Do nového roku 2016 se sluší si dát nějaká předsevzetí. Ve svých hodnoceních minulosti a budoucích ambicích bychom měli být střízliví. Měli bychom si dávat realistické cíle. Zejména to platí pro „osoby v řídícím postavení“, neřkuli pro osoby veřejně činné.
Krátce před koncem loňského roku se k minulosti i budoucnosti vyjádřil trojnásobný prezident České lékařské komory, doktor Milan Kubek, na akci pořádané týdeníkem Euro, kde hlavním řečníkem byl exprezident Václav Klaus. Kdo zná Klause, nemohl být reakcí na Kubkova slova o „ztraceném čtvrtstoletí“ a o tom, jak ani po těch letech „nemá peníze na útratu ve slušné restauraci v Lucemburku“, naprosto zklamán.
Byl to jeden z klasických „Klausových masakrů“, kdy oběť je pohaněna natolik, že sotva koktá a uprchne ještě před koncem akce. Demokraticky zvolený „táta všech českých lékařů“ si to ovšem v podstatě zasloužil.
Občané v chudobě
Pokud přihlédneme ke skutečnosti, že lékaři jsou profesní skupinou, která je podrobena nejdelšímu formálnímu vzdělání ze všech, jsou výpady Milana Kubka do ekonomie fascinující ve své nepokornosti.
Ačkoli otázkám národního hospodářství domněle rozumí v Česku každý, přece jen je dobré upozornit, že Kubkovy výroky jsou zhruba na úrovni toho, jako kdyby ekonom lékařům zasvěceně doporučoval, aby slepé střevo laparoskopicky operovali uchem. Proberme to podrobněji formou citací veřejných proklamací prezidenta Kubka a ekonomického komentáře.
„Dokud budou naši občané uměle udržováni v chudobě, situace se nezlepší. Ekonomika nám sice roste, ale pracující lidé z toho nemají nic. Musíme urychleně přijmout euro a vyrovnat platy na úroveň srovnatelnou s Německem. Pokud to neuděláme, budou mladí a vzdělaní lidé prchat do ciziny. Samozřejmě se to netýká jen lékařů.“
Komentář: Občané České republiky nejsou uměle udržováni v chudobě, neboť mzdová regulace v komerční sféře byla opuštěna jednu generaci zpátky a ve veřejné sféře je v podstatě závislá na vývoji rozpočtových příjmů, které souvisejí s ekonomickým vývojem, což je docela logické, nikoli umělé.
Byl to jeden z klasických „Klausových masakrů“, kdy oběť je pohaněna natolik, že sotva koktá a uprchne ještě před koncem akce.
Jeden experiment doporučovaný Kubkem – urychlené vyrovnání cenové a mzdové hladiny na úroveň Německa – byl přijat v samotném Německu po jeho sjednocení. V bývalé NDR, tedy nových spolkových zemích. Byl doprovázen zhroucením v podstatě všech odvětví vystavených konkurenci a byl proveditelný jen za cenu mimořádně vysokých vnitroněmeckých transferů, které trvají dodnes. Česko žádné západní Německo nemá, a proto se budeme muset vejít do „svých vlastních rozpočtových bot“.
Je přitom evidentní, že některé profese budou mnohem úspěšnější, pokud jde o sbližování platů, což platí i pro zdravotnický personál.
Ve firemním sektoru je to v podstatě přirozený vývoj, který si vynucuje tlak na růst produktivity. Ve veřejném sektoru, a ve zdravotnictví zejména, samozřejmě vzniká otázka, jak sloučit tlak na platy tažený migrací s produktivitou, když se produktivita ve zdravotnictví nezvyšuje. Je to extrémně vážný problém, který odsunujeme na vedlejší kolej, protože momentálně česká ekonomika roste.
Přímý vliv na ekonomický růst už není
Prezident Kubek říká, že „7,5 procenta našeho HDP na zajišťování kvalitních zdravotních služeb nestačí. Pokud by stačilo, pak by země OECD asi zbytečně neutrácely v průměru 8,9 procenta HDP. Proč to dělají? Jednoduše proto, že investice do zdravotnictví patří spolu s těmi do vzdělávání a výzkumu k nejefektivnějším. Vždyť pouze zdraví lidé mohou pracovat, vytvářet hodnoty a koneckonců i platit daně. Zdravotnictví navíc ještě plní funkci sociální a společnost stabilizující, a jako významný zaměstnavatel i odběratel zboží a služeb se může dokonce stát motorem ekonomiky. České zdravotnictví je naopak chronicky podfinancované a další šetření je již stěží představitelné bez negativních dopadů na pacienty“.
Komentář: Výdaje na zdravotnictví v tak vyspělé zemi, jako je Česko, ani zdaleka nepatří k nejefektivnějším z hlediska ekonomického růstu, což ví každý, kdo je seznámen s tím, jak jsou finance ve zdravotnictví použity.
Již dávno, nejspíše už v 50. letech minulého století, přestaly v Česku mít investice do zdravotnictví přímý vliv na ekonomický růst. Tuto přímou linku vidíte v chudých, ale organizovaných rozvojových zemích, od očkování přes péči o matku a dítě, veřejnou hygienu a to, že neumřete na základní zdravotní problém, protože se dostanete do profesionálně vedené nemocnice. Argumentovat tím, že nám zdravotnictví zvyšuje potenciální ekonomický růst, je zcela nesmyslné.
Platit za banality
Už od zhruba třetího čtvrtého procenta výdajů na zdravotnictví (měřeno ve vztahu k HDP) se bavíme o zcela jiné cílové funkci: pečujeme o prodloužení života a jeho kvality u lidí, kteří k budoucímu růstu HDP moc nepřispějí, avšak právě toto vnímáme jako jedno z měřítek vyspělosti naší civilizace.
Čím bohatší budeme, tím víc na to dáme a poroste to rychleji než český HDP. Nárůstem výdajů na zdravotnictví si nekupujeme budoucí prosperitu. Nechceme omezování péče pro málo nadějné případy, protože tím definujeme sami sebe. Právě proto, že jsme takoví, bychom měli vědět, že nemůžeme platit za banality. Máme před sebou tisíce nesnadných voleb, nejen ve zdravotnictví. Bohužel čeští lékaři si vybrali již potřetí za svého šéfa člověka, který mluví hlavně o platech. Váš boj.
Čtěte také:
Šéf lékařů: Rozdílné úhrady jsou nemravné, ale možné
Nemocnice: Odchody lékařů zastaví každoroční růst mezd o 10 procent
Němeček rozděloval peníze pro zdravotnictví, prioritu mají platy v nemocnicích
