Čeští nábytkáři nemohou cenou konkurovat nadnárodním řetězcům. A ani nechtějí. Soustřeďují se na kvalitu a na design
O generaci zpátky se nábytek v Čechách nenakupoval, ale pracně sháněl. Nikdy se to neobešlo bez kompromisů. Dnes je situace opačná. Výrobci a prodejci nábytku musejí o přízeň zákazníků bojovat. I když to řada podniků nemá jednoduché, ambiciózním nábytkářským firmám se v Čechách daří. Důkazem byl i třetí ročník veletrhu nábytku a bytového designu For Furniture, který se uskutečnil od 21. do 24. března v Praze. Přibližně 150 firem zde představilo výrobky včetně novinek a trendů. Spoluorganizátorem výstavy byla Asociace českých nábytkářů (AČN).
„Situace se stabilizovala a produkce našich výrobců mírně roste. Podobně je na tom export.
Především v Německu zkrachovalo kvůli krizi po roce 2008 poměrně dost nábytkářských firem a některým českým se daří vzniklý prostor vyplňovat,“ popisuje aktuální stav Martin Čudka, prezident AČN.
Dodává, že silou českých nábytkářů je vysoká přidaná hodnota výrobků. „Jediná cesta, jak lze uspět na trhu, je kvalita a design,“ potvrzuje i Tomáš Lukeš, tajemník Asociace.
Ne náhodou byla jednou z doprovodných akcí veletrhu i soutěž Nábytek roku 2013, v rámci které pětičlenná odborná porota vybírala nábytek s nejlepším designem vyráběný v Česku.
Vítězem se stala první celodřevěná kancelářská židle Mojo společnosti Ton, která zaujala ergonomickým tvarem umožňujícím houpání v předozadním směru.
Autorem výrobku je mladý slovenský designér Michal Riabič, jehož houpací křeslo Wave společnosti Ton vyhrálo cenu Nábytek roku 2011.
Loňský vítěz, společnost Dýhy Večeřa a spol., hodnotí rok 2012 z hlediska prodeje svých sedaček jako jeden z nejlepších za posledních pět let. I když se na tom jejich oceněné křeslo Vespera, jehož autorem byl designér Jiří Pelcl, nijak zvlášť nepodílelo.
„Je to však důležitá značka v těžko měřitelných veličinách, jakými jsou její hodnota, informování zákazníka o schopnosti vyrábět produkty na takové úrovni a i její marketingové využití,“ vysvětluje Robert Hybský, jednatel společnosti. Ctěné tradice Právě díky originálnímu designu mají čeští nábytkáři šanci. A to i ve světě, kde jsme slavili úspěchy již za první republiky. Na tradici navazuje podnik Ton, sídlící v Bystřici pod Hostýnem.
Jde o společnost, která po roce 1990 zásadně neměnila výrobu, a přitom je čím dál úspěšnější.
„I když letos plánujeme významné investice, například na inovaci systému odsávání jsme vydělili 50 milionů korun, stále vyrábíme převážně židle a stoly. A již 150 let ctíme tradici ohýbání dřeva,“ říká Jan Juza, marketingový ředitel společnosti.
Ton poměrně radikálně mění vizuální stránku svého produktového portfolia. Oslovuje i zahraniční designéry, s nimiž sbírá ve světě i ceny. Tu poslední získal výrobek Tonu, křeslo Merano, v únoru - nejstarší a nejprestižnější ocenění Good design udělovaný americkým muzeem architektury a designu The Chicago Athenaeum ve spolupráci s Evropským střediskem pro architekturu, umění, design a urbanistické studie.
„Vím, že letos dostal tuto cenu český designér Michal Froněk, ale pokud máme informace, tak česká firma prozatím žádná. Snad se nikdo neurazí, pokud je opak pravdou,“ dodává Juza.
Autorem křesla Merano je Alex Gufler, mladý italský designér žijící v Rakousku, který jej pojmenoval po svém rodném městě. Merano vyjde na 7700 korun a více. Zákazník si jej může objednat i v luxusním provedení v americkém ořechu očalouněném například speciální kůží alcantara, kterou využívají přední automobilky k potahování svých sedaček. Židle Mojo stojí od pěti tisíc korun nahoru. Záleží, zda se jedná o hladkou dubovou verzi, anebo o čalouněné bílou nebo černou kůží.
Od 9. do 14. dubna představí Ton na největším evropském veletrhu nábytku a designu Salone Internazionale del Mobile v Miláně další svoji novinku, židli Tram. Firma při jejím zrodu spolupracovala s uznávaným vídeňským produktovým designérem Thomasem Feichtnerem. Výrobek je výjimečný jak konstrukcí, tak i kombinací moderní technologické výroby s tradičním ručním ohýbáním dřeva.
Právě krize byla pro Ton příležitostí, jak se zamyslet nad dalším směřováním. „Dnešní situace dokazuje, že naše sázka na design a na změnu cílové skupiny byla správná,“ potvrzuje Juza. Podnik navýšil v roce 2012 obrat o 15 procent na přibližně 800 milionů korun. Povedlo se i několik mimořádných zakázek. V případě Tonu činí export až 75 procent. „Pokles vývozu cítíme u zemí, jako je Řecko či Itálie. Naopak upevňujeme své pozice v Asii, a to konkrétně v Japonsku, Jižní Koreji a na Tchaj-wanu.
V Evropě pak ve Skandinávii. Nepatrný nárůst exportu jsme zaznamenali i ve Velké Británii,“ dodává Juza. Pro Ton je silná, co se týče vývozu, také Amerika. S židlemi této značky je možné se setkat ve známých kavárnách Starbucks, na dalších pro změnu sedí zaměstnanci centrály Microsoftu v Silicon Valley.
I když je cílová skupina Tonu ochotna si za kvalitu a originalitu připlatit, podnik začal také více komunikovat a vysvětlovat světu, co je na jeho produktech ojedinělé. V Tonu momentálně pracuje přibližně 850 zaměstnanců. Majoritním vlastníkem společnosti je nynější generální ředitel Milan Dostalík.
Hraví jako Italové Podle prezidenta Asociace Čudky jsou sice české nábytkářské podniky menší a zdaleka nejsou tak dravé jako například polské, nicméně mají lepší fundament. „Náš design je oceňován, jsme v něm mnohem lepší než Němci, kteří jsou naopak dobří v technických věcech. Italové mají nápady a jsou ve výhodě, protože není výjimkou, že tamní lidé mění nábytek i desetkrát za život.
Již po třech letech se v tom starém začnou nudit. A my jsme někde uprostřed. Máme italskou hravost a k tomu německou technickou zručnost.
Náš nábytek vydrží díky mechanické pevnosti a trvanlivosti designu,“ vysvětluje šéf AČN.
Asociace se snaží pro české zákazníky hlídat, aby i levný nábytek pocházející většinou z dovozu splňoval základní požadavky a naše normy. U jednoho nadnárodního řetězce právě AČN zachytila v nedávné minulosti v prodeji podezřele levnou sedačku. Testy ukázaly, že byla vyrobena z kůže činěné dvojmocným chromem, což je věc, která je v Evropě zakázaná. Působí totiž karcinogenně. Řetězec na dopis Asociace nijak nereagoval, nicméně sedačku okamžitě stáhl z prodeje.
Řada českých nábytkářských společností nemůže levnému dovozu dvakrát konkurovat.
Tento druh zboží si pořizuje především skupina tzv. prvonákupčích. Jedná se hlavně o mladé lidi či rozvedené, kteří si zařizují domácnost rychle a levně. Čeští nábytkáři se spíše soustřeďují na „druhonákupčí“, jež reprezentují usazené rodiny, ale také firmy. Těmto zákazníkům nabízejí výrobky s vyšší přidanou hodnotou.
Měli by však dát o sobě více slyšet, aby lidé věděli, kde si mohou jejich zboží objednat, případně rovnou nakoupit. „Nestačí snášet zlatá vejce, která Němci od nás pravidelně odebírají.
Je třeba také začít kdákat, že ta vejce máme,“ upozorňuje prezident AČN.
Aby záda nebolela Pořizování kvalitního nábytku dnes připomíná nákup auta, kdy zákazník zadá firmě přesné požadavky a ta mu podle smlouvy dodá kvalitní produkt vyrobený na míru. „Spíše než kupovat by lidé a firmy měli začít do nábytku investovat,“ doporučuje Čudka, který je zároveň ředitelem české dcery rakouské společnosti Wiesner-Hager. Firma se sídlem v Altheimu v Horních Rakousích patří ke špičkovým evropským výrobcům kancelářského a objektového nábytku. V podniku v Humpolci, který Čudka v roce 1995 zakládal, se dnes vyrobí 400 až 500 kancelářských židlí denně. Nic nejde na sklad, každý kus je předem objednán včetně barvy a materiálu. Zaškolení zaměstnanci stříhají, čalouní a lepí. Každý si může vybrat, kterou část výroby zvládá nejlépe. Hodnotí se totiž výkony celku.
Produkovat nábytek v nejvyšší kvalitě neznamená pouze to, že daná židle vydrží, že se neodře, že se na ní nikdo nezraní a že po hodině sezení z ní nebolejí záda a ani netlačí zadek. Špičková firma se chová sociálně odpovědně ke svému okolí, sleduje dopady výroby na životní prostředí, nemluvě o pravidelných kontrolách pracovních nástrojů využívaných při výrobě.
Solidní společnosti v zájmu zdraví zaměstnanců kladou velký důraz na ergonomii. I pod tlakem zástupců zaměstnanců, jako jsou odbory a podnikové rady, kupují produkt, který je momentálně nejlepším na trhu. Toto je i jeden z důvodů, proč například Škodovka objednává u firmy Wiesner-Hager přibližně 800 židlí ročně.
z ČeHo Se vyrábí I menší tuzemské podniky jako Dýhy Večeřa a spol. se hodlají nadále soustřeďovat především na kvalitu. „Zákazníci orientovaní pouze na cenu zde mají nadnárodní prodejce, ale ti náročnější ocení poctivou práci českých a moravských výrobců i přes vyšší cenu,“ domnívá se jednatel Hybský. Podle něj je důležité akcentovat kvalitu před cenou a tuto pozici před zákazníkem obhajovat.
Tuto cestu volila hned v úvodu svého podnikání i společnost Hanák Nábytek, která se dnes věnuje výrobě kuchyní, obývacích pokojů, ložnic a interiérů na míru. S podnikáním začala rodina hned v roce 1990.
„Na rozdíl od nic neříkajících značek, v jejichž případě se ani neví, kdo je skutečným výrobcem, kde vlastně a z čeho se konkrétní kusy vyrábějí, nese náš nábytek jméno generace stolařských předků. Náš děda vyráběl nejkvalitnější nábytek již za první republiky, můj táta se podílel na vývoji a výrobě nábytku, na který se pro jeho kvalitu čekalo v éře socialismu více než rok a mnohdy i dva,“ říká Stanislav Hanák mladší, majitel podniku. Jak dodává, firma již 23 let dodává klientům nábytek, při jehož výrobě používá výhradně nejkvalitnější a prověřené materiály, a to až do posledního šroubku.
Neinformovanost českého klienta kupujícího mnohdy zdravotně závadný nábytek pochybného původu, z materiálu, jehož parametry se spíše hodí na stavební bednění, a to jen kvůli ceně, je podle ředitele Hanáka alarmující.
Společnost Hanák investuje každý rok do strojního vybavení, loni vydělila na novou, plně automatizovanou montážní linku 35 milionů korun. Firma exportuje do sedmnácti zemí světa, vývoz kuchyní tvoří 65 procent. Ve velkém exportuje do Ruska, Belgie, Švédska, Kazachstánu, Litvy, ale také na Ukrajinu nebo do Mongolska a Ázerbájdžánu.
„Po čtyřech letech jsme obnovili obchodní kontakty a dodávky kuchyní do Spojených států, Kanady a po dvouleté pauze se vracíme ve velkém stylu i do Velké Británie a na Island,“ potvrzuje Hanák mladší. Novinkou jsou luxusní interiérové dveře, které i podle zahraničních klientů nemají, co se týče kvalitativních parametrů, v Evropě konkurenci.
neSPoléHat na ŘetězCe Firma Hanák Nábytek od začátku svého působení vsadila na úplnou soběstačnost a na nezávislost na nadnárodních řetězcích. Na tu totiž několik českých nábytkářů doplatilo. Dostali výkresy a nemuseli řešit odbyt. Díky kontraktu s nadnárodním gigantem měly firmy své jisté. Ovšem pouze na pár let. Pak se řetězce začaly posouvat na východ. Potvrzuje to i někdejší manažer již zaniklé nábytkářské společnosti z Třeště na Vysočině. Jednoho dne mu Ikea – a zároveň dalším dvěma podnikům v Telči – oznámila, že produkt, který pro ni tito dodavatelé několik let vyráběli, již nebude odebírat.
„Dali nám tři měsíce na ukončení výroby. Nabízeli nám sice náhradu, ta však vyžadovala investice. Naše ztráty je nezajímaly,“ vzpomíná bývalý ředitel. Podobně se zachovala řada dalších řetězců, Ikea patří k těm serióznějším. V případě, že dodržují smlouvy, však nelze jejich postupům nic vytýkat. Chovají se tržně.
V rámci globalizace jdou s proudem tam, kde je levněji. „Když jsem se stal v roce 2005 tajemníkem Asociace, měli jsme šest členů, kteří vyráběli především pro Ikeu. Dnes zbyl jeden nebo dva,“ konstatuje Lukeš.
Jedním z nich je firma DH Dekor sídlící v Humpolci, která je dceřinou společností Dřevozpracujícího družstva v Lukavci. Předmět činnosti DH Dekoru navazuje na výrobní program DDL, vyrábějícího deskové materiály na bázi dřeva, a tvoří další mezistupeň úpravy těchto materiálů laminováním, formátováním a výrobou nábytkových dílců. „Ročně vyrobíme osm milionů čtverečních metrů laminovaných desek a z toho 2,5 až 2,7 milionu spotřebuje vlastní nábytkařina,“ vysvětluje jednatel a generální ředitel DH Dekoru René Fiala.
Ve firmě pracuje 230 lidí. „Spíše potřebujeme dobré programátory než klasické truhláře,“ uvádí Fiala. DH Dekor spolupracoval v minulosti s dodavateli pro Ikeu, přímý kontakt s pražskou pobočkou společnosti navázal před rokem a půl. „Po měsících práce jsme podepsali kontrakt.
Zatím na dva roky. Již jsme odevzdali dvě zkušební dodávky, které byly bezproblémové,“ upřesňuje Fiala. Stále má v živé paměti audity a návštěvy komisí, jejichž členové přímo na místě v Humpolci ověřovali, zda se v podniku dodržují normy týkající se například bezpečnosti práce a životního prostředí.
Jedná se o velký objem, navíc výroba je pro DH Dekor šitá na míru. „Je to pouze šest výkresů, to proběhne linkou poměrně rychle,“ konstatuje ředitel. „Na to jsme přímo stavěni. Sami jsme si však stanovili strop, že více než 30 procent kapacity na tento kontrakt nevyčleníme.
Důvod je jasný. Nechceme se vázat na jednoho odběratele,“ vysvětluje Fiala.
Přes recesi má náš nábytkářský průmysl naději. Musí však být postaven na kvalitním řemeslném zpracování, na designu. Řadě firem by také prospělo, kdyby se obecně zvedla finanční gramotnost podnikatelů. „Kdybych neměl pocit, že nábytkařina má budoucnost, tak už bych si dávno sám něco hledal,“ dodává prezident Asociace českých nábytkářů.
Italové mají nápady a jsou ve výhodě, protože není výjimkou, že tamní lidé mění nábytek i desetkrát za život nĚmci cHTĚJÍ naŠi ZrUČnOST a kvaLiTU Export nábytku podle zemí (v tisících korun)
Pramen: Asociace ceských nábytkáru Od nemocnic po kavárny Nábytkářství v Čechách do značné míry zachraňuje vývoz. Exportní výkonnost našich firem přesahovala loni 12 procent. Hodnota produkce nábytkářského průmyslu v ČR se v roce 2012 mírně zvýšila na 35,8 miliardy korun. V boji o domácího zákazníka konkurují našim výrobcům dovozci. Pro zajímavost, až 41 procent představuje export ze dvou nábytkářských velmocí, a sice z Polska a Číny. Problémem zůstává i malá spotřeba nábytku v tuzemsku, i když v loňském roce mírně rostla. Počet pracovníků v nábytkářství dlouhodobě klesá. Loni v tomto odvětví pracovalo v Česku 26 870 lidí. Jejich produktivita však roste. Výroba nábytku v Čechách představuje roztříštěný segment. Firmy produkují od nemocničního vybavení přes zařízení pro kanceláře a kavárny až po samotný bytový nábytek. Čeští nábytkáři se po roce 1990 museli vyrovnat s řadou nástrah a měnící se situací na trhu. Přestali být sice svazováni direktivami, co, kam, za kolik a v jakém množství mají dodávat, nicméně ne všichni v nových podmínkách přežili. Nedostalo se jim však žádné státní finanční podpory, jako tomu bylo v případě zpackaných privatizací některých podniků v těžkém průmyslu. l
O autorovi| Dáša Hyklová, hyklova@mf.cz
