Varovně zdvižený prst centrální banky i některých zahraničních a našich ekonomů o růstové tendenci veřejné zadluženosti a rozpočtového deficitu není přijímán jednoznačně. Jako zaklínadlo proti přeceňování takových tendencí se nezřídka uvádí, že Česko se stále drží v limitech maastrichtských konvergenčních kritérií. Tato kritéria, přesněji řečeno ustanovení článků 104 a 121 Smlouvy o ES o podmínkách vstupu do třetí etapy hospodářské a měnové unie a zavedení společné měny euro, stanoví přípustnou míru 60 procent pro poměr státního dluhu ke hrubému domácímu produktu a přípustnou míru tři procenta pro poměr plánovaného nebo skutečného schodku veřejných financí ke hrubému domácímu produktu.
Maastrichtská kritéria.
Na prvním místě je potřeba zopakovat, že aplikace maastrichtských konvergenčních kritérií na českou ekonomickou realitu je čirou teorií. Začlenění naší země do třetí etapy hospodářské a měnové unie a přijetí společné měny euro je možné podle jiného maastrichtského kritéria nejdříve za dva roky po vstupu do Evropské unie, tedy podle těch nejoptimističtějších prognóz za šest až sedm let. Také představitelé Evropské komise a ostatních orgánů unie několikrát zdůraznili, že po naší zemi požadují spíše než teoretické úvahy o naplňování maastrichtských konvergenčních kritérií důsledné naplňování kritérií kodaňských čili podmínek pro členství v Evropské unii, které přijala Evropská rada v Kodani v roce 1993. Jednou z takových podmínek je fungující tržní hospodářství, k čemuž jaksi polohlasně evropští partneři připojují udržitelný hospodářský růst a zvyšování hrubého domácího produktu, který má Česko asi na 65 procentech průměru unie.
Třetí etapa.
Použitelnost maastrichtských konvergenčních kritérií na českou realitu je sice teorií, ale nikoliv teorií bezvýznamnou. Při pozorném přečtení textu článku 104 Smlouvy o ES odhalíme, že ukládá sledovat, zda poměr rozpočtu či veřejného dluhu ke hrubému domácímu produktu nepřekračuje doporučovanou hodnotu, vyjma případů, kdy ji sice překračuje, ale tento poměr podstatně a nepřetržitě klesá a dosahuje úrovně, která se blíží doporučované hodnotě. Jinými slovy: zapojit se do třetí etapy hospodářské a měnové unie může i členská země neodpovídající příslušným parametrům za předpokladu, že se prokáže, že se její veřejná zadluženost nebo rozpočtový deficit výrazně snižují a blíží se doporučované hodnotě. To byl třeba případ Itálie, která počátkem roku 1999 vstupovala do měnové unie s veřejným dluhem 122 procent, tedy s více než dvojnásobkem požadované hodnoty, v roce 1999 snížila veřejný dluh na 115, a v roce 2000 dokonce na 94 procent.
Za pět let…
Můžeme si tedy teoreticky dovolit luxus růstu veřejné zadluženosti, popřípadě rozpočtového deficitu? Z jedné strany ano, neboť plnění maastrichtských konvergenčních kritérií po nás zatím nikdo nechce a příklady některých zemí Evropské unie (vedle Itálie také kupříkladu Belgie) ukazují, že zavést euro i s vyšším veřejným dluhem je představitelné. Na druhé straně ovšem je potřeba se zamyslet nad výkladem článku 104 Smlouvy o ES, z něhož plyne, že právotvůrce měl na mysli nejen prahové hodnoty, ale také trend, a to trend klesající. Řada členských zemí totiž v době negociace Maastrichtské smlouvy vykazovala poměrně vysoké veřejné dluhy a rozpočtové schodky, což byl tímto způsobem v textu smlouvy reflektováno. Z perspektivy českého začlenění do měnové unie je proto třeba mít na paměti, že někdy za pět let, kdy už doufejme budeme členy unie a bude se jednat o zavedení eura u nás, budou se také hodnotit ona kritéria, a to včetně trendu jejich vývoje.
Pokud tedy někdo tvrdí, že si můžeme dovolit zvyšovat veřejnou zadluženost, měl by rovněž dodat, že to není nadlouho a že by tady jistá zdrženlivost byla rozhodně na místě.
