Vítkovice v minulém týdnu oznámily, že po několika letech dosáhly zisku zhruba patnácti milionů korun. Není to moc, ale je to bezesporu zásadní obrat v hospodaření po rok trvající restrukturalizaci. Ziskové hutě již dokážou držet nad vodou i problémové strojírenské provozy. Celková ingerence státu přitom dosáhla pouhých pěti set milionů korun.
Před pár týdny za pozornosti většiny médií oslavil svých sto dní v úřadu ministr financí Jiří Rusnok. Komentáře byly převážně neutrální. Nový ministr každopádně většinu komentátorů i analytiků přesvědčil, že je kompetentní.
Na první pohled by se zdálo, že tyto dvě zprávy nemají nic společného. Opak je však pravdou. Právě Rusnokův nástup do funkce znamenal ukončení státních restrukturalizačních aktivit v pojetí, jaké prosadil jeho předchůdce Pavel Mertlík. Právě z Vítkovic musel odejít úspěšný management Václava Nováka.
Po pravdě řečeno, nemá to nic společného s kompetencí a kvalifikací nového ministra financí. Ten jen pochopil, kde je jeho místo, a rozhodující slovo v Konsolidační bance i Fondu národního majetku neformálně předal novému místopředsedovi vlády Miroslavu Grégrovi. Pro toho nadešel čas odplaty a návratu k modelům, které ekonomové, i ti sociálnědemokratičtí, odmítli již před dvěma lety. Navrch mají nyní ti, kteří prosadili model restrukturalizace, jenž se uskutečňoval v Nové huti. Ta je dále ve ztrátě, na pokraji konkursu, chybí jí provozní financování a skutečná restrukturalizace je v nedohlednu. Pověsti, které prosakují z ministerstva průmyslu a obchodu, uvádějí, že by mělo podobné řešení jako v Nové huti nastoupit i v dalších desítkách podniků v rámci speciálních programů Exit a Rozvaha.
Ani toho není dost. Změna velení v Konsolidační bance zastavila úspěšně nastartovaný prodej balíků špatných pohledávek. Novým šéfům se nelíbí výnos dosažený při prvním prodeji. Činil nějakých sedm procent. Vždyť se dá prodávat i lépe. Za první pololetí prodala Konsolidační banka pohledávky za více než miliardu korun a výnos činil něco přes dvě stě šedesát milionů. To je přece pěkný výsledek. Jenže než do té doby, kdy zjistíme, že bilanční suma KoB činí přes dvě stě miliard a ještě zhruba o stovku vzroste. Tímto tempem by prodej trval patnáct let. Navíc abych mohl držet aktiva, musím je financovat pasivy. Zkrátka musím si půjčit. Cena takových půjček státu se nyní pohybuje kolem sedmi procent. Z prostého výpočtu vyplývá, že pro daňového poplatníka je možná levnější rozdávat aktiva z Konsolidační banky zadarmo než několik let hledat jejich kupce. To vše jistě Rusnok ví, ale nezajímá ho to. Nakonec šéfem je Grégr. Tak pravil Zeman.
Rusnok si uvolnil ruce a stará se především o státní rozpočet. Alespoň na první pohled to tak vypadá. Jenže po schválení návrhu rozpoč–tu vládou v MF Dnes konstatoval, že tenhle návrh nejspíše stejně nikdo neschválí a pojede se na základě rozpočtového provizoria. To je politicky chytré prohlášení. Sděluje se v něm, že do voleb budou moci ministři sociální demokracie utrácet, zatímco jejich nástupcům zůstanou holé zadnice, protože ti už budou muset škrtat. O to více, o kolik bylo navíc utraceno v prvním pololetí. Jenže státní finance by neměly být až tak předmětem politických hrátek. Signál úředníkům ministerstva totiž ve smyslu Murphyho zákonů dává jasně najevo, že projekt, který nestojí za to, aby byl zpracován, nestojí za to, aby byl zpracován dobře. Tak proč by se nakonec nenašlo pár miliard pro velký třesk. Místopředseda vlády se musí poslouchat.
Možná by se měl předseda ČSSD zamyslet nad situací, kdy o předvolební politice vládní strany rozhoduje jeden důchodce z Děčína.
