Restrukturalizaci dluhů Řecka si přeje málokdo
Restrukturalizaci dluhů Řecka si přeje málokdo. Bez ní ovšem čeká unii pěkně drahé léto
Málokdy se v Evropě míchaly špatné a dobré zprávy v tak kontrastujícím koktejlu. Titulky v německých seriózních médiích pod vlivem nejlepšího kvartálního hospodářského růstu od sjednocení země ohlašují Wirtschaftswunder (hospodářský zázrak). Ačkoli je Německo samozřejmě hlavním tahounem s podílem 27 procent na celkovém hrubém domácím produktu ekonomik, kde se platí eurem, eurozóna jako celek překonala očekávání a zrychlila meziroční růst na 2,5 procenta.
Ani střední Evropa a baltské státy na tom nejsou špatně. Dokonce i Maďarsko vykázalo růst 2,2 procenta. Češi jsou na průměru eurozóny, Slováci nabrali tempo 3,6 procenta a celé Pobaltí roste, jako obvykle nezklamalo Estonsko s osmiprocentním růstem.
Irská naděje, řecká iluze
Na jižním křídle věci vypadají trochu jinak. Itálie stagnuje, španělský růst byl nepatrný a Portugalsko je v recesi. Řecko sice po velkém, skoro tříprocentním poklesu v loňském posledním čtvrtletí vykázalo růst o 0,8 procenta. Pokud v sobě najdeme ochotu věřit řeckým statistikám, pak druhou dobrou zprávou je vysoký meziroční vzestup řeckého vývozu za první dva měsíce letošního roku, který dosáhl 39 procent. Tedy více než v Česku s 31 procenty nebo Německu s „pouhými“ 21 procenty. To ještě z Helénů nedělá exportní šampiony. Jejich celkový vývoz za stejnou dobu byl 2,8 miliardy eur proti českým 18,2 miliardy, navíc při obchodním schodku, který byl s 3,9 miliardami eur pořád o dost vyšší než celý řecký vývoz. Pravda, řecká ekonomika mnohem více než na zbožovém exportu závisí na cestovním ruchu. A totéž platí i pro Portugalsko. Ale představa, že by se zrovna tyhle země dostaly z krize exportem, je iluzorní. Naopak Irsko má vysoké přebytky obchodní bilance a násobně vyšší exportní výkonnost nežli Řekové nebo Portugalci a vidět pro něj světlo na konci tunelu je přece jen o trochu snadnější.
Kdo nahradí „DSK“
Jestliže v Německu panuje radost nad domácími ekonomickými čísly a děs z perspektivy účasti na sanaci „jižního křídla“, v druhé největší ekonomice eurozóny – ve Francii, je situace odlišná. Docela solidní ekonomické oživení překrývá šok ze zadržení čelného favorita prezidentských voleb a odstoupivšího šéfa Mezinárodního měnového fondu (MMF) Dominiquea Strauss-Kahna (DSK) přímo na palubě letadla na Kennedyho letišti v New Yorku pro podezření z pokusu o znásilnění hotelové pokojské. Vzniká tak regulérní otázka, kdo nastoupí na místo „DSK“ a jak se bude MMF pod novým vedením chovat vůči churavějícím členům eurozóny, zejména když nový šéf nebude Evropan. Trapné je to o to více, že již před dvěma lety Evropská unie svatosvatě slíbila, že již na tomto postu pro někoho ze svých řad striktně netrvá a dá přednost „nejkvalifikovanějšímu kandidátovi“. Teď by to ráda vzala zpět. Ovšem zejména země jako Čína, Indie nebo Brazílie či Jihoafrická republika budou někdejší slib s gustem připomínat.
Řecko asi tolik nezajímá, co dělal Strauss-Kahn v New Yorku s pokojskou, jako spíše zprávy, že by se třeba novým šéfem MMF mohl stát jeden z potenciálních kandidátů Turek Kemal Dervis. Ten má navíc mezinárodní finanční instituce v malíčku jako bývalý viceprezident Světové banky. Mimochodem Dervis má velmi rád Česko. Kdysi ho měl ve Světové bance takříkajíc „v referátu“ a řadu někdejších i současných politiků včetně Václava Klause zná osobně. To samozřejmě může být Řekům ukradené. Naopak životně důležitá je pro ně uspokojivá odpověď na otázku, jak se MMF postaví k další finanční injekci pro zemi, která bez ní bude muset vyhlásit bankrot.
Mezinárodní fond má totiž jako podmínku čerpání dalších tranší nejen plnění dohodnutého úsporného programu, který je zjevně porušován, když deficit rozpočtu k hrubému domácímu produktu byl loni skoro o dva procentní body vyšší, než se předpokládalo. Ale požaduje hlavně schopnost zajistit dlužní službu na dalších dvanáct měsíců. Před rokem, kdy se stodesetimiliardový eurový balík finančních injekcí pro Řecko dohodl, se vycházelo z dnes neudržitelně optimistických předpokladů, že řecká situace je pouze krizí likvidity. Po jejím překonání se měla aténská vláda znovu vrátit na trhy, které Řekům začnou znovu věřit. Nic z toho se nenaplnilo, a Kahn neKahn, pokud mezinárodní fond nebude chtít ignorovat svoje zásadní smluvní podmínky, musí Evropa „přitlačit“, aby Řekům zajistila financování dlužní služby na další období.
Potíže v Aténách
Na jednání ministrů financí eurozóny a pak i celé sedmadvacítky minulý týden nebylo o dalším navýšení pomoci Řecku o 60 miliard eur rozhodnuto – ono stačilo těch 78 miliard pro Portugalsko. Vše zatím nasvědčuje tlaku financujících zemí i samotného fondu na přitvrzení programu a rozprodej státního majetku, s nímž jsou v Aténách velké politické potíže.
Víra v to, že nakonec zabere stejná medicína, jen ve větších kapkách, však zmizela, a to i na Peloponéském poloostrově. Jannis Varoufakis, profesor ekonomie na Aténské univerzitě, pochybuje o samotné, před rokem mezinárodním společenstvím předepsané medicíně: „Insolventním dlužníkům se nepůjčuje za vysoké sazby, a tvrdý restriktivní program se nenasazuje tehdy, když je země v recesi. Je to jednoduché – dluh roste, HDP klesá.“
Zdaleka není sám. Podle posledních průzkumů veřejného mínění je proti evropskému záchrannému balíku 26 procent Řeků. A nejsou to již jenom anarchisti, ale i střední třída a noví nezaměstnaní, kdo začínají zastávat přesvědčení, že „to je vaše krize, nikoli naše“. „Oni“ jsou politikové a bankéři, kteří krizi způsobili a mají ji vyřešit a neotravovat prostého občana. Je zbytečné konstatovat, že ztráta ochoty přijímat důsledky úsporného programu vázaného na záchranný balík ještě neznamená, že existuje nějaké pro obyvatelstvo relativně bezbolestné řešení.
Čekání na experty
Jestliže však už málokdo doopravdy věří v to, že je třeba zavřít oči a půjčovat Řekům ještě řadu let, protože nakonec z dluhů vyrostou, pak přijetí plánu B a restrukturalizace taky není nijak přitažlivá alternativa. A třetí neexistuje. Německá kancléřka Angela Merkelová odmítá o nových penězích diskutovat dříve, než vydají verdikt experti Evropské centrální banky, MMF a Evropská komise, kteří se prohrabávají v Aténách v číslech. Ale jak v Praze před pár dny prozradil bývalý saský křesťanskodemokratický premiér, profesor národohospodářství a financí na drážďanské Technické univerzitě Georg Milbradt, v Německu se o nesplatitelnosti řeckého dluhu ví už dlouho, ale politické ohledy na volební cyklus v Německu a ve Francii brání na restrukturalizaci více tlačit.
Zároveň vládě není bůhvíjak po chuti ani představa masivní rekapitalizace věřitelských bank. Zejména v případě, že by do restrukturalizace spadlo nikoli jen Řecko (angažovanost německých bank v zemi byla podle basilejské Banky pro mezinárodní platby ke konci loňského září v přepočtu jen 40,3 miliardy dolarů), ale hlavně Irsko, kde je zainteresovanost německých bank kolem 150 miliard eur. Přednost by proto raději dali jen natahování splatnosti při ponechání kuponu v původní výši tak, aby banky nemusely tvořit opravné položky jako v případě skutečného odpisu části jistiny a znovunastavení sazeb.
Brusel neví, jak se k neúspěšně utajovaným německým návrhům postavit. Především v obavách z řetězové reakce, pokud by restrukturalizace zahrnula i soukromé držitele obligací. A tak raději mlží se slovíčky, že „reprofilace“ ještě není restrukturalizace. Což si lze interpretovat také tak, že reprofilace bude znamenat jenom natahování splatnosti a snížení sazeb jen u oficiálních věřitelů v rámci záchranného balíku, nikoli u soukromých držitelů obligací. Tím se však zároveň říká, že Řecko bude potřebovat další desítky a desítky miliard na to, aby faktičtí soukromí věřitelé mohli vycouvat.
Dluhopisy v ohrožení
Vůči restrukturalizaci je až hystericky odmítavá Evropská centrální banka (ECB). Zlé jazyky tvrdí, že tak její vedení činí proto, že by muselo odepisovat svoje pohledávky poskytnuté oproti jistině v podobě řeckých dluhopisů. Ve svém odporu se však může opřít o mocnou zbraň. V kuloárech vyhrožuje, že pokud by třeba Němci protlačili restrukturalizaci i pro soukromé věřitele, přestane ECB brát řecké bondy do zástavy oproti financování. To by znamenalo kolaps řeckých bank, kterým odplývají soukromá depozita (loni asi 40 miliard eur), protože mnozí řečtí vkladatelé neponechávají věci náhodě.
Riziko v podobě dominového efektu spouštějícího odliv kapitálu z dalších ohrožených zemí do bezpečnějších destinací zdaleka není triviální. V podstatě pak zvyšuje závislost bank na ECB a jejích likviditních linkách. Bez pomocné ruky Evropské centrální banky by požadavky na růst objemu peněz čerpaných ze záchranného valu pochopitelně jen narostly.
Vzpurní Finové
S tvrdou pozicí přišel finský parlament, který odhlasoval, že s balíkem pro Portugalsko bude souhlasit jen pod podmínkou, že Lisabon začne rozprodávat státní majetek a že soukromí věřitelé neutečou ze svých pozic. Kdo je přinutí k tomu, aby si po dosavadních zkušenostech koupili nové emise s výnosem přijatelným pro dlužníky, to nějak finský parlament nevysvětlil.
Nicméně laťka je nastavena i pro každou další ze zadlužených periferních zemí. Představa, která se zamlouvá nejen Němcům, tedy že by se další čerpání nových půjček podmínilo například zástavou státního majetku, je recept na eskalaci politického napětí u příjemců.
Alternativy ale rovněž nejsou nijak líbivé. Pokud by došlo k nejhoršímu, tedy k zastavení obsluhy státního dluhu pro nedostatek peněz, musely by postižené vlády udělat drakonická opatření, aby si restrukturalizaci po zlém či po dobrém účinně pojistily. Jen namátkou. Musely by například zrušit obchodovatelnost svých „starých“ obligací, dokud by se nevyměnily za nové, restrukturalizované. Také by bylo nutno omezit možnost výběru z eurových vkladů a transferu peněz do zahraničí. V Latinské Americe o tom vědí své. Ale v Evropské unii a notabene v jejím tvrdém jádru – eurozóně se společnou měnou?
Evropu čeká velmi horké a podle všeho i pěkně drahé léto.
