Představte si, že pracujete v malé pekárně u vás na rohu. A majitel vás nutí, abyste prodávali housky a chleba co nejdráž. Jinak ta malá romantická pekárna za půl roku zkrachuje. Ale vy bydlíte hned za rohem a každé ráno si vaše manželka chodí pro čerstvé pečivo. Jenže to je den ode dne dražší, takže by nejraději šla k jinému pekaři.
Pak by ale její manžel - tedy vy - přišel o práci a nebyly by peníze ani na ty housky. A tak kupujete stále dražší a dražší housky. Schizofrenní spirála se pomalu, ale jistě šplhá do nebeských výšek. Stejně jako v jiné pekárně, vodárně, dopravě, veřejné zeleni, pohřebnictví. Jenže zatímco pekaře mohu kdykoliv vyměnit za jiného, u městské firmy to možné není.
Stav těžké schizofrenie. Tak by se dalo nazvat to, co mě jako městskou zastupitelku trápí. Opakovaně si kladu otázku, zda ve správních radách městských společností, jež poskytují služby obyvatelům, podnikatelům, živnostníkům a dalším subjektům, kteří na území města žijí a podnikají, mají zasedat radní a zastupitelé. Domnívám se, že nikoliv, protože ti pak musí trpět stavem hlubokého rozdvojení osobnosti.
A kde vidím ten politický a ekonomický schizofrenizmus? V tom, že politici, kteří jsou členy správní rady takových společností, se zjevně dostávají do konfliktu zájmů se svými voliči. Na jedné straně totiž hájí obchodní zájmy akciové společnosti, usilují o zvyšování zisků a růst akcionářské hodnoty, na druhé straně ale musí hájit zájmy obyvatel a vytvářet dobré podmínky i pro podnikatele a živnostníky, kteří ve městě podnikají a svým dílem přispívají k prosperitě města. Ti všichni totiž odebírají od dané společnosti služby a samozřejmě chtějí, aby byly kvalitní a za rozumnou cenu. V mnoha případech tak stojí tyto zájmy proti sobě. Řiďte podnik tak, aby požadoval od zákazníků co nejnižší ceny a zároveň přitom dobře prosperoval!
Dobrým příkladem této rozdvojenosti jsou vodohospodářské společnosti a ceny za vodné a stočné. Náklady na provoz a údržbu vodohospodářské sítě a zisk, který tyto společnosti generují, se totiž přímo promítají do ceny za vodné a stočné, kterou musí odsouhlasit nejen městem pověřený volený zástupce ve správní radě, ale rovněž i zastupitelstvo města. A to pochopitelně požaduje i prosperitu městské firmy. A tak zvyšuje ceny. Občan pak vlastně nemá na výběr a musí cenu za vodné a stočné plně akceptovat. Takže si pravidelně ve volbách zvolí toho, kdo ho - lidově řečeno - odírá z kůže. A v principu věci je nutné, aby byl sám volič odírán. Nenechá přece padnout „svoji“ městskou firmu. No, není to k zbláznění?
Není jasné, zda politik ve správní radě hájí firmu nebo voliče