Selský rozum řekl ne Lisabonské smlouvě

Politici členských států Evropské unie a bruselští byrokraté mají problém

Životnost takzvané Lisabonské smlouvy, která má reformovat Evropskou unii, je podmíněna souhlasem všech 27 členských států unie. S výjimkou Irska, v němž ústava předepisuje v případě její změny souhlas obyvatel, už žádná další země Evropské unie experiment s legitimizováním unijní reformy dotazem u voličů neriskuje a ratifikační proces se děje jen na parlamentní úrovni. A právě většina Irů se 12. června v referendu o Lisabonské smlouvě vyslovila proti ní. To je vážná čára přes rozpočet pro evropské politické kruhy a bruselské byrokraty, kteří nebyli z irského plebiscitu nadšeni a své obavy již dopředu dávali více či méně najevo. Například francouzský ministr zahraničí Bernard Kouchner zcela nediplomaticky Irům v případě odmítnutí vyhrožoval, že budou první obětí neschválené reformy. Kromě jiného prohlásil: „Irsko profitovalo z členství v EU více než jiné země. Proto by bylo velmi nepříjemné, kdybychom se nemohli na Irsko spolehnout stejně, jako se mohlo spolehnout na peníze z Bruselu.“

PRAGMATICKÉ OTÁZKY

Odmítnutí Irů je tedy koktejlem z různých přísad. Jednou z nich je to, že až členství v evropském klubu přineslo Irsku skutečnou emancipaci na sousední Velké Británii, pod jejíž koloniální vládou nezažilo mnoho radostných chvil. Irové jsou z tohoto důvodu velmi citliví na jakékoli ovlivňování, které si neurčili. Zneklidňuje je proto například představa existence evropského prezidenta nebo ministra zahraničí, kteří nejsou nikým voleni, ale mluví i za ně. Ministr pro evropské otázky dublinské vlády Dick Roche označil tento jev za typickou irskou vlastnost: „Jsme od přírody rebelové, a proto to má každá vláda těžké.“
Irové dobře vědí, co jim příslušnost k Evropské unii a 58 miliard eur z bruselských fondů v uplynulých 35 letech přinesly. Nesmí se však zapomínat, že je to původně agrární země, jejíž obyvatelé si zachovali zdravý selský rozum. Proto se nezabývají otázkami o smyslu evropské spolupráce, ale spíše si kladou dvě pragmatické: Je Lisabonská smlouva pro nás dobrá? Vyhovuje nám vývoj Evropské unie, který smlouva reprezentuje? To jsou otázky, na které by mnoho Evropanů odpovědělo také záporně. Irské politické elity s výjimkou nacionalistické Sinn Féin se přitom do poslední chvíle snažily přesvědčit skepticky naladěné Iry o opaku.

DŮVODY ODMÍTNUTÍ

Medvědí službou referendu o Lisabonské smlouvě byla prohlášení premiéra Briana Cowena a irského evropského komisaře Charlieho McCreevyho. Ti se přiznali, že celý 480stránkový text nečetli a že se řídí spíše svým pocitem. Tato skutečnost je důsledkem přepracování smlouvy, kdy byla použita taktika jejího formulování natolik komplikovaným a nesrozumitelným jazykem, že diskuse o ní je i pro právnicky vzdělané osoby prakticky nemožná. Do této rány sypal sůl multimilionář Declan Ganley, prominentní odpůrce smlouvy. Uvolnil totiž značné finanční prostředky na odmítací kampaň své lobbistické skupiny Libertas. Ganley, devětatřicetiletý obchodník z Galwey, kterého ještě před čtyřmi týdny prakticky nikdo neznal, ale nedal jen 1,3 milionu eur, což byla větší částka, než kterou disponovaly dohromady etablované politické strany - vládní Fianna Fáil i opoziční Fine Gael a Labour Party. Na rozdíl od vlády měl totiž - stejně jako další odpůrci smlouvy - i chytlavější argument. Například: „Nikdo nepodepíše smlouvu, kterou nečetl nebo jí nerozumí.“
Smlouvu tentokrát odmítali nejen tradiční odpůrci, mimo jiné levicové odbory, jež hrozí Evropou nekontrolovaných hospodářských elit, ale i pacifisté obávající se ztráty neutrality v případě budování společné evropské armády. A také křesťanští fundamentalisté, kteří se hrozí toho, že v Irsku bude zavedeno umělé přerušení těhotenství, popřípadě umožněny manželské svazky lidem stejného pohlaví. K těmto odpůrcům Lisabonské smlouvy se připojily i skupiny, které jsou obvykle spíše stoupenci evropské integrace - ženy, dobře situovaná střední třída a mladí lidé, kteří chudobu znají jen ze školních učebnic a dospívání prožili na vrcholu irského hospodářského rozkvětu.

KONEC EKONOMICKÉHO BOOMU

Současná hospodářská situace Irska se však zhoršuje. Soukromé stavebnictví stagnuje a dle údajů renomovaného ekonomického Institutu pro ekonomický a sociální výzkum (ESRI) se sídlem v Dublinu nezaměstnanost naroste z dnešních 4,5 na osm procent; hospodářský růst poklesne na 1,6 procenta. V kombinaci s americkou hypoteční krizí mnoho Irů zjišťuje, že jejich dům má menší hodnotu než před měsícem, benzín je každým dnem dražší a kvůli propouštění se stávají pracovní místa nejistá. Také farmáři organizovaní ve velmi vlivném Irském zemědělském svazu (IFA) se postavili proti smlouvě. Jejich důvodem byly snahy eurokomisaře pro mezinárodní obchod Petera Mandelsona snížit dovozní cla na brazilské a argentinské hovězí maso o 70 procent. Paradoxní přitom je, že kromě subvencí EU přispěl k jejich dnešnímu blahobytu právě volný přístup na evropský trh.
K těmto specificky irským obavám se přidal instinktivní strach, že za údajným zlepšením fungování unijního aparátu znamenajícím ztrátu stálého irského komisaře je proces, na jehož konci malé země jako Irsko ztratí vliv na rozhodování EU. Na rozdíl od Německa, Francie nebo Velké Británie, kterým již jejich velikost zaručuje dostatečnou váhu.
Velkou odezvu měl také argument odpůrců „vyšší daně, menší vliv“ upozorňující na evropskou diskusi o „harmonizaci“ daňových systémů, kterou prosazuje především Německo. To chce tímto způsobem zamezit odlivu firem do daňových rájů. Právě jednotná daň 12,5 procenta a další výhody pro zahraniční investory, především z USA, však byla jednou z příčin irského hospodářského úspěchu.

JAK DÁL?

Otázkou zůstává, jak postupovat po irském odmítnutí Lisabonské smlouvy. Fakt, že k irskému referendu přišlo jen něco přes 50 procent ze tří milionů registrovaných voličů ze 4,3 milionu Irů, přičemž 860 tisíc, kteří hlasovali proti smlouvě, rozhodlo o osudu 490 milionů obyvatel EU, ukazuje, že její současné řídící mechanismy reformu nutně potřebují. Irové proti katastrofickým prognózám namítají, že po francouzském a nizozemském zamítnutí euroústavy se bruselské struktury nezhroutily. EU nepřestala být řiditelná. Na základě smlouvy z Nice to možné je. V současné době existují tři varianty. Za prvé pokračovat na základě smlouvy z Nice a respektovat Evropu několika rychlostí. Za současné situace, kdy například Velká Británie a Irsko nejsou členy Schengenu a Švédsko, Dánsko a Británie si ponechaly vlastní měny, by tedy každá členská země sama mohla rozhodnout, jak intenzivně se chce na integračních procesech EU podílet.
Za druhé nabídnout Irům přepracovanou smlouvu. Již první ústava však byla výsledkem dlouho hledaných kompromisů. A Lisabonská smlouva byla kompromisem těchto kompromisů. Za třetí nechat o smlouvě stejně jako v minulosti po určité době znovu hlasovat - až s ní bude většina Irů souhlasit.
Německá kancléřka Angela Merkelová a francouzský prezident Nicolas Sarkozy, představitelé takzvaného francouzsko-německého motoru evropské integrace, vyzvali země, které dosud smlouvu neratifikovaly, aby v procesu pokračovaly. Tato výzva platí především pro Velkou Británii, Česko a Polsko. Snahou je, pokud všech 26 členských států EU smlouvu ratifikuje, zvýšit tlak na Irsko a vyvolat v něm pocit izolace. Irové už tuší, že jedním záporným hlasováním pro ně tato smlouva neskončila.

SITUACE
Kdo byl proti - Levicové odbory
- Pacifisté - Křesťanští fundamentalisté
- Farmáři
- Ženy
- Střední třída
- Mladí lidé

SOUVISLOSTI
Chytlavý argument pro „ne“, který odpůrcům Lisabonské smlouvy nabídl multimilionář Declan Ganley, zní: „Nikdo nepodepíše smlouvu, kterou nečetl nebo jí nerozumí.“ Hlavní zastánci souhlasu s Lisabonskou smlouvou - premiér Brian Cowen či eurokomisař Charlie McCreevy - přiznali, že text smlouvy nečetli a že se řídí spíše svým pocitem.