Nový koncept pracoviště jako klubu
Svatyně s mamutím pracovním stolem, tlumenými světly a hustým měkkým kobercem… Ohromovat zákazníky přepychově zařízenou kanceláří… Ne, to už se dnes nehodí.
Před dvěma lety se přestěhovala IT firma Logica ze Španělské ulice v Praze do areálu Hvězda na Petřinách. „Měli pronajatá tři podlaží přestavěných bytů. Bylo to reprezentativní, krásné, ale malé, říká office manažerka Zuzana Benešová. Staré byty proto vystřídala tři podlaží o rozloze téměř pět tisíc metrů čtverečních. Uzavřené kanceláře nahradil otevřený prostor rozdělený pouze příčkami. A vedení společnosti? Uskrovnilo se. Manažerská místa oddělují jen mobilní skleněné stěny. Od řadových pracovníků se neliší ani nábytkem.
A jak na tyto změny reagovali zaměstnanci? „Ze začátku byli zaskočeni, říká Benešová. „Museli se ztišit. Dnes žádný ze tří set dvaceti pracovníků neruší své sousedy. Typickým zvukem, který je u nás ve firmě slyšet, je cvakání klávesnice, tvrdí. Když potřebují zaměstnanci diskutovat o nějakém problému, uchýlí se do zasedacích místností, u kterých se nachází malá kuchyňka s kávovarem, džusy a chlazenou vodou.
Bezbolestná změna? Benešová tvrdí, že přechod na velkoplošné pracoviště má pro společnosti, jako je Logica, kde se stále mění pracovní týmy, mnoho výhod. „Můžete lidi přeskupovat po–dle aktuálního zapojení do určitého projektu, říká. Není to žádný problém: prostě se posunou paravány, případně i zaměstnanci.
Zní to drsně? Zvykejte si. Časy se mění a kanceláře také. Příklad Logiky zdaleka není ojedinělý. Další firmy, jako například KPMG, PricewaterhouseCoopers nebo Hewlett–Packard, ve snaze ušetřit prostory a zlepšit komunikaci mezi lidmi přecházejí na velkoplošné kanceláře – veliké, světlé a vzdušné „úly , kde má každý zaměstnanec stůl, židli a malý úložný prostor.
Útulné, tmavé kukaně, na kterých jsme tak lpěli, jsou passé, ale zdá se, že zaměstnancům ani moc nechybí. „Velkoplošné, otevřené kanceláře mi vyhovují především proto, že velmi usnadňují komunikaci a interakci s kolegy, říká mluvčí PricewaterhouseCoopers Lenka Čábelová. „Není potřeba obíhat jednotlivé kanceláře, dá se snadno zjistit, jestli je kolega nebo kolegyně na místě, domluvit se s nimi. V naší kanceláři máme jednotlivá pracovní místa oddělena jen nízkou přepážkou, takže člověk má soukromí pro práci, aniž by to ztěžovalo kontakt s ostatními, dodává.
Management už nepožaduje jednotvárnou mechanickou práci od osmi do pěti – to dokáže každý průměrný počítač rychleji, levněji a lépe. „Manažeři zjistili, že nejdůležitější věc, aby společnost fungovala, je dobrá komunikace mezi lidmi. Proto musí vytvořit tvůrčí prostředí tak, aby jednotlivé týmy mohly pracovat, aniž by jim bránily nějaké stěny nebo překážky, říká Michal Janeček, jednatel výrobce kancelářského nábytku Exbydo.
Navíc v takto veřejném prostoru nikoho ani nenapadne bavit se s kamarádem po telefonu, psát e–maily nebo si zahrát nějakou tu počítačovou hru. Protože hned vedle horlivě do klávesnice buší nadřízený.
Šéfova svatyně. Jeho svět se mění také. Pokud šéf potřebuje promluvit se svými podřízenými, pozve je na kávu k oddělenému stolečku v rohu světlé a vkusně, ale nepříliš draze zařízené kanceláře. Řvát na své zaměstnance zpoza pracovního stolu už není bonton. „Pocit nadřazenosti z Rakousko–Uherska, kdy pracovník předstupoval a div nežmoulal čepici v rukou, je už dávno pryč, říká Jaroslav Koloušek, jednatel společnosti Interior PFD. „Hovořit z nadřazené pozice za stolem s návštěvou nebo s kolegy je prostě neslušné a zhoršuje to týmovou práci, dodává.
Co se týká zařízení kanceláře samotné, většina návrhářů tvrdí, že se šéfova pracovna nemá příliš lišit od zaměstnaneckých. „Z hlediska pracovního nevidíme nejmenší důvod, proč by šéf měl mít jinou barvu dřeva nebo dražší nábytek než ostatní, tvrdí Jiří Kejval, předseda představenstva společnosti Techo. Říká, že výjimkou jsou případy, kdy ředitel má svou kancelář pro reprezentaci a navštěvují ho tam klienti.
V mnoha firmách ale dnes šéfové vůbec žádnou místnost nemají. Manažeři vylézají ze svých doupat a stávají se členy týmu. Prý to má své výhody. Mizí hierarchické postavení mezi lidmi. Luxusní kanceláře nadřízených zdůrazňovaly, jak se člověk malými krůčky propracovává po pomyslném kariérním žebříčku.
„Řídíme se strategií, že podřízení musí vidět na svého šéfa a ten zas na své podřízené, říká Kejval. „Je to jako s Berlínskou zdí. Stěna rozděluje lidi. Když už musí být, tak skleněná, tvrdí.
Horké stoly externistů. Moderní společnosti dobře vědí, že prostor je drahý a je pro ně výhodnější, když v kanceláři mají stálá místa jen ti pracovníci, kteří tam musí být po celou pracovní dobu. Pro ostatní je takzvaný hotdesking. Jednoduše řečeno, jedno pracovní místo využívá více lidí. Při výměně stráží si zaměstnanec na monitoru najde, který stůl ještě nikdo nezabral, k němu si přiveze vlastní pojízdnou skříňku a nastaví židli tak, aby vyhovovala jeho rozměrům.
„Člověk má být tam, kde dělá byznys, říká Kejval. „V případě, že pracuje jako obchodník, nemá sedět v kanceláři. Musí jít ke klientovi a pracovat u něho, tvrdí.
Hotdesking využívá například poradenská společnost PricewaterhouseCoopers. „Pro sedm set lidí mají pouze čtyři sta pracovních míst. Tím šetří peníze za prostory, nábytek, provozní náklady. Auditoři, kteří jsou čtyři dny v týdnu u klientů, svůj stůl nepotřebují. To je ale trend, na který si český člověk hodně těžko zvyká, říká Dana Borková ze společnosti Vitra.
Na hotdesking chce přejít i Logica. „Nejprve se to bude týkat jen mobilních zaměstnanců, ale později by se hotdesking mohl rozšířit na většinu pracovníků, říká Zuzana Benešová. „U velkých společností, jako Accenture, je běžné, že pracovník, než přijde do práce, zavolá a rezervuje si místo, dodává.
Revoluční nábytek. Stejně revoluční změny prodělal i nábytek. Dříve platilo, že pokud chcete kancelářský prostor reorganizovat, musíte starý nábytek vyhodit a koupit nový. Moderní vybavení kanceláře je lehké, snadno nastavitelné a hlavně versatilní.
Díky plochým LCD monitorům nemusí být nové stoly hluboké. Z kanceláří začínají mizet pracovní rohy s baňatými monitory, šílení požírači prostoru, které kancelářím donedávna vládly. Moderní pracovní stoly také nemají šuplíky. Nahradily je „mobilní skladové prvky – boxy na kolečkách.
Židle byla kdysi tvrdým, neforemným, rozviklaným artefaktem, na kterém se dala přinejlepším nastavit výška. Nové židle jsou naopak lehce nastavitelné, správně měkké, pružné a tak přátelské, že během práce i masírují záda. Jen levné nejsou.
„V západní Evropě se za židli dá průměrně v přepočtu deset tisíc korun, ale v Česku jen dva tisíce, tvrdí Kejval. „Člověk není stavěný na to, aby osm hodin denně seděl, přitom se na nábytku hrozně šetří. Ale když se porovnají náklady na zařízení kanceláře s celkovými náklady na jednoho pracovníka, tvoří asi jedno až dvě procenta. To znamená, že jestli koupíte levnou nebo drahou židli, nehraje žádnou roli, dodává Kejval.
Nejoblíbenějším slovem nábytkářů je „ergonomie. V Čechách zatím ještě tiše trpíme. Naopak v Evropské unii se ergonomický nábytek považuje za základní právo zaměstnanců. „V západní Evropě každý řadový zaměstnanec ví, na čem sedí, říká předseda představenstva Interior PFD International Jaroslav Koloušek. „Ergonomie by měla patřit k základnímu vzdělání. Každý zaměstnanec se s vámi může hodiny bavit o počítači, ale osm hodin denně sedí na nábytku, který mu ničí zdraví a ještě ho zdržuje při práci, konstatuje.
Místo kanceláří kluby. I ten nejnáročnější šéf uzná, že nejen chlebem živ je člověk. Musí mít i kávu. Nezbytnou součástí moderních velkoplošných kanceláří jsou různé kluby a odpočinkové prostory, kde si mohou zaměstnanci oddechnout, pobesedovat s kolegy, probrat pracovní problémy v méně formálním prostředí a ovšem vypít si kávu. Často tyto odpočinkové prostory zabírají stejně velkou plochu jako prostory vyhrazené k „práci , například v poradenské společnosti Accenture.
Světově uznávaný britský architekt Francis Duffy dokonce tvrdí, že přijde doba, kdy se v kancelářích nebude pracovat vůbec. Kanceláře budou sloužit výhradně ke komunikaci. Budou se podobat klubům, kde se scházejí členové týmu a rozvíjejí své myšlenky.
Nepochybně tento trend není univerzálním konceptem. Odborníci se shodují, že náskok mají konzultantské a poradenské společnosti. Rozdíly existují i mezi jednotlivými zeměmi. „Německé společnosti prosazují spíše klasický přístup. Američané jsou otevřenější. Ještě před nimi jsou Britové a Holanďané. Daleko více než typem práce je rozhodnutí ovlivněno kulturou země, ze které společnost pochází, tvrdí Kejval. Prý je to dáno tím, že v těchto zemích existuje dlouholetá tradice v péči o zaměstnance.
Samozřejmě že změnit podobu pracovního prostoru vyžaduje peníze. Všichni, kdo se v oboru pohybují, jsou však přesvědčeni, že se vložené prostředky společnostem vrátí. „Dělali jsme analýzu pro jednoho klienta, který zaměstnával patnáct tisíc lidí. Vyšlo nám, že může ročně ušetřit 200 až 300 milionů korun na nákladech za kanceláře, tvrdí Jiří Kejval.
Obchodní zástupce společnosti Techo Eduard Baluska
odhaduje, že náklady firmy se sto zaměstnanci včetně stěhování, likvidace starého nábytku, zakoupení nového a jeho montáže a konzultací se pohybují kolem 2,5 milionu. Náklady se však v důsledku toho sníží o osm až deset procent.
Techo
Tovární hala beze stěn
Na moderní koncept kancelářského prostoru přešla před několika lety pražská nábytkářská společnost Techo, která spolupracuje se světově uznávaným britským architektem Francisem Duffym. Ten tvrdí, že model velkoplošných kanceláří ukazuje způsob myšlení a hodnoty organizace.
V bývalé tovární hale, kterou Techo předělalo na své sídlo, nenajdeme jedinou stěnu. Jen vzdáleně ji připomíná paraván z neobvyklých květináčů. „Mohli bychom celý prostor rozkouskovat, ale potom bychom potřebovali daleko více místa. Navíc lidé jsou zastupitelní, protože mezi sebou komunikují a vědí o problémech, které řeší soused, říká Jiří Kejval, předseda představenstva.
Stěhování z uzavřených kanceláří se neobešlo bez počáteční nespokojenosti zaměstnanců. Kejval tvrdí, že někteří pracovníci chtěli dát výpověď. Vše se ale uklidnilo. „Je to otázka zvyku. Dnes se lidé scházejí i ve volném čase. Dříve se stalo, že se navzájem neznali, i když seděli o dvě kanceláře vedle, říká Kejval.
Více než polovinu prostorné haly zabírá klub s několika typy sedacích souprav. „Chceme, aby zde lidé řešili problémy. Vzájemně se přitom neruší, protože je to jako v kavárně. Taky vám nevadí, že vedle u stolu sedí někdo jiný, tvrdí Kejval.
Nábytek v Techu je jednoduchý a neokázalý. „Stůl je k tomu, abyste mohli efektivně pracovat. Připadá nám směšné, pokud je v rohu stolu ozdoba jen proto, že je to pěkné, říká Kejval. Ještě více než strohé vybavení překvapí kancelář vedení společnosti. Čtyři členové představenstva obývají malý prostor oddělený pouze skleněnou stěnou. Nenajdeme v něm honosný nábytek ani žádné známky luxusu. „Šéf potřebuje pracovat stejně jako poslední zaměstnanec firmy. To je naše filozofie, říká Kejval.
Společnost Techo působí na českém trhu od roku 1991. Největším akcionářem firmy je Czech & Slovak Investment Corporation, která je řízená investiční společností J. P. Morgan Flemings. Z firmy se během desetileté historie stal jeden z největších českých výrobců kancelářského nábytku s tržním podílem přesahujícím deset procent. Své dceřiné společnosti má v Polsku, Maďarsku, Velké Británii, Rumunsku a na Slovensku. V loňském roce dosáhla firma obratu ve výši 530 milionů korun a provozního zisku přes 31 milionů.
Vitra
Kolem kulečníku
„Když rekonstruujete kanceláře, je to nejpříhodnější moment, jak změnit firmu, její strukturu, vývoj a myšlení lidí, říká Dana Borková, obchodní ředitelka pražské pobočky švýcarské společnosti Vitra. Tvrdí, že kancelářský prostor se čím dál více stává druhým bydlištěm, proto je důležité udělat toto místo nejen funkčním, ale zároveň lidským, aby se tam lidé cítili dobře.
Filozofie společnosti upřednostňuje vzhled prostředí před důrazem na efektivitu. „Nejsme stroje, abychom dělali jen efektivní pohyby, říká Borková. Neskrývá, že vytvořit takové prostředí je poměrně drahé. V delším čase se to prý ovšem firmám vrátí.
Před třemi lety nechalo vedení společnosti v německém Wei–lu rekonstruovat tovární halu o rozloze více než dva tisíce metrů čtverečních na kancelářský prostor. Celá práce, kterou vedla britská architektka a designérka Sevil Peach, trvala dva roky.
Otevřený prostor, kde je pro 120 lidí pouhých 87 míst, působí velmi světle, i přestože některé stěny jsou natřené tmavšími odstíny barev od oranžové po zelenou. Zaměstnanci nemají přiřazený svůj stůl, ale jsou jim k dispozici atria, malé kavárny, uzavřené buňky, když se potřebují soustředit, a také knihovna. V centru haly je dokonce kulečník.
„Kdo takové pracoviště neviděl, musí si myslet, že se nedá přežít, když je tolik lidí v otevřeném prostoru. Ve skutečnosti je to ale naopak, tvrdí Borková.
Vitra, považovaná za jednu z nejprestižnějších nábytkářských a architektonických společností na světě, byla založena rodinou Fehlbaumů v roce 1950 v Birsfeldenu poblíž Basileje. Proslavila se především spoluprací se špičkovými designéry a architekty. Vlastní práva na židle navrhnuté Charlesem a Ray Eamsovými, nábytek George Nelsona nebo Vernera Pantona. Dnes má Vitra své pobočky ve čtyřiceti zemích. V roce 2000 dosáhla obratu 550 milionů DEM. Zaměstnává přes devět set lidí.
Hospodářské výsledky za českou pobočku zástupci společnosti nesdělili. Nicméně tvrdí, že tento „mercedes mezi nábytkářskými firmami našel i u nás dostatečnou kupní sílu.
Exbydo
Týmy na půdě
Společnost Exbydo vznikla v roce 1989. Dnes má 35 zaměstnanců a klienty po celé České republice.
„Dříve byl každý úředníček zavřený mezi čtyřmi stěnami, říká Michal Janeček, zakladatel a ředitel společnosti. „Nové pojetí tkví v tom, že práce je jednoznačně týmová. Nedovedeme si představit, že bychom měli pracovat jinak, dodává.
Janeček tvrdí, že dnešní nábytek musí být hlavně jednoduchý, mobilní a variabilní. Změnily se i jeho barvy. Dřívější těžký ořech nebo dub vystřídaly odlehčené a světlejší materiály.
Zaměstnanci Exbyda pracují ve velkoplošné kanceláři umístěné ve vkusně rekonstruovaném půdním prostoru tovární haly, která také slouží jako showroom. V rohu, u cihlové zdi je malý bar s kovovými sedátky.
„Máme tady určité pracovní nasazení, a běžný den je nutné zpestřit jakýmsi příjemným posezením, říká Janeček. „Přestávka poslouží k jinému druhu komunikace, zpříjemní práci a zlepší výkon.
Uprostřed plochy je jednoduchá recepce a za ní stojí stoly manažerského týmu, včetně Janečkova, který se ničím neliší od jeho kolegů.
„Nezastávám názor, že bych musel mít něco speciálního nebo že bych si zakládal na nějakém jiném druhu nábytku, říká. „Jsem součástí týmu, jedním z mnoha kolegů, a proto si myslím, že je dobře, když pracujeme ve stejném druhu nábytku, dodal.
Hospodářské výsledky zástupci společnosti týdeníku EURO nesdělili.
VASA
Začínali ve stodole
Společnost Nábytek VASA vznikla v roce 1993. Jiří Mikšátko a umělecký truhlář a nábytkář Pavel Polívka začínali s 30 tisíci v kapse a půjčkou tři miliony korun. Za tu jim dodala italská firma CNC výrobní linku s nářezovými a obráběcími centry ovládanou informačním systémem. „Naším prvním výrobním prostorem byla stodola u mých rodičů, vzpomíná Mikšátko. „První rok jsme ten nábytek po nocích i rozváželi. Stálý strach, že se to nepovede, že zůstaneme dlužní a že ten úvěr nezaplatíme, byl obrovský, říká. Úvěr zaplatili. Dnes má táborská firma 38 zaměstnanců a obrat v loňském roce dosáhl slušných 75 milionů korun. Hlavní podíl výroby směřuje na český trh, ale deset až patnáct procent vyváží na Ukrajinu i do Německa a Rakouska. Specialitou firmy je průmyslově chráněný technologický postup výroby litých tvarových hran. „Hrany jsou měkké a vysoce odolné. Vydrží náraz sedacího nábytku – i kladivem se do toho dá mlátit – děláme to na veletrzích, říká Mikšátko. Ve spolupráci s návrhářem Markem Teskem vyrábí VASA dvě řady kancelářského nábytku: luxusní Nautilus a běžnou řadu EDO. Sám Mikšátko si však na luxusní kancelář nepotrpí. „Jsme pořád na rovinu. Nic se nekuje, nepeče, říká. Potvrzuje to jeho pracoviště v rohu velkoplošné kanceláře v bývalém areálu Vodních Staveb v Táboře. Jeho stůl se ničím neliší od ostatních kolegů: za příčkou pracovní roh, plochý LCD displej zasazený do stolu. Manažerský tým, tak jako ostatní týmy ve firmě, má vlastní kancelář, kde jsou stoly od sebe odděleny jen nízkými paravány. Mikšátko dodává, že zařízení kanceláře je pro firmu natolik důležitá věc, že by se měla svěřit profesionálovi. „Zákazník nikdy nebude vědět, co pro něho je v té kanceláři nejlepší, říká. „On bude mít nějakou představu, ale tu ergonomii mu stejně nejlépe vyloží prodejce, protože on zná nábytkářský systém a ví, co umí, tvrdí Mikšátko.
Interior PFD Dobře vypadat
Největší výrobce kancelářského nábytku na českém trhu, Interior PFD, měl loni obrat 659 milionů korun (20 milionů eur). Čtyřicet osm procent své výroby vyváží do Evropské unie, hlavně do Německa, Rakouska a Beneluxu. Firma vznikla v roce 1995 z původně německé společnosti Pfalzmo¨bel GmbH&KG. Především se zaměřuje na projektové zakázky a vyrábí veškerá kancelářská zařízení, od mobiliáře až po příčkové systémy. „Jakmile položí zákazník koberce, můžeme vytvářet budoucí prostory, říká předseda představenstva Jaroslav Koloušek. „Během víkendu zvládneme rekonstruovat desítky kanceláří. Specialitou firmy je nábytek s prvky z litého hliníku. „Používáme tutéž hi–tech výrobu jako automobilový a letecký průmysl, říká Koloušek. „Je lehčí, pevnější, lépe se tvaruje do netradičních forem a je ekologičtější, protože se dá snadno recyklovat. Je to čistá slitina. Velkoplošné kanceláře v nové budově firmy v Jankovcově ulici jsou rozděleny skleněnými příčkami podle pracovních týmů. Showroom je ve vedlejší budově. Kolouškova rohová kancelář je od prezentační síně oddělena skleněnou příčkou s dlouhým obdélníkovým stolem a mediální stěnou. Samotná kancelář je prostorná a ze dvou stran prosklená. „Denní světlo a nešetřit prostorem – to je ten největší luxus, říká. „Potom je důležitý kvalitní, ale nepříliš pompézní nábytek – a ne moc – míň je vždy víc. V rohu kanceláře je veliký pracovní stůl se skleněnou deskou a ergonomickou židlí. Na vedlejším stolku je ještě v celofánu zabalený oběd a počítač. Koloušek ho nechce mít na stole, protože zdržuje. „Lidé v manažerské pozici by měli vědět, kdy pracovat s počítačem, a kdy ne, říká. „Radši než pootevírat všechna okénka mohu zvednout telefon a dostat informaci, kterou hledám, od zaměstnanců za 30 vteřin. Koloušek sice tvrdí, že alkohol do kanceláře nepatří, ale pod oknem stojí láhev starého koňaku Hennesy. „Ta láhev má spíš inspirativní význam. Dostal jsem ji před deseti lety. Je sice ote–vřena, ale kolegové vidí, že nemizí. Vědí tak, že šéf nepije, a také vědí, že musí být skutečně dobrý, říká. Podle Kolouška na prostředí rozhodně záleží. „Zaměstnanec se musí těšit, že sedí ve kvalitní židli, za kvalitním moderním nábytkem, který mu usnadňuje práci, říká. „Člověk je člověk. Chce za tím, za čím sedí, dobře vypadat. Je to jeho vizitka.
Top Office V Brně úly neletí
Zástupce a výhradní dodavatel italského výrobce nábytku Time Office pro střední a východní Evropu vznikl v roce 1993. Společnost Top Office se podílí na konstrukci a designu nábytku. V obchodním centru IBC uprostřed Brna si firma zvolila zlatou střední cestu mezi velkoplošnou kanceláří a „kukaní : každý pracovní tým sedí v jedné větší kanceláři. Obchodní manažer firmy Radek Nováček tvrdí, že trend velikých úlů již končí. „Myslím si, že boom, co tu byl v letech 1994 a 1995 ve velkoplošných kancelářích, se přehnal. Vlivu západního světa postupem času ubývá. Ovšem záleží na filozofii společnosti, dodal. Také tvrdí, že trh v Brně se podstatně liší od pražského. „Praha je první, kam kapitál z venku jde – kde se snaží zařídit velkoplošné kanceláře. V Brně pro to většinou nejsou uzpůsobeny budovy. Zdejší firmy také nejsou natolik obrovské, aby mohly velkoplošné kanceláře využít, říká. Kancelář jednatele společnosti Leoše Srpka je malá, zato hezká, se stěnami natřenými na světle okrovou barvu, s velikým dřevěným stolem, tlumenými světly, živými květinami a velikou béžovou manažerskou židlí s indiánským vzorem. „Každý k tomu křeslu zaujme stanovisko: sedmdesát procent je pozitivních a třicet procent je jednoznačně negativních, říká Srpek. „Měl jsem tu švýcarského bankéře, který mi řekl: Kdybych měl takové křeslo, musel bych ho vyhodit z okna. Tak jsem se ho ptal, jestli se mu líbí, a on mi řekl – moc, ale nemohl bych si to v kanceláři dovolit – jeho škoda, pomyslel jsem si.