Schopný advokát o talár nestojí

Právníci kandidující na soudce nejsou lepší než čekatelé

Vláda Vladimíra Špidly svou informací o tom, že je soudců dost, uvedla v omyl nejen veřejnost, ale i prezidenta republiky. Říká to předseda Městského soudu v Praze Jan Sváček a dodává, že rozumí pochybnostem Václava Klause, které vyjádřil svým rozhodnutím nejmenovat soudci justiční čekatele mladší třiceti let.

EURO: V kolika letech jste se stal soudcem? SVÁČEK. Ve dvaceti šesti. Byl jsem justičním čekatelem a po necelých třech letech praxe jsem byl jmenován soudcem.

EURO: Cítil jste se na to dostatečně zralý? SVÁČEK: Hodně záleží na tom, jakou člověk dostane agendu. V prvních letech jsem vyřizoval agendu, které říkáme opatrovnická. To jest péče o nezletilé děti. Ty věci se na rozdíl od dnešní právní úpravy soudily v senátě. I když mi pro tuto agendu chyběly životní zkušenosti, pomáhali mi moji přísedící, kteří byli zkušení otcové, matky, babičky.

EURO: Považujete nyní platný věkový limit třiceti let pro soudce za optimální? SVÁČEK: Je to v tuto chvíli znění zákona, a to jsem připraven respektovat. Nicméně podotýkám, že tato hranice neplatí pro ty justiční čekatele, kteří nastoupili před účinností zákona o soudech a soudcích, tedy před 1. červencem 2003.

EURO: To znamená, že rozhodnutí Václava Klause nejmenovat některé soudce, protože jim ještě nebylo třicet, nepovažujete za správné? Prezident Soudcovské unie Jaromír Jirsa ho dokonce označil za unfair. SVÁČEK: Ne, ne, ne. Ve všech mediálních vystoupeních jsem říkal, a bohužel to nebylo vždy centrem pozornosti médií, že mi nepřísluší veřejně se vyjadřovat a kritizovat rozhodnutí prezidenta republiky. Jsem pouze povinen se vyjádřit k tomu, jaké následky toto rozhodnutí bude mít v resortu, za který odpovídám. Rozhodnutí pana prezidenta nevnímám izolovaně. Bylo motivováno mimo jiné tím, že vláda po několik let chybně informovala veřejnost o tom, že soudců je dostatek. A jak se tedy prezident republiky má najednou vyrovnat s tím, že za situace, kdy má být soudců dostatek, dostává návrh na jmenování pětapadesáti nových? V tomto kontextu jeho pochybnostem naprosto rozumím.

EURO: A nemyslíte si ani, že systém, kdy soudce jmenuje jediný představitel exekutivní moci, je světový unikát, jak opět řekl váš kolega Jaromír Jirsa? SVÁČEK: Nemyslím si, že je Česká republika unikátní v tom, že soudce jmenuje prezident republiky. Domnívám se, že je to institucionálně naprosto v pořádku, protože zde má být osobnost, která požívá nějaké autority a cti. Ani se nedomnívám, že by prezident byl pouhým zástupcem exekutivy. Jsem názoru, že stojí na vrcholu pyramidy tří státních mocí, protože jeho kompetence spadá i do moci soudní a zákonodárné.

EURO: Považujete současný systém přípravy a výběru soudců za optimální? SVÁČEK: Žijeme v nějakých historických podmínkách. V těch, v nichž se nacházíme, mi tento systém připadá - řekněme - dobrý. Tříletá čekatelská praxe přímo v terénu je dobrá. Osobně bych volil ještě jeden model, kdy bych se snažil do tohoto procesu zahrnout už studenty z právnické fakulty. To není moje myšlenka, tak se to dělá v mnoha zemích ve světě. My už jsme s tím s pražskou právnickou fakultou začali. Myslím, že se můžeme bavit o tom, zda čekatel může být soudcem po třech letech praxe nebo po čtyřech. K tomu všechno pravděpodobně směřuje. Ale jiný způsob přípravy na povolání soudce v našich podmínkách nevidím. Měli bychom se však zamyslet nad institutem soudců na zkoušku nebo soudců juniorů, kdy je soudci udělen doživotní mandát teprve po několika letech úspěšné praxe.

EURO: Nelze doplňovat řady soudců i jinak než přímo ze studentských lavic? SVÁČEK: Rozumím přání některých politiků, aby se justice otevřela široké právnické veřejnosti. Ve Spojených státech jde univerzitní profesor nebo vynikající advokát na vrcholu kariéry dělat soudce. V Česku tomu tak bohužel není, protože soudce není na plný úvazek soudcem, ale z jedné třetiny či poloviny je administrativní pracovník. Takže dnes schopného advokáta nikdo nepřinutí, aby se ucházel o místo soudce. Znamená to, že o místa soudců se nezajímají dobří nebo nejlepší právníci, ale spíše ti, kterým se z různých důvodů v jejich branži tak úplně nedaří. Nechtěl bych se této kategorie právníků dotknout, protože to neplatí paušálně. Ale jak jsem se setkával s kandidáty na místo soudce z řad právnické veřejnosti, mohu zodpovědně říci, že nebyli lepší než čekatelé.

EURO: Je mezi právníky velký zájem o povolání soudce? SVÁČEK: Zájem se samozřejmě výrazně změnil v polovině devadesátých let, kdy se upravily finanční podmínky pro výkon funkce soudce. Úplně na začátku devadesátých let nastal masivní odchod z justice. Jednak odcházeli ti, kteří z různých důvodů museli, ale také odcházeli lidé, kteří nemohli uživit své rodiny. Plat soudce byl tehdy směšný a zanedbatelný v porovnání s platem advokáta. Problém nastal v tom, že justice se pak potřebovala rychle doplnit a laťka byla položena velmi nízko. Rozumím tedy jakýkoli snahám o zefektivnění přijímacího procesu do tak významné funkce. Samozřejmě při splnění zákonných pravidel.

EURO: Jaký je převis poptávky na místa soudců nad nabídkou? SVÁČEK: V Praze je kolem 560 soudců a na personálním oddělení mám několik desítek žádostí lidí z právnických profesí, aby byli navrženi a poté prezidentem jmenováni do funkce soudce. Vzhledem k tomu, že delší dobu byl stop stav, a já věděl, že budu potřebovat přednostně uspokojit ty, kteří jsou připravováni jako čekatelé, tyto žádosti jsem odmítal.

EURO: A kolik je v Praze justičních čekatelů? SVÁČEK: V tuto chvíli je jich sedmdesát jedna. Už více než rok se justiční čekatelé nepřijímají.

EURO: Stop stav soudců, vyhlášený vládou Vladimíra Špidly, stále platí? SVÁČEK: První krok ke změně byl učiněn až nyní ministrem spravedlnosti.

EURO: Jak se to přihodí, že vláda jednou tvrdí, že je soudců moc, a za chvíli zase, že je jich málo? SVÁČEK: To je ten náš neustálý střet s exekutivou. Jde o to, že potřeba soudců nebyla seriózně spočítána, jak je to všude ve světě běžné. To znamená, že se vezme počet skončených nebo napadlých věcí za předchozí časové období, vydělí se to nějakým koeficientem a z toho vznikne, kolik je třeba soudců. To se před rokem a půl nestalo. Tehdy se vyčlenily finanční prostředky na platy soudců a zjistilo se, na kolik soudců jsou peníze. Toto číslo byla vydáváno za objektivní ukazatel potřebného počtu. Veřejnost byla mylně informována, protože číslo, které nám bylo implantováno, neodpovídalo počtu vyřizovaných věcí.

EURO: Ředitel odboru legislativy a práva kanceláře prezidenta republiky Jan Bárta argumentuje důvodovou zprávou k novele zákona o soudech a soudcích, kde se říká, že Česko výrazně převyšuje evropský průměr v počtu soudců na počet obyvatel. Je to příklad oné nesprávné metodiky? SVÁČEK: Souhlasím s tím, že počet soudců v České republice je v porovnání s počtem obyvatel poměrně vysoký. Ale jestliže vztáhnu počet soudců na počet případů a na způsob práce, ke kterému je český soudce nucen, zjistím - a dávám za to ruku do ohně - že český soudce pracuje více než jeho kolega v západní Evropě. Pracuje ovšem mnohem méně efektivně. Velmi mě mrzí, že osoby, které mají být fundované, si dovolí vyjádřit takto laický, a dokonce, tvrdím, nepravdivý závěr. Je to falešné, laciné, nepravdivé a hrubým způsobem to ovlivňuje názor veřejnosti.

EURO: Neděláte si u veřejnosti zle spíše sami, když člověk slyší o soudcích nejčastěji v souvislosti s nějakým přehmatem, skandálem nebo když se soudí o platy? SVÁČEK: Souhlasím s tím, že mediální politika soudů je buď špatná, nebo vůbec neexistuje. Lidé jsou zahlcování mýty a nepravdami o fungování soudnictví. Oblast public relations byla dosud pro soudnictví tabu, mimo jiné kvůli prosazované zásadě, že soudce se nemá veřejně projevovat, protože za něho hovoří pouze jeho rozhodnutí. Pokládám ale za nutné, aby se v seriózních médiích začali objevovat soudci, kteří by uměli vést dialog o problematice soudnictví.

EURO: Možná by ale neškodilo více sebereflexe. Soudci nejraději vystupují v roli lidí, kterým křivdí moc výkonná, potažmo i zákonodárná. Opravdu jsou všichni soudci tak výkonní, kvalifikovaní a mravně vzorní? SVÁČEK: Rád bych vám řekl, že to platí zcela bez výjimky, ale za pět let účinkování v této funkci jsem se sešel s několika desítkami případů, kdy to tak nebylo, kdy jsem dělal všechno pro to, abychom se s takovými soudci rozloučili, a jsem upřímně rád, že se to ve většině případů povedlo.

EURO: Ideální by bylo, jestliže by opustili soudnictví úplně. Ale principiálně by asi bylo lepší otočit priority a místo volání po nových soudcích ulehčit těm současným, když jsou, jak říkáte, tak zahlceni administrativou. SVÁČEK: Byl jsem před dvěma a půl roku ve Spojených státech a vrátil jsem se nabit představami o tom, co by bylo možné v justici změnit. Několik ministrů jsem těmito návrhy už zásobil. Jedna z prvních představ byla „odbřemenit“ soudce od administrativní práce a uvolnit jim ruce pro vlastní rozhodovací činnost. Soudců by pak bylo potřeba méně a peníze, které bychom tak ušetřili, bychom mohli investovat do odměn administrativy. Za plat jednoho soudce dnes zaplatím dva, spíše tři kvalitní administrativní pracovníky. Proto říkám zefektivnit práci soudce, nikoliv za každou cenu extenzivně zvyšovat počty. Garantuji, že se to vyplatí občanovi, protože proces bude rychlejší a efektivnější, a státní kasu to nebude nic stát.

EURO: A to vás nikdo neposlouchá? SVÁČEK: Mohu jenom říct, že jsme se snažili několika ministrům tuto myšlenku sdělit. Ale věc zdaleka není tak jednoduchá, jak to tady teď říkám. Chce to ochotu politické scény a té se nám nedostává. Mám někdy pocit - doufám falešný - že někteří představitelé politické garnitury jsou sice kritiky málo efektivní justice, ale zároveň nechtějí udělat nic pro to, aby byla rychlejší, efektivnější a údernější, třeba i na ně samotné.

EURO: Možná že kdybyste přijal nabídku na ministerskou funkci, mohl jste se pokusit to napravit. SVÁČEK: Dávno jsem se rozloučil s myšlenkou, že by nestranický ministr bez podpory své rodné strany mohl něčeho dosáhnout. Navíc se domnívám, že justice by měla vykročit směrem k tomu, co se někdy nesprávně nazývá samospráva. Spíše bych hovořil o emancipaci justice, posílení jejích pravomocí oproti exekutivě, protože v tuto chvíli je to vláda, která soudnictví řídí, určuje pravidla a kompetence, ale zároveň za výkon práce nenese odpovědnost. Je to velmi nelogický systém, který by položil jakýkoli podnik.