Zájem voličů o stranu roste a zřejmě se stala trvalou součástí politické scény
Ještě počátkem loňského roku brali mnozí Stranu zelených (SZ) na lehkou váhu. Když tehdy Martin Bursík odhadl její volební výsledek na nejméně sedm až osm procent hlasů, Alexandr Kramer mu v únorovém Právu nevěřícně namítl, že by to znamenalo zdvojnásobení zatím nejlepšího volebního výsledku zelených. Krátce na to překonaly stranické preference SZ poprvé psychologicky významnou pětiprocentní hranici a postupně dále stoupaly. Ne prudce a ne podle všech agentur, takže vedení KDU-ČSL mohlo bohorovně odmítat štiplavé poznámky některých komentátorů, že místo lidovců se „the second best“ stranou středového voliče stávají zelení. A Bursík dál veřejnost zaříkával: zvolte nás, chcete-li v české politice něco změnit, protože od nynějších politiků se té změny nedočkáte. Nejde nám o to být za každou cenu ve vládě, nýbrž o prosazení věcí, jež považujeme za potřebné. Dnešní politici jsou vyhořelí, my je nahradíme a „vyvětráme“.
Povedlo se! Čeští zelení se 3. června 2006 stali parlamentní stranou. Dostali sice „jen“ 6,3 procenta hlasů a kvůli macešské volební matematice jen šest mandátů, ale i tak vstoupili do „rozhodovacích procesů“, jak doufal Bursík. Lidovci však nedocílili dvouciferného volebního výsledku, který předvídal Miroslav Kalousek. Za 7,2 procenta hlasů sice díky volební matematice získali třináct mandátů, leč přišli o svůj historický monopol propojovat pravý a levý břeh parlamentního spektra. Propojovat jsou napříště s to i zelení, i když „uprostřed té scény“, jak před rokem sliboval Bursík, nezůstali. Martin Bursík je svým založením tolerantní liberál a dokázal by jistě spolupracovat i se sociální demokracií. Její předseda ale před volbami silně koketoval s KSČM, zeleným vypálil cejch pochopů ODS, a pak se je dokonce pokusil rozpoltit a odsát jim voliče. Podle Matěje Stropnického, nového místopředsedy republikové rady SZ a Bursíkova „úhlavního přítele“, zařazení zelených v koalici s ODS a KDU-ČSL je „dlouhodobě vychyluje mimo jejich evropské partnery, bez nichž ztrácejí smysl. To nemůže trvat věčně.“ To jistě ne, ale věčně nebude trvat ani dnešní podoba české levice, s níž jinak zelení po Evropě zpravidla spolupracují.
Pod Bursíkovým vedením se možná SZ „dlouhodobě vychyluje“ doprava, ale v evropském měřítku se účastí ve vládě vyhoupla mezi nejúspěšnější „zelené“ strany. Ostatně si nemá nač stěžovat ani na domácím hřišti. Nejčerstvější dubnové průzkumy říkají, že nyní by pro SZ hlasovala více než desetina voličů, čímž zhruba o tři procentní body vede nad lidovci, a podle STEM takříkajíc leží na zádech komunistům. Kdyby došlo na předčasné volby, zelení by na nich neprodělali. Se stoickým klidem proto mohou opakovat, že na ministerských křeslech nelpí a daleko větší význam přikládají uskutečňování svých programových priorit, jež se jim podařilo zařadit do koaličního a potažmo vládního programu. Z ODS a také z KDU-ČSL lze sice sem tam zaznamenat stesky, že požadavky zelených ohledně trvale udržitelného rozvoje, vztahu k EU a tématu lidských práv se v některých případech blížily vydírání. Když ale do loňského 13. prosince ODS a ČSSD vyjednávaly o trojkoalici s lidovci, „s kunderovskou nesnesitelnou lehkostí odložily stranou všechna naše témata. Pro mě to znamená, že ať už si ODS nebo KDU-ČSL napíšou do svých programů cokoli, tak tomu nemůžu věřit“, řekl tehdy Bursík a jistě si to pamatuje.
Do druhé Topolánkovy vlády nevstoupili zelení po špičkách, ale také ne s klackem v ruce. Premiér potřebuje jejich loajalitu, má-li cokoli ve sněmovně prosadit, a oni potřebují setrvat v jeho vládě co nejdéle. A tak se snaží! Byli pro evropskou ústavní smlouvu, ale přistoupili na kompromis, že nový dokument nebude ústavou, byť z ní bude vycházet. Bývali proti cizím vojenským základnám, ale americký radar v Brdech neodmítnou, stane-li se s vědomím EU součástí obranného systému NATO. Také byli pro odstoupení Jiřího Čunka či pro jeho odvolání z vlády, ale nedali Topolánkovi ultimátum, protože preferují dohodu v koalici. Zelení svoje partnery upozorňují, debatují s nimi, přesvědčují je, souhlasí i nesouhlasí, ale nevyhrožují a dávají si záležet, aby se veřejnosti předváděli jako průkopníci nové politické kultury. Pokud by ale jejich ochota ke kompromisu a vůle k dohodě byly nekonečné, změnily by se v oportunismus či dokonce v bezzásadovost. Nebezpečná „hodina pravdy“ by pro zelené nastala, kdyby se uvnitř vládní koalice anebo mezi ní a levicovou opozicí vyprofilovali výrazní nositelé rozhodných názorů, jež by nebylo možné bagatelizovat a nebyly by uhladitelné kompromisem. Zelení by se ocitli před nutností zaujmout jednoznačný názor, aniž by se zpronevěřili své kulantní politické kultuře. V Klausových vládách a za Zemanovy opozice by se „hodiny pravdy“ dočkali, ale při nynějším matném obsazení politické scény se ji dost možná vyhnou. Pokud se tak stane, zkušený politik Martin Bursík bude mít čas učinit stejně zkušenými a praktickými praktiky i své dosud trochu rozjívené spolustraníky. K pevnému zakořenění v nejvyšších politických patrech jiná cesta nevede, byť přitom jinakost Strany zelených zčásti vezme za své.
Autor je komentátor Českého rozhlasu 1-Radiožurnálu
