Masarykova univerzita začala dávat kredity za webové studium přes oceán. Jinak se ovšem české školy novému trendu otevírat nechystají
Kdyby Andrew Ng, docent kybernetiky na americkém Stanfordu, chtěl naživo vidět všechny své studenty zapsané do kurzu Umělé inteligence, nestačil by mu na to ani strahovský stadion. Učí jich totiž čtvrt milionu. Samozřejmě ne fyzicky, ale po internetu. Když v říjnu 2011 zakládal svou Courseru, internetovou platformu pro špičkovou výuku po internetu, nikdo ani nepomyslel na to, že by z jeho nadšení mohlo vzejít více než další nahrané přednášky, jichž jsou na webu miliony.
Za dva roky se však z Coursery stal fenomén.
Kromě výuky v angličtině přibyla arabština, čínština, francouzština nebo němčina, na projektu spolupracuje přes sto partnerských škol a největší otevřená univerzita světa vyučuje v tomto semestru 532 předmětů. Zdaleka nejen technické obory, ale i jazyky nebo dějiny umění.
Z online doplňku klasického studia v lavicích poslucháren se stal úspěšný byznys model. Letos v září Coursera oznámila, že na poplatcích za certifikáty o absolvování jednotlivých kurzů vydělala první milion dolarů.
Coursera zdaleka není sama – miliony studentů má také konkurenční Udacity nebo edX, několik britských univerzit nabízí distanční studium přes portál FutureLearn. A navíc se z MOOC (massive open online course) stalo zrovnoprávněné studium. Třeba na Georgia Institute of Technology lze z pohodlí domova přes portál Udacity absolvovat kompletní magisterský program počítačových věd za „lidových“ sedm tisíc amerických dolarů.
Knihovníci jako první Masivní zájem o online studium u špičkových kapacit z prestižních univerzit Česko prozatím míjí obloukem. Najdou se však výjimky. Třeba Masarykova univerzita (MU) za absolvování MOOC příští měsíc rozdá první kredity. Jde ovšem o hybridní předmět – kolokvium a čtyři kredity dostanou studenti knihovnictví za to, že se o svých zkušenostech s módním fenoménem podělí na blogu. I když stráví kvůli pár bodům náročným samostudiem na webu desítky hodin navíc, zájem o první český kurz, který cíleně pracuje s MOOC, byl překvapivý. „Máme zapsáno 23 studentů, ačkoli původní kapacita předmětu byla patnáct míst. Zájem projevili i studenti ostatních kateder a fakult,“ říká František Dalecký, který v rámci Kabinetu informačních studií a knihovnictví MU kurz Online vzdělávání vyučuje. Čeští studenti se zatím v ostré mezinárodní konkurenci drží. „Jen čtyři byli neúspěšní, tři z důvodu nedodržení termínu a jeden kvůli nedostatečnému hodnocení od ostatních spolužáků kurzu,“ doplňuje pedagog. Plnohodnotný kurz MOOC, který by byl nabízen zájemcům zvenčí, žádná česká vysoká škola prozatím neposkytuje. A to přestože se amerického modelu vzdělávání mas chytila Evropská komise, která online kurzy spolufinancuje prostřednictvím programu Jean Monnet. V rámci Evropské asociace univerzit dálkového studia (EADTU) funguje platforma OpenupEd, kde třeba Slovenská technická univerzita nabízí online kurz matematiky. Vlastní předměty šité na míru „dálkařům“ ze všech koutů světa chystá také polská Univerzita Marie Curie-Sklodowské, zapojeni jsou Estonci i Litevci.
Online jen jako doplněk Problémem českých vysokých škol přitom rozhodně nejsou nedostatečné technické možnosti. Třeba Technická univerzita v Liberci za 14 milionů korun z evropských dotací vybudovala e-learningový portál ALS, kde nabízí streamované videopřednášky. České vysoké učení technické nebo Karlova univerzita zase využívají software Moodle, který umožňuje online kurzy nabízet a sdílet.
Technicky by pak nebyl problém oba portály doplnit o průběžné a závěrečné testy a zajistit je digitálním podpisem tak, jak to běžně garantuje například Coursera. To by se ale jak ALS, tak Moodle musely otevřít ven. Prozatím to nefunguje, oba systémy u nás slouží jen jako doplněk pro studenty fyzicky zapsané na vysokých školách.
Překážkou pro rozvoj MOOC v Česku není ani jazyková bariéra. Řada vysokých škol již nyní nabízí kurzy v angličtině v rámci placeného studia, které by šlo z přednáškových sálů „překlopit“ do distančního vzdělávání online. „I u nás by se našlo několik oborů na světové úrovni a špičkových přednášejících, samozřejmě v angličtině. Kurzy v češtině nedávají smysl, středoškoláci, kteří mají zájem se něco naučit, umějí anglicky,“ domnívá se Ondřej Šteffl, ředitel společnosti Scio.
Proti masivně nabízeným online kurzům prozatím svědčí jejich leckdy až přepjaté zveličování. Kontakt s živým pedagogem není totéž, co učitel na obrazovce notebooku. Pochybnosti lze mít také o kvalitě testů. Na druhou stranu zaklikávání správných odpovědí na webu se příliš neliší od papírových písemek, kterých leckterý vysokoškolský pedagog musí vyhodnotit stovky. Čeští pedagogové přesto své zámořské kolegy, kteří po webu přednášejí pro masy, neuznávají. Mít diplom za dálkové absolvování kurzu na Harvardu je v českých poměrech stále jen příležitostí pověsit si ho na zeď. V době, kdy mnoho českých škol jen neochotně uznává studium i na „kamenné“ univerzitě v zahraničí, je největším problémem MOOC jejich začlenění do studijních plánů. Tvorba vlastních online produktů nabízených českými profesory je až druhořadá.
Jenže právě pedagogové jsou možná tou největší překážkou, proč se MOOC u nás zatím nedaří. „Největším úskalím není jazyk, jsou to požadavky na studenty. Ty jsou většinou odvozeny od znalostí jejich učitelů. A ty zase od toho, co se učili oni sami a o čem se pak dlouhá léta mezi sebou vzájemně ujišťovali, že to je to pravé, co se musejí naučit ti, kteří u nich chtějí uspět.
Většinou se požadavky kladené na studenty velmi rychle rozcházejí s vývojem světa a s tím, co skutečně budou absolventi jednou v praxi potřebovat,“ líčí začarovaný kruh Bořivoj Brdička z Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy.
Třída naruby Za ostentativním odporem k MOOC může být také neochota připustit k výuce konkurenci. Pokud online kurzy slouží jen jako doplněk klasického studia, což minimálně v evropských poměrech stále bude platit, vzniká model „převrácené třídy“. Stručně řečeno, látka jinak odvyprávěná od katedry je přenechána na samostudium po webu a přednášející pak se studenty naopak naživo probírá „domácí úkoly“ – diskutuje s nimi a ptá se jich na to, jak tématu porozuměli.
Samo o sobě to není nic převratného. Jenže na českých vysokých školách je takový typ studia stále v menšině. Největším úspěchem MOOC proto bude, když je zdejší univerzity budou akceptovat jako doplněk studia – včetně udílení kreditů. „Myslím, že skutečně nelze očekávat, že nabídka českých MOOC bude rozsáhlá. Strašně rád bych se dočkal alespoň toho, aby některé prvky masovosti a otevřenosti získalo celostátní vzdělávání pedagogů,“ uzavírá Brdička.
Ondřej Šteffl pak upozorňuje na to, že si cestu k MOOC studenti, kterým jde o kvalitní vzdělání, stejně najdou sami. Ke škodě institucí, kde studují „naživo“. „Těm, kterým jde jen o titul, budou stačit klasické škamny, tabule a křída. Mám obavu, že na české vysoké školy zbudou právě jen takoví,“ dodává. l •
Mít diplom za dálkové absolvování kurzu na Harvardu je v českých poměrech stále jen příležitostí pověsit si ho na zeď.
O autorovi| blahoslav hruška, hruskab@mf.cz
