„Často se mluví o tom, že jsme málo sebevědomí, nebo že o sobě pochybujeme. Myslím si, že česká armáda v řadě historických okamžiků, ale i v současnosti, dává k nemalé hrdosti jasné důvody.“ To jsou jedny z prvních vět, které 29. ledna 2014 pronesl Martin Stropnický ve své nové funkci. A řídil se jimi až do svého konce. Jako ministrovi obrany mu sebevědomí nechybělo, nikdy o sobě nezapochyboval, přestože důvod k nemalé hrdosti neměl žádný.
Abych mu úplně nekřivdil, na jednu věc pyšný být mohl. Díky své nijakosti se stal nejdéle sloužícím ministrem obrany v novodobé české historii, podřízení mu při té příležitosti dokonce upekli dort. Rekord překonal 11. listopadu 2016, kdy se pochválil: „Před mým nástupem do funkce byla průměrná životnost na tomto postu deset měsíců. Jenže když chce člověk něco udělat, musí na to mít čas. Řada věcí se podařila, ale do konce volebního období nás toho ještě spousta čeká.“
A měl pravdu. Čekalo jej toho ještě moc. Jenže i když ten čas měl, neudělal nic. I když prý tedy chtěl. Příznivé roky, po které bačoval ministerstvo obrany, jsou nenávratně pryč, vyplynulo z nich maximálně to, že resortu dodnes každý rok přebývá několik miliard.
A zase. Obrana nesplnila cíl, v rozpočtu jí zůstalo několik miliard
Viděno zpětným pohledem, Stropnickému a jeho blízkému spojenci a náměstkovi pro vyzbrojování Danielu Koštovalovi chyběla jakákoliv invence a tah na bránu. Resort se utápěl v diskuzích a místo aby se strategickými obchody hýbal dopředu, utápěl se v mlžení a tutlání a zaplétal se do svých vlastních smyček. Nikdo se už dnes nechce hrabat v prvním, zrušeném, nákupu izraelských radarů MADR, nebo dodnes nepochopitelně vedené „předakviziční“ fázi nákupu víceúčelových vrtulníků.
Martin Stropnický byl členem silné koaliční vlády, ve Sněmovně navíc panovalo přesvědčení, že zbrojit je třeba. Martin „kdo-nic-nedělá-nic-nezkazí“ Stropnický, jak už jsem jej jednou nazval, ale jako by měl jiné priority. Se svou elektronickou cigaretou a zamyšleným pohledem vypadal, že v hlavě spřádá strategické plány a každou minutu z něj musí konečně vypadnout vize a stohy smluv připravených k bleskovému podpisu. Nevypadlo ale nic.
Díky tomu, že umělecký dojem zanechal výborný, vydržel v křesle až do 13. prosince 2017. Přestože technické provedení jeho piruet bylo tragické.
Ale končit by se mělo optimisticky, takže jak říká česká klasika: „Milostivá paní, já bych to tak nebral. To víte, umělci, mají jinou morálku, jsou jako ptáci!”
Čtěte další texty Ondřeje Stratilíka
