Návštěva českého premiéra Andreje Babiše ve Spojených státech je vhodnou příležitostí pro pohled do budoucnosti české ekonomiky. Zvlášť když spolu s místopředsedou Rady pro výzkum, vývoj a inovace Karlem Havlíčkem kudy ochodil, tudy propagoval Inovační strategii Česka do roku 2030.
Od naplnění cílů této strategie jsme zatím hodně vzdáleni, je to ale správná a těžko něčím jiným nahraditelná ambice. Koneckonců hezký růst reálných mezd, jaký jsme zažívali posledních pár let, nevydrží, pokud zásadně nepohneme s národohospodářskou produktivitou.
Produktivitu na zaměstnance sice je možné zvýšit i za cenu toho, že spousta pracovních míst v nekonkurenceschopných podnicích zanikne, ale to není ten příběh, který bychom chtěli zažít. Kupříkladu na to, aby tahle země dovedla dál zvedat penze a rozvíjet zdravotnictví, kde péči vyžadují zejména lidi po dosažení seniorského věku, nedosáhnete při rychle klesající zaměstnanosti, i když produktivita docela působivě roste, ale to je jen zarámování úvahy.
Přijetí kurzového závazku jsem chápal jako rozumné opatření, už bych se k argumentaci nevracel, ostatně můj boj to není. Mnohem víc mne zajímá, jak se nějakým konstruktivním způsobem vypořádat s nabobtnáním devizových rezerv až do jejich současné úrovně nějakých tří bilionů a dvou set miliard korun, podívejte se na časovou řadu.
Docela dobře jsem chápal, proč země postižené „asijskou krizí“ v roce 1997 devizové rezervy zvedaly, když dostaly tak strašně přes prsty. Když držíte pevnou paritu k dolaru, tak devizové rezervy pro „hájení hranice“ potřebujete. Ale k čemu jsou v zemi s plovoucím kurzem, která se ale v podstatě nemůže nějak divoce odchýlit od eura jako měny hlavních obchodních partnerů, což je náš případ? A ještě když máme přebytek obchodní bilance a běžného účtu?
Pokud držíte takovýto peněz v likvidní podobě (krátkodobé vládní dluhopisy cizích zemí, úložky u centrálních bank), tak na každém zpevnění koruny proděláváte, čemuž pak odpovídá domácí mediální ohlas: každý desetník při 3,2 bilionech korun vytváří příležitost pro medializaci.
Paradoxně je tento obraz tím negativnější, čím líp se koruně daří. A zlepšovat ho se centrální bance popravdě řečeno moc nedařilo a nedaří. Přitom nezávislost ČNB je velmi vysoká hodnota a nebylo by zrovna chytré ji v zájmu vlastních úspor ohrožovat.
Chtělo by to tedy nějaký pozitivní „spin“. Kde ho vzít? Ve struktuře devizových rezerv.
Najít zemi, která za šedesát let neudělala nic špatně, není tak úplně jednoduché, ale jestli se tomu nějaká alespoň blíží, pak je to Singapur. Ten ještě za Britů přijal koncem 50. let plně fondový penzijní systém, má podivuhodně inteligentní řešení financování ve zdravotnictví (z hlediska účinnosti peněz za zdraví zdaleka nejlepší na téhle planetě) a nepřekvapí, že elegantně vyřešil právě problematiku vysokých devizových rezerv.
V kostce řečeno, Singapurci odmítali držet všechno v likvidních aktivech a chtěli dosáhnout ve správě části devizových rezerv reálného zhodnocení nad mezinárodní inflaci. To neznamenalo nic jiného, než část rezerv začít spravovat investicemi do akcií, nikoli do krátkodobých vládních zahraničních cenných papírů nebo úložek u centrálních bank. Jejich Government Investment Corporation vznikla v roce 1981, její současnou strategii najdete tady.
Poučení pro nás? V zásadě jde o to najít hranici, kde lze bezpečnou část devizových rezerv investovat do strategických investic v zahraničí, které odpovídají sázce na technologickou budoucnost Česka. Má-li to být elektromobilita a autonomní řízení nebo umělá inteligence, to ponechám na odbornících, stejně jako časování investic. Pouze si myslím, že bychom pro sebe měli hledat i v těch 3,2 bilionech korun devizových rezerv nějaký pozitivní příběh. Doporučuji koupit si letenku do Singapuru.
