Blairův kabinet bojuje za nezávislé nemocnice
Slovo „rebelie“ patří k britským labouristům stejně nezaměnitelně jako Tony Blair. Po Iráku, školném na univerzitách, reformě veřejných služeb vůbec, euru či evropské ústavě čelí vláda bojovnému odporu některých vlastních poslanců také ve věci reformy zdravotnictví. Kabinet prosazuje, aby bylo možné zakládat takzvané „foundation hospitals“ – nezávislé nemocnice, jež by sice patřily do sítě státní zdravotní pojišťovny NHS, ale vláda by je neměla pod kontrolou. Pod peticí proti tomuto návrhu stojí více než 130 podpisů labouristických poslanců.
I přes hlasitý odpor uvnitř labouristické strany prošel britský zákon o zakládání nezávislých nemocnic v parlamentu již druhým čtením. Odvaha rebelů tváří v tvář dolní sněmovně se ukázala být menší než při podpisu vzdorného textu. Proti vlastní vládě zvedlo ruku v prvním květnovém týdnu „pouze“ šest desítek zákonodárců. Premiérovi se zřetelně ulevilo, i když bitva zdaleka nekončí. K odporu vůči ministru zdravotnictví Alanu Milburnovi a premiéru Tonymu Blairovi v příštím hlasování aktivně nabádají také odbory.
Kolektivní chyba.
Ani Tony Blair, ani jeho ministr zdravotnictví obhajobu svého projektu nepodceňují. Premiér využívá v posledních týdnech každé domácí cesty, každého projevu proneseného na britské půdě, aby labouristy přesvědčil, že jde o dobrou věc. „Ti, kdo věří v reformu veřejných služeb, vědí, že projekt je pro budoucnost klíčový. Otočit se nyní k zákonu o zakládání nezávislých nemocnic zády by znamenalo spáchat kolektivní chybu historických proporcí,“ řekl například Tony Blair 6. května.
Nejčastější obavou rebelů je, že zákon založí cosi jako „dvojrychlostní systém nemocnic“ a zdravotních služeb vůbec. Aby vláda na tyto námitky odpověděla, vyčlenila 200 milionů liber na pomoc těm nemocnicím NHS, které vykazují nejhorší výsledky a potýkají se s největšími finančními potížemi.
Ačkoli jde o jedno z nejdiskutovanějším politických témat v Británii, průzkumy veřejného mínění ukazují, že většina lidí vůbec neví, v čem změny spočívají a čeho se labourističtí rebelové vlastně tolik bojí. Podle jedné ankety jsou na tom prý podobně dokonce i britští novináři.
O penězích si rozhodnou samy.
Stručně by se dalo říct, že vládní návrh umožní jak současným, tak novým nemocnicím změnit status a stát se nezávislou neziskovou organizací. Ta by si směla půjčovat peníze na soukromém finančním trhu, směla by prodávat či pronajímat nemovitosti a půdu a sama by si stanovila, jaké jsou její zdravotní a finanční priority. Ačkoli by nezávislé nemocnice zůstaly v síti nemocnic NHS, jejich strategii by schvalovaly a kontrolovaly jakési rady guvernérů, jejichž členové by byli voleni místní komunitou.
Nezávislost těchto nemocnic na vládě je v návrhu zvýrazněna možností určovat vlastní systém platů i pracovních podmínek jak pro lékaře, tak pro sestry a pomocný personál. Nemocnice by rovněž mohla poskytovat péči za úplatu „soukromým“ pacientům, ale zákon stanovuje limit, kolik liber ročně by si nemocnice směly takto přivydělat. Jedinou spojující linkou mezi vládou a nezávislou nemocnicí by byly „národní standardy“, které by musela každá organizace splňovat. Jejich dodržování by kontrolovaly pravidelné inspekce, jež by měly právo při nalezení zásadních nedostatků odebrat nezávislé nemocnici licenci.
Pro srovnání: všechny dosavadní nemocnice NHS jsou ve všech ohledech odpovědny ministerstvu zdravotnictví, které určuje nejen ekonomickou, ale i odbornou zdravotnickou strategii každé takové instituce - včetně takových cílů, jakými jsou třeba čekací doby na operace. Pokud nemocnice NHS prodá nebo pronajme nemovitost, odevzdává výdělek do celostátního měšce, a pokud si potřebuje půjčit na investice, rozhodně tak nesmí učinit na finančním trhu. Finanční i pracovní podmínky zaměstnanců jsou dány závaznými, státem určovanými tabulkami.
Námitky jedna za druhou.
Jaké jsou zásadní námitky labouristických kritiků? O „dvojrychlostní“ obavě jsme se již zmínili. Ta vyplývá z představy, že nezávislé nemocnice budou moci nabízet vyšší platy, nalákají tudíž nejlepší lékaře, a tím vznikne v celém systému výrazná dělicí čára. Většina z těch, kteří podepsali rebelskou petici, se domnívá, že by se reforma NHS „měla odehrávat podle zásad rovnosti“. Všechny nemocnice NHS bez rozdílu, tvrdí rebelové v řadě interview, která ochotně rozdávají médiím, by měly být povýšeny na nejvyšší možné standardy.
Tyto námitky jsou pochopitelně zčásti ideologické a řada labouristů se tím netají. Ztráta rovnosti ve zdravotním systému je vnímána jako popření těch nejsvatějších labouristických principů. Na druhou stranu – vytvoření excelentních nemocnic v rámci NHS je jeden z hlavních argumentů těch, kteří novinku podporují. Jelikož modernisté volají po zániku ideologického uvažování, nevadí jim ani představa „dvojrychlostní NHS“. Naopak, nezávislé nemocnice prý dostanou svobodu naplnit konkrétní lokální potřeby.
Objevují se ale i praktičtější připomínky. Například co když strategie nezávislých nemocnic přinese nedostatek jistých typů zdravotní péče? Jak vláda zajistí, aby se v některých částech země nechovaly nezávislé nemocnice monopolně? Anebo pokud bude do rady guvernérů zvoleno příliš „individuálních“ radních, nestane se taková rada až příliš fragmentovanou, a svým způsobem i neodbornou? A konečně nezvýší se v nezávislých nemocnicích byrokracie ve srovnání s nemocnicemi NHS, protože zatímco v systému NHS je zde pouze ministerstvo jako jediný nadřízený, nezávislá nemocnice bude odpovědná čtyřem odlišným institucím, každé za jinou část své činnosti?
Námitek by se daly vypsat ještě tři desítky. Většinou jsou technické povahy a čtenáře by znudily k nedočtení. Je možné je ovšem shrnout: všechny jsou vedeny podezřením, že nemocnice využijí své nezávislosti především k tomu, aby samy sebe obohatily, samy sobě ulehčily práci, a to vše na úkor výkonu zdravotnického systému jako celku, na úkor služeb, které chce vláda vylepšit.
Proti kejklím.
Nad převratným zákonem ovšem nebyla po nějaký čas zcela sjednocena ani sama vláda. Od samého počátku diskusí vedli v kabinetu spor především ministr zdravotnictví Alan Milburn a ministr financí Gordon Brown. Ten nesouhlasil s tím, aby si nemocnice mohly půjčovat peníze na volném trhu. Obával se totiž, že se nemocnice dostanou do nekontrolovatelných dluhů a jeho ministerstvo bude muset pomáhat s jejich splácením. Spor mezi ministry urovnal až Tony Blair kompromisní dohodou o tom, že velké projekty nezávislých nemocnic budou muset být kryty rezervou v pokladně NHS. Jinými slovy: pokud se nezávislá nemocnice dostane do finančních problémů, nebude moci zaklepat na dveře ministerstva financí.
Vedle nesouhlasu v řadách labouristických poslanců má Blairova chlouba silné protivníky také v opozičních lavicích. Ve druhém čtení hlasovali proti jak konzervativci, tak liberální demokraté. Stínový ministr zdravotnictví Evan Harris řekl v programu rádia BBC 4, že Británie potřebuje reformu celého systému, a ne „jakési kejkle, které pomohou jen několika jednotlivým poskytovatelům zdravotní péče“. Konzervativci se soustředili spíše na politický rozměr celé kauzy. „Vládní strana je ve věci reformy nemocnic v absolutním zmatku,“ prohlásil lídr konzervativců Iain Duncan Smith, jenž poukazuje především na nejednotu v řadách labouristů, která už sama o sobě prý naznačuje, že s navrženou politikou není všechno v pořádku.
Do Walesu ne.
Stejně jako konzervativci, tak i odbory (vpravdě paradoxní kombinace zde v Británii) vkládali do hlasování, které se uskutečnilo na počátku května, velké naděje. Pokud by k rebelii našlo odvahu více labouristů, mohla padnout hlava nejen ministra zdravotnictví, ale i Tonyho Blaira. Reforma veřejných služeb, v nichž zdravotnictví hraje z nejdůležitějších rolí, byla pilířem programu, na kterém Tony Blair vybudoval své volební vítězství.
Ani jedna skupina kritiků se ale nevzdává. „Také příští hlasování bude jakýmsi referendem labouristů o výkonech premiéra, který ztrácí kontakt s realitou,“ prohlásil jeden z odborových šéfů Jack Dromney, jenž nazývá zákon ironicky politikou „supernemocnic“. „Základním principem NHS,“ říká poněkud populisticky Dromney, „jsou národní standardy zdravotní péče. Vyškrtne-li Tony Blair ze zdravotního systému slovo národní, postaví tak nemocnici proti nemocnici, sestřičku proti sestřičce.“
Buď jak buď, kontroverze o nezávislé nemocnice má již jeden praktický, definitivní výsledek. Welšská regionální vláda, kontrolovaná místními labouristy, využila svých pravomocí a odmítla ve Walesu nový systém zavést. Stanovisko skotských zástupců není zatím znáno, ale je možné, že pokud se týká „supernemocnic“, Tony Blair bojuje již jen o Anglii.
