Muži to mají zase jednodušší. Pánský oblek je uniformou, ve které můžete prožít celá staletí. Muži se pevně drží své (poměrně nepraktické, ale univerzální) garderoby, svých kalhot, košile a saka, ať je límečky škrtí sebevíc, a počet zapnutých knoflíků je důvodem ke společenskému znemožnění. Zato ženy neustále experimentují – i když o počtu zapnutých (nebo rozepnutých) knoflíků pro ně platí totéž. Proč také pro ně neexistují univerzální „montérky pro byznys“?
Klišé kostýmků
Dámy prožily revoluci nejen v ložnici, ale i v šatníku. Co způsobilo, že se vzdaly věčných krinolín, volánků a vycházkových toaletek? Začaly chodit do práce. Banální vysvětlení s nedozírnými důsledky.
Navzdory módním ikonám, jakými byly Marlene Dietrichová a Greta Garbo, ženy nikdy pánský oblek masově nosit nezačaly. Postupem času se sice vyvinul ve formě dámského kalhotového kostýmu, ale i ten zůstal svému duchovnímu otci, Yves Saint Laurentovi, trochu na ocet. Důvodem může být i to, že mnoho žen vypadá v pánském obleku skutečně jako chlap.
Během první poloviny dvacátého století se zato zformoval ženský kostým: sako, ať už s fazónou či bez, sukně, halenka a lodičky - a hle: stojí před námi absolutní stereotyp sekretářky i ředitelky. Sexy momenty zajišťovaly tušené podvazky a pohled seshora do výstřihu.
Vznikl fenomén žen, kterým se hlavně v Japonsku říká „office ladies“. Je jim kolem třiceti, čtyřiceti, jsou vzdělané, elegantní, vtipné a svobodné. Svůj profesionální status dávají najevo oblečením, které je hierarchizované jako celá společnost. Ve všední den proto potkáte v ulicích Tokia sekretářky v halenkách, podkolenkách a úzkých sukních, manažerky v kalhotových kostýmech, diplomatky a ředitelky v kostýmcích značek Chanel, Prada, Dior. Skoro všechny spojuje obligátní hnědá kabelka od Vuittona. O víkendu se dámy promění v temné gotičky, cool hiphoperky nebo extravagantní snajperky v modelech od mladých návrhářů. Jejich módní výraz je tak silný, že inspiroval i návrháře Chanelu Karla Lagerfelda, aby vytvořil speciální kolekci nazvanou Paris – Tokyo. Vůdce módního domu, který je synonymem decentní elegance, spojil černé punkově-gotické modely dohromady s bílými kozačkami, temnou rtěnkou a tunami chanelovských perel. A protože Lagerfeld má stejný dar jako jeho předchůdkyně Coco Chanelová – co navrhne, to se opravdu začne nosit - nedivme se, když na příští pracovní schůzku přijde vaše kolegyně v něčem, co bude vypadat jako roztrhaný pohřební oblek jejího strýčka. Určitě bude stát víc než vaše auto.
Raději rozcuchané
Podstatné je, aby se i manažerky v pracovním oblečení cítily dobře. Tento trend nastolili v osmdesátých letech počítačoví odborníci, kteří by ve svých džínech a kostkované košili šli přebírat i Nobelovu cenu. I z tohoto extrému se ale stává póza: IT v obleku působí jako doktor bez pláště. U nás jsou nonkonformním oblečením známi zejména členové Oskarovy rodiny. Jejich ředitelka Karla D. Stephens hrdě chodí ve firemních tričkách, přestože má dost vysoký plat na to, aby mohla v pravém Chanelu třeba i vynášet odpadky. Mnoho žen se pokusilo najít mezi tričky a kostýmky kompromis. Většinou to končí u jednobarevných kalhot, halenky a šátku. Nevím, čím to, ale barevný šáteček, uvázaný s německy přesnou ležérností, se stal mezi českými manažerkami fenoménem. Druhým extrémem jsou pak cílevědomé perfekcionistky, které bez politicky korektního kostýmu, tělových punčoch a lodiček nepřekročí práh kanceláře. Dokonalá image má ale také svůj háček: jak vyzkoumali odborníci z módní bible, amerického časopisu Vogue, nezaměnitelný osobní styl vytváří vždycky drobná nedokonalost. Trendoví odborníci proto tvrdí, že kabelka sladěná s botami je přežitek a ke kostýmku se nejlépe hodí ležérně rozcuchané vlasy.
Tucet svetříků
Vybrat dobrý kostým ovšem není vůbec jednoduché. „Nekonfekční“ postavy neudělají chybu, budou-li investovat do kvalitního materiálu a nechají si kostým ušít na míru. Neutratí o mnoho víc než za dobrý kostým z konfekce. Kostýmek na míru si pořídila i odbornice na počítačové systémy Kateřina: „Vyzkoušela jsem si jich v obchodech hodně, ale žádný mi moc neseděl nebo byl napohled z laciného materiálu. Všechny byly navíc buď příšerně usedlé, nebo kombinované s minisukní.“ Spolu s návrhářkou vybrala přírodní hedvábí s jemným vzorem v korálovém odstínu a zvolila klasický střih se šálovým límcem a úzkou sukní ke kolenům: „U nás na ministerstvu se kolegyně oblékají hodně konzervativně a spíše se barev bojí, ale třeba na jednání ve Španělsku jsem se cítila jako doma. Obecně bych řekla, že Španělky mají nejen lepší vkus a nebojí se projevit svou ženskost, ale také mají v obchodech z čeho vybírat.“
Zrovna na příkladu dámských kostýmků se projevuje ekonomická i estetická zaostalost obyvatel České republiky. Můžete si sice koupit kostýmek od Diora v ceně nové fabie nebo polyesterový zmetek z tržnice, ale nic moc mezi tím. Střední kategorie zboží totiž odpovídá pouze výší ceny, ale nikoliv kvalitou. „Mám asi tři kostýmky, které nosím do práce na důležitější jednání. Všechny jsem si je koupila v Polsku, protože tam jsou za poloviční cenu než u nás a jsou perfektní,“ nestydí se přiznat právnička Lenka. Při cestě do Polska přitom míjí jednoho z největších tuzemských výrobců dámského oblečení, OP Prostějov…
Nejde ale jen o cenu. Mnoho žen se prostě do práce buď nechce, nebo bojí oblékat nápaditě. Raději si koupí jedny černé kalhoty a tucet obtažených svetříků, aby mohly dát kolegyním najevo, že mají zase něco nového na sobě. Jiné na druhou stranu odmítají pochopit, že sukně nad kolena a průhledné punčochy se opravdu pro většinu žen nad padesát let nehodí. A módní roztřepené okraje vypadají fakt jinak na pravém chanelu než na tom z obchodu pro teenagery. Žena navíc v kanceláři nebo na jednání nechce vypadat jako odvázaná sexbomba (já vím, že byste si to přáli, pánové). Ale chce se cítit sebevědomě, elegantně a pohodlně – a to prostě fyziologicky v mikrovlákně na bázi ropy nejde.
À propos, pánové. Než si zase oblečete tu bílou košili a černé sako, přeneste se do živých, sebevědomých ulic Madridu, Florencie nebo New Yorku. Patříte spíše tam, nebo do pražského metra?
Klasická kancelářská klišé
• Bílá košile – myslíte si zřejmě, že tím nic nezkazíte…
• Černé kalhoty obtažené přes stehna – nic neříkající, nudné, univerzální.
• Proužkované kalhoty – jaké oživení! Nemá je náhodou na sobě polovina vaší firmy?
• Silonové silonky – a nejlépe štupované. To je už vážně lepší vzít si ty černé kalhoty a bílou košili.
• Kravata – pozor, aby nebyla příliš sexy.
• Jehlové podpatky – dobré jako vražedná zbraň.
• Fialový kostým – neobvyklé, temné, vášnivé, pudové. Milka fialová se nepočítá.
• Růžový kostým – roztomilý, sladký, v kombinaci s blondýnkou výbušný. Ale musí to být „pravá“ blondýnka.
• Volná silonová blůzička s vycpávkami – pro práci na poště, na okresním úřadě nebo v Blesku.
• Minisukně a výstřih – opravdu se ta dáma živí prací?
Co napadlo paní Chanelovou
Absolutní klasika na poli moderního dámského kostýmu zůstává spojena se jménem Gabrielle „Coco“ Chanelové. Ve třicátých letech minulého století uvedla do praxe svou myšlenku, aby ženy měly jen jeden oblek na celý den od rána až do večera a nemusely měnit ranní negližé za odpolední šaty a večerní róbu. Navrhla sukni a sako, které se staly synonymem pro dámský kostým. Základním prvkem Chanel kostýmu je rovné, krátké sáčko s jednořadým zapínáním, často bez klop, s malým kulatým výstřihem a kontrastním lemováním, doplněné úzkou rovnou sukní v délce ke kolenům. Samozřejmostí je vysoká kvalita materiálu i zpracování – i podšívka musí být z pravého hedvábí. „Luxus spočívá v tom, když věci jsou navenek stejně krásné jako zevnitř,“ znělo motto Coco Chanelové. Současný návrhář a kreativní ředitel Chanelu Karl Lagerfeld je úspěšně naplňuje.
Nejde přitom o snobismus – klasický formát Chanel kostýmu zůstává nepřekonaný, ale zároveň umožňuje nepřeberné množství variací a inovací. Alespoň Lagerfeldova kreativita tomu nasvědčuje. Kostýmek může být diplomatickou klasikou i mladistvou extravagancí – ale musí být vždycky „chic“. Typ Chanel kostýmu zůstává navíc i přes změny módních siluet a stylů dost lichotivý i vůči méně ideálním ženským postavám. Úzká sukně opticky zmenší přebytky na stehnech a pozadí, zatímco krátké rovné sáčko protáhne délku nohou a skryje povolené bříško – takže není problém se na pracovním obědě opravdu najíst. Za to už nějakých sto tisíc za pravý Chanel stojí.
Krejčovské finesy
• Sako musí přesně padnout v ramenou, příliš volný střih nebo velké vycpávky z vás udělají stěhováka.
• Zároveň nesmí být malé přes prsa. Chcete-li své vnady potlačit, zvolte rovný (ne vypasovaný) krátký střih.
• Pokud máte opačné problémy, vyberte velmi ženský střih s výrazně úzkou pasovou linií, širokými klopami a zapínáním jen na jeden knoflík v pase – pomohou vám i lehce výraznější ramenní vycpávky, ale nenechte spadnout nasazení rukávu pod ramenní kloub.
• Klopy by se měly skutečně nepatrně klopit, ovšem směrem k oděvu, nikdy by neměly odstávat. Správné klopy pak vypadají jako úplně rovné; při šití se zpracovávají pomocí výztuhy tak, aby si „lehly“ na oděv a neodstávaly.
• Rukávy by měly být v klasické dámské krejčovině takzvaně hodinkové, měly by tedy při mírném pokrčení paží končit tam, kde se nosí hodinky (u zápěstní kůstky na malíkové hraně). Dlouhé rukávy působí neprofesionálně a kazí celkový dojem i ze sebelepšího obleku.
• Podšívka by jak u sukně tak u saka nikdy neměla být acetátová. Ideálním materiálem je hedvábí, protože je prodyšné a má výborné termoregulační schopnosti. Pokud si necháváte šít kostým na míru, dejte si práci i s výběrem kvalitní podšívky – ostatně je to látka, která vám je blíž k tělu.
• Nejvhodnější délka sukně je ke kolenům – pokud máte nepřekonatelnou touhu ukázat své dokonalé nohy, zkuste to radši večer v baru.
• Nemůžete v úzké sukni udělat pořádný krok? Příště zvolte rozparek s podkrytem v zadním švu. Nenápadný, praktický.
