato snaha získat konkurenceschopnost pouze na úkor zaměstnanců je nesmyslná a nikam nevede,“ dodal.
Nicméně čísla hovoří jasně: jedna odpracovaná hodina stojí v továrně Electroluxu v italské Porcii 24 eur, zatímco v Polsku by stála jen šest. Polský ministr průmyslu Janusz Piechociński nicméně popřel, že mezi polskými úřady a Electroluxem existuje jednání o přesunu výroby do jeho země. „Nechceme žádnou válku mezd. Ostatně naše platy jsou nižší než v Itálii, ale jsou vyšší než v Moldavsku… Zítra by se to nemuselo vyplatit,“ řekl Piechociński. A naopak nabídl Italům strategickou alianci, jež by měla čelit stále ostřejší konkurenci z Asie a Turecka.
Šéf italských odboček Electroluxu Ernesto Ferrario přišel na jednání s vládou a odbory s letákem jednoho velkého obchodního řetězce, který nabízí pračky za 299 eur (asi 8200 korun). „Nikdo nechce dělníky vyhladovět, ale za tuhle cenu my vyrábět nemůžeme a neumíme,“ konstatoval. Pravda je, že Electrolux trochu zaspal, problémy nejsou jen v Itálii, ale i v ostatních evropských zemích. „Bosch přestěhoval 59 procent produkce do zemí s nižšími náklady, daří se mu spojit přijatelnou cenu s tradičně vysokou kvalitou,“ přiznal Ferrario.
Továrny už nestačí Bývalý starosta Benátek a univerzitní profesor Massimo Cacciari byl v televizi lapidární: „Utahovat stále mzdy zaměstnanců je nesmysl. Je evidentní, že produkce levných elektrospotřebičů nemá v západní Evropě žádnou šanci.
Místo tvrdošíjného hájení pracovních míst, které bude daňové poplatníky stát peníze a nikam nepovede, by se mělo investovat do technicky pokročilejší výroby - tak jak to úspěšně dělají v Německu, kde jsou pracovní náklady určitě vysoké.“
Profesorovu teorii podporuje příklad holdingu Whirlpool, který svého času odkoupil od nizozemského Philipsu výrobu elektrospotřebičů v Itálii. Whirlpool se rozhodl uzavřít výrobní závod ve švédském Norrköpingu a soustředit produkci mikrovlnek do severoitalského Varese. Ovšem ve výzkumném a rozvojovém oddělení závodu ve Varese pracuje několik stovek inženýrů a produkce je zaměřena na technologicky stále dokonalejší výrobky.
Výroba evropských elektrospotřebičů je nicméně v krizi. Z 30 milionů kusů vyrobených v 90. letech minulého století současná produkce poklesla na polovinu a výrobci musejí čelit tvrdé konkurenci Číňanů (Haier), Jihokorejců (Samsung) i Turků (Arcelik).
Indesit (dříve značky Ariston a Merloni) rozhodl čelit krizi dvěma způsoby - snížením výdajů a hlavně jednáním o spolupráci se silným zahraničním partnerem. Jednání jsou velmi tajná a zatím se neví, kdo by jím mohl být, favoritem se však zdá americký Whirlpool.
Příliš drahý stát Z komentářů podnikatelů i profesorů ekonomie začíná svítat, že důvodů současné krize je několik. Ten hlavní spočívá v příliš nákladném a ne vždy efektivním systému zdravotního a sociálního zabezpečení, který byl dobrý v 70. a 80. letech minulého století, ale dnes je neúnosný. Například dělník v továrně v dolnosaském Wolfsburgu dostane na ruku 1800 eur čistého platu; hrubý plat zaměstnance je samozřejmě vyšší, daně, náklady na zdravotní a důchodové pojištění placené zaměstnancem i firmou vyženou celkové náklady na téměř tři tisíce eur. Stejný dělník v turínském Fiatu stojí firmu přibližně stejně, ale na ruku dostane jen 1300 eur - rozdíl pohltí daně a dávky.
Šéf italského Electroluxu to ministru průmyslu řekl jasně: nechceme snížit čisté platy zaměstnanců, ale potřebujeme, aby odvody pro nás i pro zaměstnance byly nižší. Jenže problém je, kde na to v zadlužené Itálii vzít. Nedá se proto vyloučit, že italská vláda požádá Brusel o povolení překročit tříprocentní limit ročního deficitu státního rozpočtu vůči HDP, aby mohla daňové úlevy financovat.
Málokdo ovšem věří, že na to Berlín a jeho spojenci v Bruselu přistoupí.
Italský průmysl je tedy v šachu, přesto na Apeninském poloostrově zatím nikoho nenapadlo podpořit ochranářský nápad francouzského ministra průmyslu Arnauda Montebourga. Podle něj by Evropská unie měla postavit alespoň desetiprocentní celní hráz proti konkurenci ze zemí, ve kterých jsou životní a pracovní podmínky mnohem horší než v Evropě.
Ve stopách Španělů Definitivní fúze Fiatu s Chryslerem nicméně odkryla další problém - a dost možná ten základní. V Itálii se s výjimkou levicových odborů CGIL nikdo nepozastavuje nad tím, že nový holding FAC (Fiat Chrysler Automobiles) bude sídlit v Nizozemsku a daně bude platit ve Velké Británii. A hlavní kotace bude na newyorské burze, v Miláně bude umístěna jen menší část. „Fiat Chrysler je globální producent a důležité bude, zda a co bude vyrábět v Itálii, a ne kde má sídlo,“ komentoval to premiér Letta.
Jenže za tímto úspěšným tahem generálního ředitele Sergia Marchionneho je několikaletý proces. Jednou z jeho hlavních etap bylo v roce 2010 rozhodnutí vystoupit z italského Svazu průmyslu. Až nyní je důvod naprosto jasný: svaz vyjednává s odbory sektorovou celostátní kolektivní pracovní smlouvu, jež určí základní výši platů a sociální i daňové otázky pro všechny kovodělné společnosti v Itálii, od Fiatu a Electroluxu až po ty malé. Ve větších firmách je sice vyjednána podniková smlouva, ta ale nemůže jít pod minima a základní podmínky stanovené smlouvou celostátní.
Ovšem Marchionne si nakonec za cenu protestů, stávek a několika procesů vydupal opak - rozhodující musí být podniková kolektivní smlouva, která odráží konkrétní situaci každého závodu i celé firmy. Celostátní smlouva může jen stanovit některé základní principy, nic víc.
Na toto elegantní řešení už přišli ve Španělsku. Vláda Mariana Rajoye prosadila zákon stanovící prioritu podnikových pracovních smluv. A zdá se, že tvrdé a nepopulární opatření začíná přinášet výsledky - ekonomika na Iberském poloostrově opět roste. Na rozdíl od Itálie tam světové automobilky hodně investují, i když tamní platy jsou srovnatelné s italskými. Profesor Dario Di Vico v milánském listu Corriere della Sera konstatoval: „Teď to vidí i slepý. Jenže Itálie není Španělsko, nemáme silnou a pevnou vládu. A jen takový kabinet může podobný obrat prosadit.“
„Nevyvěsíme bílý prapor a uděláme vše možné pro to, abychom Švédy přesvědčili, že nemají výrobu z Itálie stěhovat,“ řekl Enrico Letta, italský premiér.
O autorovi| Josef Kašpar, Řím * spolupracovník redakce
