Pořádky na VŠE
Zvolení Jiřího Schwarze děkanem Národohospodářské fakulty VŠE v létě minulého roku je v obecné rovině pozitivním signálem. Akademickou funkci tak poprvé získal ten, kdo byl doposud jen okrajovou součástí establishmentu. Podobný nástup je možný jen na několika málo fakultách v ČR. Národohospodářská fakulta VŠE totiž vyniká systémem voleb. V jejím akademickém senátu mají rovná hlasovací práva studenti i pedagogové. Na většině univerzit volí do senátu pedagogové své pedagogické zástupce a studenti studentské. Zde je to jinak. Studenti mohou volit nejen kvarteto svých reprezentantů, ale rozhodují i o tom, kteří vyučující obsadí vyhrazených zbývajících osm míst do celkového počtu dvanácti. Je jasné, že více než tisícovka studentů dokáže stovku pedagogů lehce přehlasovat a protlačit do senátu své kandidáty. Schwarz spolu se svým kolegou z Liberálního institutu Miroslavem Ševčíkem využili toho, že vyučují nezkušené studenty prvních a druhých ročníků a rozjeli opravdovou volební kampaň plnou liberálních vizí a hesel. To, že se Schwarz za rekordní volební účasti na vlně studentské podpory stal děkanem, je jeho velké plus a ukázka neschopnosti jeho oponentů. Ti se k „žadonění“ o hlasy studentů „nesnížili“. Předpokládali, že se síly přeskupí na základě zákulisních dohod tak, jako vždy v minulosti.
Dobře zorganizovaná volební kampaň a praxe v řízení Liberálnímu institutu bohužel není dostatečnou průpravou pro děkanský post. Více než půlroční Schwarzovo šéfování fakultě nelze hodnotit jinak než jako manažerské selhání. Tým kvalifikovaných spolupracovníků se rozpadl. Výpověď podala také velká část administrativního personálu, takže třeba jen zorganizování přijímacích zkoušek do prvních ročníků bude obtížně řešitelným úkolem. Jiří Schwarz nedokázal svou obecnou vizi změny převést do konkrétních kroků a přesvědčit o nich kolegy z fakulty. Proto teď musí slučovat katedry, do výuky obsazovat externí spolupracovníky a na přípravu zásadní reformy mu zbývá opět o trochu méně času.
Schwarzova volba je přesto nadějí. Je důkazem, že alespoň na některých školách může v budoucnu dojít ke změnám. Většina z nich bohužel ani tuto naději nemá. Odvětví vysokého školství ani čtrnáct a půl roku po listopadu 1989 neprošlo hlubší transformací a nedostává se mu mladých kvalifikovaných odborníků. Ano, zavedly se kreditní systémy studia. Ti schopnější dostali příležitost vycestovat a poznat, jak fungují zahraniční prestižní univerzity. Jenomže málokdo z nich se poté, co poznal, jak propastný je rozdíl mezi jeho fungování školství doma a v zahraničí, vrátil. Na univerzitách chybí celá generace akademiků ve věku 30 až 50 let. Generace, mající zkušenosti a potřebný drive uskutečňovat změny. Akademický sbor stárne a jeho průměrný věk se již přibližuje věku důchodovému.
Na většině vysokých školách doposud neproběhla diskuse o cílovém profilu absolventů, od které by se mělo odvíjet definování vyučované látky a volba její formy. Vysoké školy v devadesátých letech jen přemalovaly vývěsní štíty, vyučované předměty dostaly nové názvy a částečně i obsah, osoby a forma se ale nezměnily. Úvahy o transformaci škol se již deset let redukují na bojůvky o školné. Studenti v podstatě místo studia stále řeší jen logistické problémy, kde sehnat kterou přednášku, jak se zapsat na zkoušku, jak „proplout“. K samostatnému uvažování, komunikaci a schopnosti pracovat se zdroji je školy vedou jen málo.
Důvodem, proč vysoké školství v ČR upadá, nejsou ale jen peníze. Hlavní příčinou je přílišná uzavřenost sektoru vůči okolnímu světu a nulová vnitřní konkurence. Počet odborníků s vědeckou hodností docent či profesor u každé specializace dosahuje v celé zemi maximálně několika málo desítek lidí. Všichni se vzájemně znají, společně sedí v komisích, které tu udělují vědeckou hodnost jednomu, grant druhému, jindy akreditaci předmětu předkládanou třetím. Toto „protykané“ prostředí nepřeje změnám a současný stav mu vyhovuje. Zatímco v zahraničí se o uvolněná místa vedoucích kateder hlásí desítky zájemců, v tuzemsku je děkan rád, pokud může vybírat alespoň ze dvou adeptů.
Sektářské manýry mají lékaři, právníci a další specialisté, na práci všech kromě kantorů se ale dají aplikovat kvantitativní kritéria, například úmrtnostní tabulky, délky hospitalizací nebo počet vyřešených soudních případů, která v dalším časovém období oddělují schopné od neschopných. Na akademické půdě se ale bohužel žádná tvrdá data při hodnocení neuplatňují. Jediným takovým pokusem je sestavování publikačního indexu. Jak jej ale brát vážně, když si do něj na VŠE může pedagog započítat i své sloupky pro bulvární deník? Je to výsměch systému, který je v zahraničí uznáván jako měřítko schopnosti přinášet a formulovat nové myšlenky.
Schwarzovy liberální koncepty pro VŠE jsou vábivé, vývoj na univerzitě bohužel dává za pravdu jeho častému sokovi v diskusích – šéfovi Škody Auto Vratislavu Kulhánkovi. Ten zhruba před rokem prohlásil v letadle při návratu z Wolfsburgu, že myšlenky hochů z Liberálního institutu jsou skvělé, ale v reálném světě nepoužitelné. „S praxí se setkávají jen několikrát za zimu, když jedou kolem Mladé Boleslavi na lyže a vidí z okénka svého auta továrnu,“ řekl tehdy Kulhánek
