Státní intervence bývají prospěšné jen při řešení konkrétních nedostatků volného trhu
Trhy mohou selhávat. Zároveň se ovšem v oblastech, jako jsou znečištění ovzduší, dopravní zácpy, přidělování frekvencí či spotřeba tabáku, ukázalo, že tržní mechanismy jsou často tím nejlepším způsobem, jak mohou vlády tato selhání řešit. Proč jsou tedy dnes tyto mechanismy na ústupu?
Vezměme si například trh s emisními povolenkami, na nichž firmy, jež dokážou levně snižovat znečištění ovzduší, obchodují s firmami, které to nedokážou. Před deseti lety se všichni shodovali a do praxe uváděli myšlenku, že tyto trhy jsou s to dosahovat žádoucích ekologických cílů při relativně nízkých nákladech. Dnes však obchodování s emisemi zabíjí politika.
Ve Spojených státech prakticky vymizel vysoce úspěšný systém obchodování s povolenkami na emise oxidu siřičitého. Evropský systém obchodování s emisemi (ETS), což byl největší světový trh uhlíkových povolenek, je také čím dál bezvýznamnější. Na obou stranách Atlantiku byly tržně orientované ekologické regulace v posledních pěti letech v podstatě nahrazeny staršími direktivními přístupy, v jejichž rámci vlády diktují, kdo by měl používat jaké technologie, v jakém množství a v zájmu snížení jakých emisí.
Obchodování s povolenkami bylo v USA původně považováno za republikánský nápad: podporovali ho ti, kdo sami sebe pokládali za protržně orientované, nikoli zastánci větších regulací. Většina ekologických organizací se zpočátku stavěla proti tomuto řešení: mnohé z nich pokládaly za nemorální, že si firmy mohou zaplatit za právo znečišťovat.
Problém není v tom, že by obchodování s emisními povolenkami bylo teorií vymyšlenou ve slonovinové věži, která nemůže fungovat v podmínkách reálného světa. Právě naopak: jeho bilance překonala očekávání.
V 80. letech umožnilo obchodování s emisemi vytěsnit olovo rychleji, než se předpokládalo, a odhadované roční úspory oproti direktivnímu přístupu činily 250 milionů dolarů. Také emise SO? se podařilo snížit při mnohem nižších nákladech, než před rokem 1995 předpovídali dokonce i stoupenci emisního obchodování.
Dnes jako by republikánští politici zapomněli, že tento přístup byl kdysi „jejich“.
Když chtěli v roce 2009 potopit návrh zákona o klimatických změnách, vsadili na antiregulační rétoriku, která démonizovala jejich vlastní recept.
Evropská unie schválila v roce 2003 ETS jako nákladově efektivní způsob, jak splnit závazky dané Kjótským protokolem z roku 1997. ETS se pak rychle stal největším světovým systémem tržního oceňování ekologických škod. Dnes ho však vytlačují jiné typy regulace.
Evropské směrnice požadují, aby do roku 2020 pocházelo 20 procent energie z obnovitelných zdrojů. Ačkoli však politici pomohli předepisováním obnovitelné energie a dotacemi na ni stlačit cenu emisních povolenek, jejich nabídka se nesnížila. V důsledku toho je dnes poptávka pod úrovní jakéhokoli závazného omezení. V dubnu 2013 klesla cena povolenek na méně než tři eura za tunu, v důsledku čehož se stal trh obchodování s emisemi téměř bezvýznamným.
To vyvolává větší závislost na uhlí – z hlediska globálního oteplování nejhorším energetickém zdroji. K tomu by nebylo došlo, kdyby základem politiky boje proti klimatickým změnám zůstal cenový mechanismus.
Navíc se ukázalo, že unijní politika obnovitelných zdrojů je extrémně drahá.
Existuje fascinující paralela mezi vývojem amerických politických postojů k tržním mechanismům v oblasti ekologické regulace a nepřátelským postojem republikánů k programu Obamacare. Podstatou Obamacare je zajistit všem Američanům zdravotní pojištění.
Stále je to však tržně orientovaný program, pokud pojistitelé a poskytovatelé zdravotní péče zůstanou soukromí a budou si vzájemně konkurovat.
Původně to tedy byl konzervativní přístup. Jeho dvě hlavní alternativy mají k trhu mnohem dál: buď je to systém jednoho plátce, v jehož rámci poskytuje zdravotní pojištění vláda – tento systém funguje například v Kanadě, anebo je to systém „socializované medicíny“, v jehož rámci vláda přímo poskytuje zdravotní péči – tento systém funguje v Británii. Přístup zvolený v programu Obamacare navrhly konzervativní mozkové trusty, jako je Heritage Foundation, a ve státě Massachusetts ho uzákonil republikánský guvernér Mitt Romney. Když ho však přijal za svůj Obama, byl republikány uvržen do klatby, což vedlo k tomu, že Romney jako republikánský prezidentský kandidát v roce 2012 musel v kampani vystupovat proti vlastnímu programu.
Vládní snaha řešit tržní selhání může sama selhat. V případě ochrany životního prostředí je direktivní regulace neefektivní, odrazuje inovace a může mít nezamýšlené vedlejší následky (například rostoucí závislost Evropy na uhlí). V případě zdravotnictví může národní monopol bránit inovacím a poskytovat nedostatečnou péči s dlouhými čekacími lhůtami.
Obecně řečeno jsou nejlepší vládní intervence ty, které se přesně zaměřují na konkrétní selhání – třeba na využití povolenek k tomu, aby se stanovila cena znečištění ovzduší. Nebo když zavedou individuální povinnost pojistit se, čímž zamezí tomu, aby pojišťovny upřednostňovaly zdravé klienty. A zbytek je lepší, když stát nechá na tržních silách, které fungují efektivněji než úředníci.
Ve druhé polovině 90. let přiznala namibijská vláda právo domorodým komunitám užívat zdroje na jimi obývaném území včetně volně žijící zvěře, trofejního lovu (pro turisty) i lovu na maso pro vlastní potřebu, a samozřejmě pro safari turistiku.
Počet domorodých komunitních rezervací
rok 1998 4
rok 2012 76
Poté, co namibijské zákony povolily domorodým komunitám regulovaná vlastnická práva k přírodním zdrojům, se podíl takto spravované půdy rozšířil na 18,2?% celkové rozlohy Namibie. Bílí farmáři měli vlastnická práva k volně žijícím zvířatům od 70. let minulého století. Zázrak tržních stimulů a vlastnických práv spočívá v tom, že na ekonomické podněty reagují všichni stejně, bez ohledu na vzdělání a barvu pleti.
Zdroj: NORAD 2013, IUCN GnusLetter 2013, Oryx (Cambridge Journals) 2013 Trofejní lov přináší komunitám rychlé peníze a protein zároveň.
Docela spontánně dochází k obnově přirozených porostů, které „nevyholují“ kozy a ovce, ale užívají původní druhy v udržitelném počtu kvůli predátorům, kteří mají najednou ekonomickou hodnotu (v desetitisících dolarů – jako trofej za přestárlého lva nebo levharta, který splnil svoji biologickou funkci).
Důkazem funkčnosti trhu a učebnicovým příkladem účinku správného přiřazení vlastnických práv mohou být namibijští Křováci, když jim dá vláda šanci. Všechno má najednou racionální ekonomickou hodnotu, která není dána jen kapitálově docela drahou konvenční turistikou, jež vyžaduje jinou kvalifiikaci – totiž za statisíce let k dokonalosti vyladěné lovce, stopaře a sběrače, nikoli someliéry, číšníky a kuchaře. Když to vláda pochopí, funguje to perfektně a oni fungují perfektně.
Přínos komunitních rezervací výživě Protože maso trofejních zvířat patří komunitě, spotřeba masa na obyvatele komunit je vyšší než spotřeba masa v Česku.
Přínos komunitních rezervací ekonomice (v mil. namibijských dolarů)
175 rok 2006
rok 2012 300
Přínos komunitních rezervací zaměstnanosti
Kombinované užití divoce žijících druhů zaměstnává ve vyprahlých oblastech jižní Afriky asi
4×
víc pracovní síly než chov dobytka, při lepších příjmech zaměstnanců.
Přínos komunitních rezervací přírodě (stavy zvěře, Namibie)
Nárůst populace téměř bez pytláctví. Namibijští nosorožci jsou dnes takřka jediní v Africe, kteří nežijí za plotem, ale v opravdu divoké přírodě.
V Keni, v obdobných ekologických podmínkách, se populace zebry Grévyho (jiný druh) přes papírovou ochranu zcela zhroutila. Největší stádo uvidíte ve Dvoře Králové.
Udržet slona, který potřebuje denně pít kvanta vody, v poušti, znamená udržet jeho ekosystém s napajedly. Turistika za něj dovede zaplatit víc než za bídný chov ovcí.
O autorovi| JEFFREY FRANKEL, profesor tvorb a růstu kapitálu na Harvardově univerzitě Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka
