Sejdeme se v kleci

21. 12. 2015

Kdo dnes nedělá MMA, prý jako by nebyl. Peníze ale v kleci stále nejsou

Nic brutálního, ale férový souboj s pravidly. Tak nedávno popsal MMA (smíšená bojová umění), jemuž se i v Česku věnuje stále více lidí, Michal Hamršmíd.

Bylo krátce před letošním amatérským mistrovstvím světa a bývalý úspěšný judista a šampion MMA zkoušel vylepšit násilnickou reputaci komplexního bojového sportu, jenž původně vzešel z brutálních bitek a nelegálních zápasů téměř bez pravidel. Právě Hamršmíd šampionát pořádal koncem listopadu v Praze spolu s Českou unií bojových sportů a Českým svazem MMA (ČSMMA) a komunita zápasníků si od něj slibuje, že mladý sport vytáhne víc nad zem.

„Je to hrozně důležitý krok pro rozšíření MMA do povědomí širšího okruhu lidí. Finálové zápasy poběží na O2 Sport, což je u nás poprvé v historii. Každý velký sport u nás, ať už je to hokej, nebo fotbal, má své velké zápasy v televizi, takže je to pro MMA určitě obrovské plus,“ vysvětlil Hamršmíd důležitost konání světového šampionátu i prvního přímého televizního přenosu, byť na menší digitální televizi.

Viceprezident ČSMMA a v současnosti i největší promotér zápasů MMA v Česku pod hlavičkou organizace GCF si na domácím mistrovství světa navíc přál i dvě medaile, nejlépe samozřejmě zlaté. Tohle přání se mu nakonec nesplnilo: ze sedmi Čechů do finále nepostoupil ani jeden, i když třeba Viktor Pavlíček, současný amatérský mistr republiky v těžké váze, možná jen kvůli zranění. Při strhu soupeře si v kleci poranil nerv v zádech a doslova necítil ruku, takže v boji radši už nepokračoval.

Po zápase pořád do práce

„Pokusil jsem se o strh (dostat soupeře na zem), jenže soupeř byl o patnáct kilo těžší a poranil jsem si u toho nerv v páteři. Byl to úplný šok: příšerná bolest mi projela lopatkou až do ruky, takže jsem ji vůbec necítil. Měl jsem strach, abych neměl něco s páteří. Mám doma malé dítě a v pondělí jsem musel do práce jako všichni ostatní,“ vzpomíná Pavlíček na zápas, který mu na pražském šampionátu předčasně utnul případnou cestu do finále či ke zlaté medaili.

Není úplně snadné představit si soupeře o patnáct kilo těžšího než Pavlíček. Ani třicetiletý spolumajitel bezpečnostní agentury totiž není zrovna drobeček: měří téměř 190 centimetrů a váží přes 120 kilo. Sedíme spolu v jeho holešovickém Centru bojových sportů Pro7Sport, kde kromě jeho týmu trénují MMA i ostatní zápasníci, a i přes oblečení vystupuje mohutná muskulatura paží, těla i nohou.

Právě ta odlišuje bijce MMA od většiny boxerů, kteří se obejdou bez brutální síly potřebné na ničivé zápasnické chvaty a páky, z nichž některé by skončily zlomeninou nebo uškrcením, pokud by se soupeř nevzdal. Vše je ale relativní: i z klece sice odvážejí některé bojovníky přímo do nemocnice, zranění však nebývá víc než třeba ve fotbale, který jen málokdo považuje za bojový sport. Tým MMA, za nějž Pavlíček závodí a který v holešovické tělocvičně trénuje David Vyvážil, patří mezi naše nejlepší. To vám ostatně napoví i náborový leták na venkovní nástěnce svým pádným argumentem: „Žádné výmluvy, za nás mluví výsledky.“ Vlastně ani nelže: členové klubu Miroslav Brož, Matúš Juráček nebo Filip Hutr jsou všichni domácí šampioni MMA, někteří dokonce vícenásobní. Přesto se nikdo z nich svým sportem neuživí.

Bulvární časopisy už delší dobu razí krédo, že kdo nedělá MMA, nebo na něj alespoň nechodí, jako by nebyl, protože právě bojový sport spojující box, thajský box, judo, nejrůznější druhy zápasu a pořád i trochu ulice, je módním fenoménem dnešní agresivnější doby. Ekonomická realita tuzemského MMA však značně kulhá za jeho kultem. I když už se dva Češi prorvali i do prestižní americké soutěže UFC, jež v USA vytlačuje z televize dodnes ekonomicky bohatší box (nejlepší boxeři stále počítají výdělky v milionech dolarů, zatímco nejlepší borci MMA ve statisících), a zápasy MMA u nás v rámci bojových galavečerů vysílá ze záznamu i Česká televize, chybí sportu dodnes silný sponzorský i marketingový partner.

Tomu logicky odpovídají i peníze, které v Česku berou nejlepší zápasníci. Asi největší dosavadní tuzemská bitva MMA se odehrála před dvěma roky v pražském Top Hotelu mezi dvěma těžkými (doslova) legendami: někdejším českým meteorem UFC a londýnským vyhazovačem Karlem „Karlosem“ Vémolou a Petrem „Monsterem“ Knížetem.

Galavečeru, který pořádal známý český šampion MMA Andre Reinders, předcházela klasická publicita velkohubé nenávisti obou bijců a ani v kleci nechyběla obvyklá teatrálnost. Přesto ani jeden z účastníků zápasu, v němž nakonec vyhrál zkušenější Vémola, neinkasoval víc než pár set tisíc korun.

Ostatně právě neznámější český bojovník MMA se během svého tuzemského intermezza v kleci netajil ani tím, že české MMA pořád přitahuje i různé hochštaplery, takže od některých promotérů zápasů nikdy neviděl slíbené peníze.

Drahý sen

„Vždycky jsem si přál mít svoji tělocvičnu, ale musí to být podnikání, co se uživí. Bez sponzorů by to nešlo,“ vysvětluje Pavlíček před tréninkem ve své tělocvičně. Na kontě má tři profesionální zápasy a čtyři amatérské, za které nejsou peníze. Na všechny se ale i tak připravuje jako profík: několik týdnů trénuje šestkrát týdně dvakrát denně, což se moc neslučuje s běžným pracovním procesem. „Naštěstí mám agenturu rozjetou tak, že můžu práci přizpůsobit tréninku,“ dodává.

Ne každý má vlastní agenturu. Mnozí nejlepší zápasníci MMA si proto přivydělávají jinde, například v různých ochrankách nebo jako trenéři. Anebo jsou i členy policejních zásahových jednotek, jako třeba jeden z našich bývalých předních bijců David Přibyl. Pavlíčkovi pomohl také vyhecovaný zápas s tetovaným obrem Alexandrem Cvernou z kladenského Mystery Gymu, jehož porazil rychlým pěstním k. o. letos na jaře na jeho domácí horké půdě. I Cverna teď trénuje u Pavlíčka v tělocvičně, stejně jako zde vede tréninky již zmíněný „Monster“ Kníže.

„Zápas na Kladně hodně pomohl mně i klubu. Lidi se o nás najednou začali zajímat,“ říká mi Pavlíček, zatímco do tělocvičny vchází právě Cverna. Mohutný vousatý čtyřicátník má ve tváři podobně milý úsměv, jaký mívá Joe Pesci v gangsterkách, než někoho zmasakruje. Ani rostoucí popularita českého MMA a zájem mladých lidí o něj se ale podle Pavlíčka pořád nedají srovnat se sousedním Polskem, kde tamní hlavní soutěž sponzoruje velká betonárka a špičkoví závodníci prý odmítají i zápasy v americké UFC, protože si doma vydělají víc.

S tím samozřejmě souvisí i úroveň tuzemského MMA. Příbramský rodák Viktor Pešta je v současnosti jediný Čech bojující v UFC a českých profíků, kteří se sportem uživí doma, není podle znalců víc než pět. I největší galavečery MMA se stále konají v relativně malé sportovní hale v Libni nebo v holešovickém klubu SaSaZu. „Když jsme u nás v tělocvičně před dvěma a půl rokem začínali, vůbec nikdo třeba na trénink nepřišel. Trenér si místo toho dal kafe. Ten sport už udělal nějaký krok vpřed, pořád je ale malý. Nikdo z nás ho určitě nedělá pro peníze,“ vysvětluje Pavlíček.

Ve třiceti letech by před sebou v těžké váze ještě mohl mít slušnou kariéru, moc už na to ale nesází. Spíš teď doufá, že mu Hamršmíd příští rok domluví zápas o uvolněný mistrovský pás po Peštovi. A pak? „Muselo by mi být čtyřiadvacet a musel bych být tam, kde jsem dnes, aby mě ještě čekala nějaká větší kariéra,“ myslí si Pavlíček.

Dáme si do držky za 100 eur „Je to dnes nejrychleji rostoucí sport,“ říká mi v tělocvičně na Václavském náměstí Andre Reinders. Místo trochu připomíná první díly Rockyho: do zpocené tělocvičny jdete z náměstí přes tmavou garáž v průchodu, načež pak starým výtahem vyjedete do třetího patra. Až tady se nachází dlouhá úzká tělocvična s malým barem, černým oktagonem, malým ringem a řadou boxerských pytlů. Mladý sport, určitě však stará škola. Večer ve všední den je tu úplně plno.

Reinderse poslední dobou sice spíš než sport proslavil vztah s modelkou a moderátorkou Hanou Mašlíkovou, jinak ale jde o jednoho z našich nejlepších zápasníků MMA.

Ještě letos se pral po tříleté pauze na pražské Bitvě roku, kde prohrál s mistrem světa, Italem Alessiem Di Chiricem, svou budoucnost už ale vidí mimo klec; vydělává si trénováním a s přítelkyní rozjíždí televizi se sportovním obsahem BeFitTV. „Přišla prostě finančně zajímavá nabídka, tak jsem šel. Už jsem kvůli tomu neměl žádný stres,“ zdůvodňuje, proč se na jaře vrátil do klece. I v jeho případě to bylo za nižší statisíce korun.

S Reindersem jsem byl v roce 2006 na zápasu v Lipsku, příznačně nazvaném Heaven or Hell. Tehdy zde porazil francouzského zápasníka, při vzpomínce na výlet se ale nejvíc usmívá svému tehdejšímu honoráři: 100 eur. „Takové peníze bývaly úplně normální,“ říká.

Normální tehdy ovšem bylo i to, že se do klece chodili prát také závodníci s menší bojovou průpravou, takže některé zápasy připomínaly ošklivou hospodskou rvačku, jen bez židlí a půllitrů. Ve většině tělocvičen ani nestály klece na MMA, ale klasické boxerské ringy.

Ostatně právě z kickboxerů nebo thajských boxerů se rekrutovali tehdejší zápasníci MMA, pokud jako Kníže nebo Hamršmíd nepocházeli z prostředí juda a zápasu. Klasičtí boxeři se do klece prát nikdy moc nechodili, protože si v ringu vždy vydělali mnohem víc. Když to ale někteří přece jen zkusili, dokázali občas i bez větší zápasnické průpravy uspět – například známý boxer Roman Kracík.

Dnes ringy nahrazují v tělocvičnách klece a pro mladé bývá MMA prvním bojovým sportem. I v Česku sport pomalu zažívá to, co má dávno za sebou v USA nebo Británii, evropské Mekce MMA. Proces komercionalizace a profesionalizace lyricky po svém popsal i Vémola, jenž se z britských podzemních ilegálních zápasů prorval až do americké profesionální UFC, kde ti nejlepší inkasují za zápas až 250 tisíc dolarů. A kde letos právě s UFC podepsal šestiletou exkluzivní smlouvu Reebok, čímž se z disciplíny, již by mnozí nejradši zakázali, oficiálně stal jeden z velkých sportů.

„Když jsem dřív dělal na dveřích, živil jsem se nelegálními zápasy a bylo to jen o tom, jak se lidově říká, že si pár kluků dá do držky, a nikoho to nezajímalo. Teď už na tom závisí celá moje budoucnost. Mám hypotéku, mám děti, manažery a živí se tím plno lidí. Je to o penězích a taky o prestiži, teď už zápasím před miliony lidí, vysílá se to v televizi,“ popsal Vémola svůj vzestup z podzemí až do profesionální ligy internetovému magazínu o kulturistice Ronnie.cz.

Před lety vlétl do UFC jako bijec, co nezná strach ani porážku, jenže po raketovém startu začal prohrávat a z UFC nakonec zase stejně rychle i vylétl. Ještě letos na jaře plánoval návrat, cestu mu ale zkřížila letní porážka.

Zatím proto zůstává v Londýně, kde zápasí za elitní profesionální klub London Shootfighters. Z jeho denního režimu nicméně vyplývá, že na světové profesionální úrovni vám v MMA už na žádný přivýdělek čas nezbývá. Kdyby se Vémola náhodou zkusil kvůli drobným ještě vrátit na dveře, usnul by u nich zřejmě vestoje jako Karel Schwarzenberg na tiskovkách: trénuje třikrát denně šestkrát týdně a mezi tréninky jen spí nebo jí výživové doplňky.

Nejsme gorily

U Vémoly v Londýně se na svůj poslední zápas připravoval týden i Reinders. „Hlavně šlo o to, dát dohromady peníze,“ říká. To se mu nakonec podařilo, při tréninku s nejlepšími si zde na čelo připsal i tržnou ránu nad obočím. Dnes už z ní nezbývá ani viditelná jizva, roky v kleci zato nezapře několikrát zlomený velký nos připomínající oteklou serpentinu. Před třemi roky Reinders spoluzakládal MMAA, jednu ze dvou tuzemských asociací MMA, poté se stal i jejím viceprezidentem, po čase z ní ale odešel, když se MMAA a ČSMMA nepodařilo sjednotit.

Magistr politologie a bakalář sociologie, což v kleci nebývá běžná školní průprava, teď znovu studuje; tentokrát pro změnu FTVS, kde se chce stát trenérem I. třídy. „I to je pro ten sport důležité, aby se legitimizoval. Pořád u nás chybějí kvalitní a kvalifikovaní trenéři.

Dnes už to dávno nefunguje tak, že si dobří judisté vystačí s několika doplňky. U nás máme celkem slušný box, pro moderní pojetí MMA nám ale chybí kvalitní wrestling, který umějí Američané,“ vysvětluje Reinders. Vtom k nám k baru v tělocvičně přijde mladý cizinec. Představuje se jako Teo a mluví anglicky, je ale Němec. „Chtěl bych trénovat MMA, viděl jsem tvou fotku na internetu,“ říká bývalému šampionovi. „Moji ošklivou fotku?“ směje se Reinders. Jeho stejnojmenný MMA Team, kde zápasí i několik profesionálů, prý kolem něj vznikl víceméně samovolně. „Lidé, kteří se kolem mě pohybovali, si to chtěli taky zkusit,“ říká.

Jedním z nich je i bývalý boxer a thajský boxer Petr Neplech. Je mu 34 let, MMA se věnuje pět let a na kontě má deset zápasů. I on je ale profík spíš jen na papíře, případně intenzitou přípravy na zápas. Pere se za tisíce korun, ani jeho MMA neuživí. Proto si musí vydělávat jako trenér, což není při závodění vždycky snadné. V současnosti je zraněný, takže ani nezávodí; další zápas plánuje až příští rok.

„Na zápas se připravuješ tři měsíce. Jde o komplexní trénink včetně speciální stravy a regenerace. A do toho musíš dělat to, co tě živí. Já mám navíc dvě dcery. Podle mě je u nás MMA pořád v trenkách, i když je stále populárnější.

A peníze jsou jen jedna věc. Spousta lidí nás pořád bere jako nějaký gorily, co někoho mlátí. Nechci říkat, že se i takoví lidi v klubech nevyskytují, ale určitě to není pravidlo,“ říká Neplech. Není, nicméně i některým špičkovým bojovníkům a funkcionářům zkřížil během sportovní kariéry cestu zákon. Ani v tom ale není prostředí MMA o nic horší než fotbal nebo hokej, tedy velké národní sporty zaštítěné velkými sponzory a médii včetně těch veřejnoprávních.

Zeptal jsem se Reinderse, jestli u nás v současnosti vidí nějakého dalšího zápasníka, který by mohl stejně jako Vémola nebo Pešta prorazit i ve světě. „Tamhle ten, co leží pode mnou,“ ukázal hlavou směrem na zeď. Dotyčný, co v kleci leží pod ním, se jmenuje Patrik Kincl a na fotce na reklamním plakátu právě s Reindersem prohrává finále mistrovství republiky. Teď možná přichází jeho čas.

Pokusil jsem se o strh, jenže soupeř byl o patnáct kilo těžší a poranil jsem si u toho nerv v páteři. Měl jsem strach, abych neměl něco s páteří.

Mám doma malé dítě a v pondělí jsem musel do práce jako všichni ostatní. Podle mě je u nás MMA pořád v trenkách, i když je stále populárnější. A peníze jsou jen jedna věc.