(celý podtitulek)
Před svým vystoupením v Praze 2. srpna poskytla slavná lotyšská mezzosopranistka rozhovor týdeníku EURO
(text)
Dva pražské koncerty Eliny Garanči dělí pouhých dva a půl roku, ale rozdíl je opravdu markantní. Zatímco v prosinci 2007 se o sympatické blondýnce z Rigy psalo jako o jedné z nejnadanějších zpěvaček současnosti , a ona trochu nesmělé očekávání brilantního výkonu v Obecním domě beze zbytku naplnila, v horkém létě 2010 už lze bez ostychu z přehnané pompéznosti črtat portrét jedné z nejlepších, ne-li vůbec nejlepší mezzosopranistky světa. Nadcházející galakoncert Garanči za doprovodu Pražské komorní filharmonie a pod taktovkou jejího manžela Karla Marka Chichona by to měl potvrdit.
Don José je šťastlivec
Co všechno lze stihnout za 31 měsíců? V Praze jsme ještě na začátku roku 2008 žili vzpomínkami na pražský recitál a ona již stačila „probudit Metropolitní operu z lednové letargie“, jak vzletně napsala agentura AP. Její senzační debut v MET v roli ztřeštěné Rosiny v Rossiniho Lazebníkovi sevillském předznamenal na tamní prestižní scéně další role a úspěchy. A nejen tam. Londýn, Vídeň, Paříž či festivalové Mekky jako Salcburk či Aix-en-Provence – všude je nyní 33letá zpěvačka hvězdou prvního řádu. Uzavřela exkluzivní smlouvu se značkou Deutsche Grammophon, pro niž nedávno natočila již třetí CD Habanera se španělskou a zejména cikánskou tematikou, které vyjde v září. Ukázky z něj jako první uslyší právě návštěvníci pražského gala. „Před dvěma lety převažovalo bel canto, teď chci diváky překvapit něčím horkokrevnějším,“ prohlásila Garanča.
I čeští fanoušci opery však přinejmenším od letošního ledna vědí, že severská kráska dokáže na pódiu pěkně „zatopit“. Její ztvárnění Carmen ve stejnojmenném Bizetově díle, jež bylo možné sledovat i v českých kinech v rámci programu Metropolitan Opera: Live in HD, snad přesvědčilo poslední škarohlídy o tom, že chladná blondýnka může přesvědčivě zahrát temperamentní jižanku. „Cítím se jako Don José. Když jsem její Carmen uviděl v detailu na fimovém plátně, zamiloval jsem se do ní,“ napsal například okouzlený operní kritik Steve Cohen. „Nikdy nejde o barvu vlasů, i v případě Carmen je vždy důležitější hlas a osobnost interpretky,“ dodává k tématu „blondýnky“ v rozhovoru pro týdeník EURO sama Garanča (více viz Nehoním se po debutech). Newyorskou produkci přitom považuje za to nejlepší, co zatím v opeře dělala.
Wagner ještě počká
Není slavnější role pro mezzosoprán než Carmen. Garanča přiřadila své jméno k panteonu slavných kolegyň v MET Risë Stevensové, Shirley Verrettové, Marilyn Horneové a k dalším veličinám. Její Carmen na jaře oslnila Vídeň a Mnichov a na podzim bude opět excelovat v New Yorku. Lze ještě dokázat více? Kam může ještě směřovat kariéra této mezzosopranistky? Na první otázku populární Lotyška odpovídá, že určitě ano. „Problém nastane, když vám z operních domů přicházejí nabídky jen na tu jednu roli, v níž máte úspěch, a dostanete se třeba do škatulky ,Carmen‘,“ dodává. Její repertoárový rejstřík je však pestrý, navíc ho poctivě rozšiřuje a samozřejmě si může z nabídek na různé role vybírat.
S tím souvisí i odpověď na otázku číslo dvě. Garanča se stále považuje za mladou zpěvačku a i její hlas se ještě vyvíjí. V současnosti se nejlépe cítí v bel cantu a ve francouzském lyrickém repertoáru, což je typické teritorium pro mezzosoprán. Přiznává však, že už dostala pár nabídek i na verdiovský repertoár. „Chci ještě počkat, protože po Verdim přichází Wagner, a je hotovo,“ hrozí se na oko. Přitom slavná Birgit Nilssonová už v roce 1999 předpověděla, že udělá velkou kariéru jako wagnerovský soprán!
Na to má však Garanča určitě ještě dost času, i když koketuje s možností, že by si někdy v budoucnu vyzkoušela třeba Amneris ve Verdiho Aidě, Taťjanu z Čajkovského Evžena Oněgina či Pucciniho Tosku, tedy sopránové role. „Postupuji krok za krokem,“ říká pěvkyně, která má vše dobře promyšlené. A dodává: „Můj život je klidný příběh.“
Jak ovládla operu
Elina Garanča se narodila do hudební rodiny v Rize a s operou se poprvé setkala v sedmi letech. „Byl to Tannhäuser a odešla jsem s kamaradkou o první přestávce, protože jsem ničemu nerozuměla,“ vzpomíná. Původně se chtěla věnovat muzikálu, fascinovala ji kombinace zpěvu, tancování, herectví a kostýmů. Hrdinkou mladičké Eliny byla Barbra Streisandová (a prý je pořád). Jak se tedy dostala k opeře? Od pěti let hrála na klavír, a když ji po střední škole nevzali na herectví, zdála se pro ni klasická hudba logickou volbou. Že z ní bude operní zpěvačka, se však rozhodla až několik měsíců před přijímacími zkouškami na Lotyšskou hudební akademii. A ani se nechce věřit tomu, že v oněch týdnech, kdy Elinu na zkoužky připravovala maminka, to byl „boj o každý půltón“. Každopádně brzy poté, co se na školu v roce 1996 dostala, už Garanča sváděla úspěšné bitvy v jiném světě.
Hned po absolutoriu opustila Lotyšsko a získala stálé angažmá v oblastní opeře v německém Meiningenu. Odtud se přesunula do Frankfurtu a nakonec do Vídeňské státní opery. Od roku 2005 je na volné noze. Opustit ve 22 letech domov bylo těžké: „Neuměla jsem německy, musela jsem zařizovat plno věcí, byla jsem zoufalá.“ Samozřejmě nejprve zpívala „štěky“, ale hned po roce přišla velká role Oktaviána ve Straussově Růžovém kavalírovi. Příležitost, kterou využila. Z Německa si také odskočila vyhrát pěveckou soutěž Mirjam Helin Competition ve Finsku (1999) a byla finalistkou mezinárodního klání v Cardiffu (2001). Stejný rok vydala i své první sólové album Arie Favorite.
Když v roce 2003 zaujala na festivalu v Salcburku v Mozartově Titovi za řízení Nikolause Harnoncourta, začalo se o ní mluvit ještě víc. Následovala účast na prvním albu Anny Netrebkové pro Deutsche Grammophon, debuty ve Vídeňské státní opeře (2003) a v Pařížské opeře (2005). Nahrávka Vivaldiho opery Bajazet (2005), na které se Garanča podílela se sopranistkou Patrizií Ciofiovou, získala cenu Grammy.
Před pěti lety jí šéf opery ve Vídni Ioan Holender překvapivě nabídl těžkou roli Charlotte v Massenetově Wertherovi. A to byla pořád „jen“ členkou tamního ansámblu. Vídeňskou kritiku nadchla. „Elina Garanča vypadá oslnivě, je vynikající herečka a výjimečná zpěvačka,“ napsal v Kurieru Gert Korentschnig. „Její mezzosoprán je hřejivý, má kultivovanou barvu, je technicky vyzrálý a jistý ve všech polohách, stále velmi lyrický, a přitom již požehnaný dramatickou intenzitou: potěší každého, kdo přijde na operu,“ končí Korentschnig ódu na tehdy ani ne třicetiletou pěvkyni.
Jsem především zpěvačka
„Prosadit se nebylo snadné, ale nikdy jsem to nebrala jako oběť. Šlo o získání zkušeností, naučení rolí, spolupráci s novými lidmi,“ popisuje cestu za úspěchem. Dnes její profesní sezona čítá kolem 60 představení, studiová nahrávání, propagaci nahrávek, rozhovory před premiérami, televizní a rozhlasová vystoupení. Takový je život operní celebrity, i když Garanča manýry hvězd postrádá. Stále trpí na pódiu trémou, a když má volno, nejraději mlčí, protože to jejímu hlasu svědčí nejvíc.
Na rozdíl od některých kolegů své role ani moc neprožívá a hlavně nebagatelizuje vokální část jen na jeden dílek celku. Naopak sympaticky ctí dávný ideál, že opera je v první řadě záležitost zpěvu. „Mým hlavním cílem je předvést svůj hlas. K tomu přidávám – a nemusí to být v tomto pořadí – výraz, osobnost a emoce. Ale jde především o zpěv. Jsem přece zpěvačka. Až potom herečka.“
*
(rozhovor)
Elina Garanča
Nehoním se po debutech
Sólistkou Metropolitní opery (MET) v New Yorku jste od roku 2008. Považujete to za vrchol své dosavadní kariéry? Máte nějaký operní dům, v němž byste chtěla vystupovat, ale dosud se to nepodařilo? Třeba La Scalu?
Nemyslím si, že pro umělce existuje nějaký vrchol, protože každý den, s každou produkcí rosteme a vyvíjíme se – vždy se najdou jiné odstíny, nové myšlenky, jež se dají do hudby přenést. Samozřejmě jsou operní domy, kde jsem ještě nevystupovala, jako například La Scala, ale nejsem v této profesi proto, abych se honila po debutech. Koncentruji se vždy na to, co právě dělám, a jestli to znamená, že si na pozvání z La Scaly počkám ještě tři nebo pět let, tak ať. Pro mě to není důležité.
V MET excelujete jako Carmen. Původně však měla tuto roli zpívat Angela Gheorghiu, manželka Roberta Alagni, který byl obsazen jako Don José. Do jaké míry lze mluvit o štěstí či náhodě, že si produkce vybrala jako „náhradu“ právě vás?
Šlo pravděpodobně o obojí, ale hlavně o příležitost. Přitom jsem si zpočátku ani nebyla jistá, jestli mám tu nabídku přijmout. Nakonec mě Peter Gelb (generální ředitel MET – pozn. red.) přesvědčil a jsem velice ráda, že se vše tak povedlo. Carmen v MET byla velkolepá, obsazení fantastické a je to určitě nejlepší inscenace opery, na níž jsem se dosud podílela.
Jste blonďatá Carmen, česká blond mezzosopranistka Magdalena Kožená se chystá na tutéž roli. Nastává snad v opeře éra blonďatých jižanek?
Nikdy nejde o barvu vlasů, i v případě Carmen je vždy důležitější hlas a osobnost interpretky.
Máte na repertoáru roli v opeře českého autora? Plánujete účast v nějakém takovém projektu?
Ne, ještě ne, ale již dopředu mám strach z češtiny…
Jak vzdálená realitě je myšlenka, že byste se jako host objevila třeba v inscenaci opery Národního divadla?
Určitě to není otázka nejbližší budoucnosti, ale měla bych velkou radost, kdyby se to někdy podařilo.
V prosinci 2007 vás v Praze doprovázela Filharmonie Brno, letos to bude Pražská komorní filharmonie. Vždy pod taktovkou vašeho manžela Karla Marka Chichona. Dala jste si jako podmínku, že tyto recitály bude dirigovat váš partner?
Samozřejmě že ne! Karel však zná můj hlas lépe než kdokoli jiný. Vždycky pracuji na novém repertoáru nejdříve s ním, doprovází mě, nejvíce poradí. Takže proč bych si neměla dopřát zpívání za nejlepších podmínek? Manžel šéfuje dvěma symfonickým orchestrům a má vlastní úspěšnou kariéru. Pro nás je velké privilegium strávit více času společně a ještě dohromady vystupovat na pódiu.
Kdysi jste prohlásila, že na takzvané „kalhotkové“ role jste se mimo jiné připravovala pozorováním lidí. Pořád ještě používáte tuto metodu, nebo se striktně řídíte instrukcemi režiséra?
Jak časem nasbíráte více a více zkušeností, vyvinete si určitou techniku vystupování a poznáte, které věci na publikum zabírají, a které ne. S režisérem však stále hledáme nové způsoby vyjádření a přiznávám – pořád pozoruji lidi. Ráda si jen tak sednu na lavičku v parku a sleduji každého, kdo kolem mě projde. To mě nikdy neomrzí.
V jakém repertoáru – při jeho různorodosti – se nyní cítíte nejvíce doma?
V tomto okamžiku pravděpodobně v bel cantu a ve francouzském lyrickém repertoáru. Cítím se nyní nejjistěji v partech, jako jsou Charlotte z Massenetovy opery Werther, v Bizetově Carmen, v rolích Giovanny Seymour z Donizettiho opery Anna Bolena či Romea v Belliniho Kapuletech a Montecích.
Vedle role Amneris ve Verdiho Aidě prý sníte i o partu Taťjany z Čajkovského Evžena Oněgina či o Pucciniho Tosce. Ty jsou však psány pro soprán. Znamená to, že se vaše kariéra mezzosopranistky bude vyvíjet tímto směrem?
Víte, tady nejde o to, jestli budu kariéru směřovat takto, záleží hlavně na mém hlasu. Existují role, kterým se říká „zwischenfach“, a ty může zpívat soprán i mezzosoprán. Já ale toto neřeším. Cítím se jako „mezzo“ a jsem šťastná za role, v nichž právě vystupuji. Neznamená to však, že si jednou nevyzkouším, v koncertní verzi, třeba právě Tosku.
Máte ráda muzikály, původně jste se jim chtěla věnovat i profesionálně. Kritici rovněž chválí vaše herecké výkony. Navíc vypadáte jako hollywoodská hvězda. Jak byste reagovala třeba na nabídku zkusit si špičkový muzikál na Broadwayi?
Problém s Broadwayí tkví v tom, že tam běží show po premiéře často déle než rok, což jaksi nejde dohromady s mým kalendářem. Ale určitě bych to zvažovala, protože vystupování v muzikálu mě láká. Bohužel kritici okamžitě pohlížejí na tento typ experimentů jako na konec „vážné“ kariéry, opravdu to nemají rádi. Nicméně, držím se hesla – nikdy neříkej nikdy – a v případě seriózní nabídky…
Nehrozí časem operním pěvcům rutina? Stále se opakující koloběh operních domů, několika operních děl a rolí… **
Určitě ne, pokud milujete hudbu a divadlo. Proto se snažím každý rok do svého repertoáru přidat novou operu a nikdy nevystupuji ve stejné roli v několika produkcích jdoucích za sebou. Navíc mám pokaždé jiné partnery a kolegy, takže o rutině nemůže být řeč.
