„Znič strach a obavy, ničeho se neboj a otevři nové možnosti, jen tak budeš moci vidět jasně, co je před tebou. Seber si z minulosti to nejlepší a potom ji nech navždy rozplynout v mysli. Je to jako zavřít dveře a otevřít okno. Dýchej volně celým tělem, ať máš mysl klidnou, prázdnou, čistou jako zimní vzduch.“
Autor výše uvedeného citátu, osvícený Buddha, není jediný, kdo v životě doporučuje naučit se zapomínat a čistit paměť.
Německý filozof Friedrich Nietzsche v jedné ze svých Nečasových úvah nazvané O užitku a škodlivosti historie pro život popisuje dokonce západní lidstvo jako společenství postižené „historickou chorobou“, kvůli níž chřadneme a chřadneme. Veškeré lpění na minulosti jako hodnotě samé o sobě odvrací lidské tváře od budoucnosti a současnosti a znemožňuje jim nabrat skutečné síly života. A tak si s sebou neseme dějiny jako balvan na noze, který už pro jeho obrovskou velikost nemůžeme utáhnout. A přitom, jak říkají Buddha i Nietzsche, tedy mudrcové Východu i Západu, umíme žít jen tady a teď.
Když člověk sleduje vzrůstající intenzitu, s jakou se česká společnost pouští do debat zejména o blízké minulosti v době komunistického režimu, začíná oba zmiňované myslitele docela dobře chápat.
Permanentním probíráním detailů života v normalizaci, kterým dosavadní vlna historicismu vrcholila, jsme se jako společnost dostali do bodu životní paralýzy, protože se neumíme rozhodnout, která verze minulého platí. Nedokážeme ani říct, co žijeme dnes. Společnost je stažená hustě zašmodrchanou železnou košilí dějin, takže se nedokáže pořádně rozhodnout, jak žít dnes. Nietzsche má pro tento případ radu: všímat si nadhistorického, nehistorického, které je jediným prostředkem proti historické chorobě, proti tomu, aby historie nezničila život, jako to dělá právě teď v postkomunistickém Česku.
Postrádaná fixace
Třicet let po pádu komunismu, který zmizel od mocenských vesel jako pára nad hrncem a v podobě starých soudruhů se hrdě usadil v opozičních lavicích nového demokratického režimu, se pořád ještě zaobíráme tím, co komunismus byl, jak společnosti ublížil. Znovu si jako společnost zpřítomňujeme, jak se v něm žilo, zejména pak v dobách úplného bezčasí normalizace po roce 1968. Emotivní hádka kolem několika výroků děkana Filozofické fakulty UK Michala Pullmanna, v nichž se relativizovala černobílá představa o režimu utlačovatelů, kteří ovládali bezmocnou vystrašenou masu, jež kvůli všudypřítomné opresi nežila svobodně, odhalila neukojenou touhu po historickém ukotvení či fixaci, kterou jako by česká společnost postrádala. Proč vlastně máme tu neustálou potřebu soudit minulý režim? Copak jsme jej jako společnost už neodsoudili v zákonech, v programech školní výuky, všeobecně tím, co nyní jako společnost žijeme?
Zdá se, že právě v současnosti tkví ten hlavní problém, proč se tolik lidí utíká k půtkám o minulost. Až příliš mnoho lidí se s ní neztotožňuje, až příliš mnoho lidí v ní hledá paralely k normalizaci, protože vládu tvoří bývalý nomenklaturní kádr a podporuje ji strana, která si nechala v názvu slovo „komunistická“. Obrat do minulosti nabízí tak snadnou a rychlou a také předem vítěznou představu o minulosti i současnosti, že zkrátka lze jen těžko odolat a neobrátit se tam, kde karty byly jasně rozdané a dobro bylo dobrem a zlo zlem.
Pullmannova „relativizace“, přesněji problematizace tohoto snadného rozdělení je považována za revizionismus dějin, který ohrožuje demokratické hodnoty i stabilitu svobodného systému. Přitom by se dalo říct, že skoro přesný opak je pravdou. Pokud se ptáme, proč dnešní mocní a jejich přívrženci tak nápadně připomínají minulé vládce, není na místě se ptát, zda to není i výsledek zkreslení obrazu minulosti, který jsme jako varovný ďábelský obrázek tak dlouho nesli před sebou, i když se přítomnost hanbou propadala a nabírala temný ráz? Nostalgie po minulosti, která v Česku prakticky neexistovala, roste až ve vynucované kontroverzi mezi novým a starým režimem. V nekonečných srovnáváních, co bylo lepší, kde byl levnější rohlík, jak a kam se mohlo cestovat nebo zda všichni měli práci.
Přitom jediné, co bychom měli srovnávat, je míra vnitřní svobody, jíž jsme jako jednotlivci dosáhli. Fixace na jasně vykreslené obrazy minulosti, které musejí sloužit jako politický argument proti upadající současnosti, ukazují, že vnitřní svoboda a nevázanost na výklady různých ideologií odleva přes střed doprava, není taková samozřejmost, jak se ještě před pár lety zdálo.
věčná smlouva
Celá debata o tom, zda existovala nějaká nepsaná „společenská smlouva“, jak tvrdí děkan Pullmann, kterou většina uzavřela s komunistickými vládci, je vlastně docela směšná, protože pokud systém fungoval bez velkých represivních nákladů, což fungoval, vyjadřuje se existence a funkčnost takové dohody samo sebou.
Nebudeteli mluvit moc do politiky strany, budete moci žít svůj život v relativním luxusu, který vám strana může zajistit. To přece byla nabídka KSČ již v šedesátých letech, kdy socialistické země chtěly dotáhnout ty západní v tom, co nejvíce si žádal místní lid, totiž v konzumním štěstí.
Na tom se nic nezměnilo ani v sedmdesátých a osmdesátých letech, ale ani v letech devadesátých, kdy se tato velká česká touha naplňovala v již jiné politické konstelaci. Proto se také, jak naznačuje Pullmann, na základní politické dohodě nic zásadního nezměnilo ani v časech kapitalismu. Nezpochybňujte kapitalismus a jeho přirozenou nutnost a pak si dělejte, co chcete, měla snad zlatá devadesátá jiné motto?
Václav Havel ve svém nejslavnějším eseji Moc bezmocných, napsaném v roce 1983, téměř přímo rozebírá podstatu této nepsané smlouvy, když předtím vyvrací, že by tehdejší normalizační komunistický režim byl diktaturou. Havel prosazuje nový pojem „posttotalitní společnost“, která už nepotřebuje udržovat mocenskou soudržnost silou, protože stačí obecně sdílená ideologie. Filozof Jan Patočka, jemuž Havel esej věnoval, mluvil v této souvislosti o nadcivilizaci, tedy o jakémsi souboru základních tendencí a hodnot, k němuž směřují západní i východní systémy, což pozdější globalizační vlna víceméně přesně potvrdila. Havel této Patočkovy myšlenky z konce padesátých let zjevně využívá, když v Moci bezmocných píše: „Konkrétně to znamená, že se v naší společnosti nevyhnutelně prosazuje (a dlouhodobá koexistence se západním světem tento vývoj jen urychluje) v podstatě tatáž hierarchie životních hodnot jako ve vyspělých západních zemích čili že tu jde de facto jen o jinou podobu konzumní a industriální společnosti se všemi sociálními a duchovními důsledky, které to přináší. Bez zřetele k této dimenzi nelze dobře porozumět ani povaze moci v našem systému.“
Ukřičená kritika Pullmannovy „relativizace“ se v této havlovské optice jeví jako obrana něčeho, čemu bránit skoro nelze, protože to vystihuje žitou realitu velmi přesně. Směšná je i z pohledu mediálnězábavního. Třicet let, a posledních pět let velmi intenzivně, se oficiální prostor českého, zejména televizního prostředí plní opakovanými normalizačními seriály.
Prázdninové vysílání nejen ČT tvoří normalizační archiv, a tak se na Primě, Nově a ČT střídají Chalupáři s normalizační detektivkou, ale i s filmy, jakými bylo například Bouřlivé víno Václava Vorlíčka (letos vysílala Prima), silně propagandistický snímek o roku 1968, kdy správní komunisté bojovali s těmi „zlými kapitalistickými podvodníky“ o socialistickou budoucnost českého zemědělství. Největší historickou freskou o normalizaci je ovšem se riál Vyprávěj, který po osmi letech od svého vzniku několikrát dokola obletěl vysílání České televize a je vlastně neustále přítomnou minulostí, samozřejmě lidově vyloženou minulostí, z lidu a pro lid, dalo by se říct.
moc bezmocných místo vyprávěj
Ve Vyprávěj neběží primárně o více či méně přesné převyprávění dějin jako právě o jejich sdílení v zábavní formě: žili jsme, co jsme žili, a žili jsme to rádi a nestydíme se za to. I ve Vyprávěj, které podává i nepříjemné události v hávu české filmové laskavosti, je ale minulost zátěží.
Divák si ji nese jako příjemnou vzpomínku, která zásadním způsobem zabarvuje i současnost. Jak by řekl Nietzsche, takováto výchova krásným obrazem (výprava seriálu tomu silně napomáhá) zcela zastiňuje to, co je kultura, a tvoří z kultury jen dekoraci života. Jako konzumenti takové kultury si pak musejí lidé pamatovat něco tak neživotného, až to sám život ohrožuje. Z odlehčení se stává o to těžší, protože méně viditelný balvan. A co víc: obrazy, takto zapuštěné do paměti, zabírají místo skutečným zkušenostem života, o něž filozof usiluje.
A tak – projdemeli celou dnešní posedlost minulostí a jejími zaručeně pravými výklady – se zdá, že jen těžko porozumíme současnosti, pokud ji nepřijmeme jako přežívání idejí méně vznešených, než jsou touha po svobodě či demokracie nebo svoboda slova. Příklon k těmto hodnotám by zřejmě znamenal havlovské obrácení se k „životu v pravdě“, k existenciál nímu osvobození, jež se v Havlově psaní velmi podobá směru, který Marx popisoval v teorii odcizení člověka, přestože je zjevné, že Havel navazuje na Patočkovu teorii o třech životních pohybech. Není ale vyloučeno, že existenciální osvobození dnešních lidí, kteří se, jak popisoval Havel, propadají do stále větší krize, včetně té enviromentální, může, či dokonce musí probíhat jinými cestami, přesněji řečeno, že ten hlavní příklon k sobě, k vlastní existenciální náplni jakožto svobodnému projektu může vést mimo či v paralelách demokratického rámování společnosti. Než se donekonečna hádat o Pullmannovy poznámky nebo se utápět ve věčném opakování Vyprávěj, nebylo by od věci znovu, ale důkladně přečíst Havlovu Moc bezmocných.
Možná by se v takovém čtení ukázalo, že posttotalita, o níž Havel velmi podrobně přemýšlel už před 37 lety, se tak úplně nevytratila. A že ideologie, které se přitaká, aby měl člověk klid a nemusel sám přemýšlet, s jiným obsahem a v jiné formě vládne dál. Stále jsme se ještě nevymanili z onoho „samopohybu“, který jako tajemný fantom, to nejlepší minulé, prostupuje celým Havlovým dílem. Snad už je teď lépe rozumět počáteční Buddhově výzvě: „Seber si z minulosti to nejlepší a potom ji nech navždy rozplynout v mysli. Je to jako zavřít dveře a otevřít okno. Dýchej volně celým tělem, ať máš mysl klidnou, prázdnou, čistou jako zimní vzduch…“
Jediné, co bychom měli srovnávat, je míra vnitřní svobody, jíž jsme jako jednotlivci dosáhli.
O autorovi| Petr Fischer, fischer@mf.cz