Zhruba polovina Čechů věří, že naše postavení ve světě záleží na nás samých, druhá polovina si myslí, že malé země budou vždy v podřadném postavení. Ti druzí podle průzkumu STEM mírně převažují. Tento výsledek nám nabízí zajímavý příspěvek do diskuze o vstupu do Evropské unie.
Kdo z obou skupin, té sebevědomé a té poraženecké bude hlasovat pro a kdo proti? Z údajů STEM vyplývá, že mezi těmi, kteří věří ve vlastní síly (je jich 48 procent), výrazně převažují příznivci Unie. Jinak je tomu u 52 procent těch, kteří si myslí, že malým národům je určeno zůstat v porobě. To rozhodně nepodporuje teorii, že do Evropské unie spěchají lidé s malým sebevědomím, zatímco hrdí Češi si věří natolik, že raději zůstanou stranou. Paradoxně v referendu o EU rozhodnou hlavně ti, kteří si myslí, že Česko je historicky odsouzeno být zemí druhého řádu. Ať už tím, že zůstanou doma, nebo tím, že se nakonec rozhodnou pro EU. Je totiž mezi nimi více nerozhodnutých a váhajících. Zajímavý poznatek: kampaň, ať už pro, či proti vstupu do EU, bude nejúčinnější u Čechů, kteří si nevěří. Ona mírná menšina sebevědomých má víceméně jasno. V zásadě si můžeme občany podle víry v šance malých zemí a vztahu k EU rozdělit do čtyř skupin. Zkusme je alespoň obecně charakterizovat. Do první skupiny patří ti, kteří věří, že úspěch ve světě záleží jen na nás samých a budou hlasovat pro. To je tvrdé jádro, které potáhne vzhůru celou republiku. Kombinují se tu dva plusové faktory. Racionální uznání faktu, že Unie je pro nás lepší alternativou budoucnosti a víra ve vlastní síly. Tyhle lidi můžeme přirovnat k Nizozemcům, kteří se přes svou otevřenost v Unii rozhodně neztratili. Do druhé skupiny se řadí odpůrci EU, kteří zároveň věří, že malé země mají šanci. Je jich méně než těch prvních. Komplikují vstup do EU, na druhé straně lze od nich čekat, že svým aktivním postojem ke světu by dokázali mírnit případný krach referenda, tak jako třeba hrdí Norové. A pokud se i přes jejich Ne do EU dostaneme, budou jistě činorodě pracovat na tom, abychom vynikli, jako mnozí Irové, kteří rovněž nebyli vstupem nadšeni. Pak tu máme ty, které by si měla vyhlédnout za cíl vládní kampaň. Lidi, kteří vidí ve velkých národech nepřátele a přesto referendum nakonec „odmávnou“. O nich se trefně říká, že je nutné je do EU „dokopat“. Nestanou se tahouny, ale jejich hlasy budou v referendu užitečné. Poslední, nebezpečně velkou, skupinu tvoří ti, kteří tvrdí, že malé země to mají špatné a zároveň odmítají EU. Tito lidé s nízkým národním, potažmo vlastním sebevědomím, budou zlatým úlovkem euroskeptiků. Je jich totiž o dost víc, než těch z druhé skupiny, kteří kombinují víru v úspěch malých národů s odmítáním Unie. V tomhle případě se minusy neruší, ale sčítají, odpor k Unii je zesílen malou důvěrou ve vlastní síly. Zatímco první dvě skupiny mají blíže k Západu, lidé z druhých dvou jsou orientováni spíše na Východ, kde neplatí, že každý má využít svou, i sebemenší, hřivnu, ale rozhoduje právo silnějšího. Občané z prvních dvou skupin se snáze vyrovnají se situací, byť dopadne jinak, než sami hlasovali. Malověrní mohou buď těžit z toho, co ti aktivnější vydobudou z možnosti podnikat v EU, nebo se propadnout do ještě hlubší skepse, až náš obchod bude trpět exkomunikací z Unie. Hlavně kvůli nim je nutné se do EU dostat co nejdříve. Pak je dobrá šance, že v další generaci už nebude poraženců většina.