Finové mají svou cestu: postaví nový jaderný zdroj
Ředitel odboru energetiky finského ministerstva životního prostředí Markku Nurmi se netají tím, že nebude mít na letošní rok dobré vzpomínky. Severská země přes protesty jeho úřadu a jako jediná v Evropě rozhodla o stavbě nového jaderného reaktoru. „Lobbisté prostě uchopili příležitost a vyhráli,“ říká.
Finsko není tímto rozhodnutím výjimkou jen v Evropě. „Jádro“ má řadu odpůrců na celém světě a ve většině vyspělých zemí je myšlenka budování nových zdrojů tohoto typu politicky neprůchodná. Ve světě je sice několik reaktorů rozestavěných, ale v posledních letech padlo rozhodnutí o nové výstavbě kromě Finska jen v Jihoafrické republice. Ze zemí evropské patnáctky jsou Finové jediní, kteří definitivně potvrdili, že chtějí v programu jaderné energetiky pokračovat i do budoucna. A jako vůbec první země na světě vloni rozhodli o lokalitě pro trvalé uložení vyhořelého jaderného paliva.
Pokud je finské rozhodnutí vítězstvím lobbistů, nelze jim upřít, že byli vytrvalí. Finské energetické společnosti prosazovaly rozšíření kapacity místních jaderných elektráren přes dvacet let. S žádostí uspěly až letos, což byl už třetí pokus. Vláda povolila výstavbu nového bloku v lednu a parlament ji schválil v květnu tohoto roku.
Virtuální výhoda.
Finské ministerstvo průmyslu, v němž měla jaderná energetika vždy oporu, považuje letošní rozhodnutí za vítězství zdravého rozumu. Země nutně potřebuje nový zdroj elektřiny, nemá vlastní suroviny jako uhlí, plyn nebo ropu, a jaderný blok splňuje nejen ekonomické, ale i ekologické požadavky. Zástupce ministerstva Jussi Manninen tvrdí, že jeho úřad zvažoval i jiné zdroje, ale žádný z nich ho nepřesvědčil, že by byl lepším řešením. Horkým protikandidátem byl například zemní plyn, ale jeho jedinou výhodou bylo, že nejde o jaderný zdroj. „Uznáte, že to není racionální, ale pouze ideologická výhoda,“ dovolává se Manninen. Ve Finsku pracují od začátku osmdesátých let dvě jaderné elektrárny, Loviisa a Olkiluoto. Nový výkon 1000 až 1600 megawatt bude vybudován v jedné z nich, a to nejpozději do roku 2010. Náklady se odhadují na 1,7 až 2,5 miliardy eur (52 až 77 miliard korun).
Vlastní názor.
Povolení k výstavbě získal majitel Olkiluota, společnost TVO. Jeho konkurent Fortum se ovšem hodlá na výstavbě rovněž podílet. Oba výrobci mají na finském trhu podíl zhruba 55 procent. Jejich první žádost o povolení výstavby další jaderné elektrárny skončila dřív, než se o ní mohlo začít vážně diskutovat. Energetici ji podali na jaře roku 1986, těsně před havárií v Černobylu, která ji okamžitě poslala rovnou do koše. Přesto se znovu osmělili už v roce 1993. Tehdy jim sice vláda záměr schválila, ale parlament výstavbu nového jaderného bloku těsnou většinou zamítl.
Letos s výstavbou finská vláda souhlasila poměrem deseti hlasů proti šesti. V parlamentu se pro budování nového jaderného zdroje vyslovilo 107 poslanců, 92 bylo proti. Poslanci se nedrželi stranické disciplíny. Jako „jeden muž“ proti návrhu hlasovala pouze strana Zelených. „Bylo to velmi důležité zasedání. Poprvé za posledních 35 let se ho zúčastnili všichni členové parlamentu,“ připomíná Manninen
Emoce především
Nurmi ještě dnes neopomene zdůraznit, že ministr životního prostředí hlasoval ve vládě proti projektu. Pro výstavbu sice hovořily dva argumenty - nedostatek energie a povinnost snížit emise skleníkových plynů, k níž se země zavázala v rámci Kjótského protokolu – ale oba požadavky lze splnit i s jinými zdroji. Nurmi se domnívá, že by stačilo rozšíření výroby elektřiny z biomasy nebo výstavba dalších větrných elektráren. „Osobně bych dal přednost novým kapacitám z obnovitelných zdrojů nebo kombinované výrobě z plynu, ale jaderná lobby na tyto argumenty vůbec nechtěla slyšet,“ vzpomíná na atmosféru před rozhodujícím parlamentním hlasováním. Nurmi stále tvrdí, že se poslanci rozhodovali na základě dojmů: „Vůbec se nezabývali rozbory a porovnáním s jinými alternativami.“ Připouští však, že se tentokrát hlasovalo za jiných podmínek než v roce 1993.
Správně načasovat.
V čem byl rok 2002 jiný než začátek devadesátých let? Nurmi tvrdí, že projekt měl lobbistickou podporu, která neměla dosud v jeho zemi obdoby. Podíleli se na ní výrobci elektřiny, vlastníci elektrárenských společností i dodavatelé jaderných zařízení. „Dokázali zpracovat veřejnost i média,“ říká zástupce ministerstva životního prostředí. Za důkaz považuje průzkum postoje nejvlivnějších periodik z období těsně před parlamentním hlasováním. „Devadesát procent šéfredaktorů projekt podporovalo,“ vzpomíná Nurmi.
Energetici mají pro výsledek letošního finského hlasování jiné vysvětlení: nenaplnila se očekávání, kvůli nimž parlament před devíti lety výstavbu zamítl. „Například předpoklad, že už neporoste spotřeba elektřiny,“ připomíná mluvčí elektrárny Olkiluoto Ahti Toivola. Spotřeba stoupla za posledních devět let o 25 procent, což údajně zatím není pro tuto severskou zemi konečná.
Zdánlivě odvážné tvrzení.
Finsko má už nyní mezi evropskými zeměmi spolu se Švédskem největší spotřebu elektřiny. Ta je v průměru na obyvatele třikrát větší než v České republice. Toivola přesto trvá na tom, že energetický apetit Finů ještě poroste. Elektrárenská společnost odhaduje, že se spotřeba bude zvyšovat nejméně o 1,5 procenta ročně a do roku 2015 stoupne z nynějších 80 na 100 terawatthodin. „Máme energeticky náročný průmysl a například výroba papíru počítá s rozsáhlými investicemi,“ říká. Spotřeba údajně poroste i v domácnostech, protože se zmenšují rodiny. „Trend samostatného bydlení je jasný a každá domácnost má vlastní ledničku, vysavač nebo další elektrické spotřebiče,“ vysvětluje Toivola.
Větší váhu než rostoucí spotřeba měl nepochybně argument rostoucích dovozů. Finsko dováží kolem dvanácti procent elektřiny, v posledních letech však nebylo výjimkou i patnáct procent. Energetici tvrdí, že cena těchto dovozů poroste. Jistotu trvale nízkých cen nemají například u dlouhodobého dodavatele - Ruska. „Musíme počítat s tím, že v Rusku poroste spotřeba, čímž se výrazně sníží jeho nynější přebytky,“ říká za ministerstvo průmyslu Jussi Manninen.
Nebývalé sucho.
Z Ruska nyní proudí do Finska zhruba třetina dovážené elektřiny. Trvale nízké ceny nezaručují ani zbývající dovozy ze severských zemí. Největší importér, Švédsko, rozhodl o ukončení výroby v jaderných elektrárnách a nové zdroje zatím nestaví. A levná elektřina z norských vodních elektráren je schopná saturovat společnou síť skandinávských zemí (spojující Norsko, Švédsko, Dánsko a Finsko) jen v letech, která jsou skutečně bohatá na vodní srážky.
Důkazem je poslední vývoj spotové ceny elektřiny, s níž se obchoduje v rámci společné skandinávské burzy. Cena stoupla letos na podzim téměř na 23 eur za megawatthodinu, přestože ještě před rokem byla téměř o polovinu nižší. „Skandinávie má za sebou dva suché roky a poměrně kruté zimy,“ vysvětluje Toivola.
Lobbisté na koni?
Ekonomika provozu nového jaderného zdroje se zdá být jednoznačná. Elektrárenská společnost TVO, která nový zdroj postaví, uvádí, že v něm v roce 2010 dosáhne nákladové ceny 24 eur na megawatthodinu. V analýze zpracované pro povolení k výstavbě rovněž konstatuje, že v paroplynové elektrárně by v té době mohla elektřinu vyrábět za 32 eur a ve větrné by náklady přesáhly 50 eur na megawatthodinu.
To by však ještě nemuselo být dostatečným argumentem. Ministerstvo životního prostředí připouští, že jaderná energie si stojí v nákladovém srovnání velmi dobře, ale upozorňuje, že studie vycházejí z odhadů cen, které mohou být postaveny na vodě. „V systému severského poolu je velmi těžké odhadnout budoucí návratnost investic,“ říká Nurmi.
Energetici se domnívají, že poslanci při hlasování vycházeli z veřejného mínění. „Firma TVO měla silnou podporu svých akcionářů i souhlas municipalit, a to dokonce pro dvě lokality výstavby, Loviisu a Olkiluoto,“ vysvětluje Manninen.
Finové nemají příliš mnoho důvodů, proč jadernou energetiku odmítat. Obě jaderné elektrárny pracují spolehlivě a jsou umístěny mimo obydlená území. Návštěvníka z Čech překvapí i jejich příjemný vzhled: nemají obrovské chladicí věže, protože využívají k chlazení mořskou vodu. Místní města a obce mají z jejich provozu zisk, jednak v podobě úlev na daních a také jako vlastníci elektrárenských společností. TVO má zvláštní režim: je v podstatě neziskovou organizací a zisk vyvářejí její akcionáři, což jsou průmyslové podniky a přes městské rozvodné společnosti města a obce. Elektřinu dostávají od výrobce za nákladovou cenu a v množství, které odpovídá jejich vlastnickému podílu. „Tito akcionáři mají pochopitelně zájem o takový zdroj, který bude konkurenceschopný a zajistí jim do budoucna dostatečné zisky z prodeje elektřiny,“ připouští Toivola.
Nikoho nenutíme.
Finská vláda neslíbila projektu žádnou finanční podporu a elektrárenská společnost ji nežádá ani o garance. Nový blok zaplatí zhruba z jedné poloviny současní akcionáři TVO, pro druhou bude firma hledat další investory. „Ohlas je obrovský, už dnes evidujeme na šedesát zájemců,“ říká Toivola. Novou kapacitu si nejprve pro sebe objednají současní akcionáři a až zbytek nabídnou dalším investorům. O velikosti a umístění zdroje se má rozhodnout během příštího roku, se zahájením výstavby se počítá v roce 2005.
Finové nepovažují svůj projekt za pionýrský počin. Připouštějí, že jde o ojedinělé rozhodnutí, ale tvrdí, že mají jiné podmínky než například okolní země. „Přijali jsme projekt pro Finsko a nikoho nenutíme, aby nás následoval,“ zdůrazňuje Jussi Manninen.
Spotřeba elektřiny na obyvatele (kWh/rok)
Země EU + ČR a USA rok 2000
Švédsko 15 200
Finsko 15 200
Lucembursko 13 000
Belgie 7 515
Francie 6 950
Rakousko 6 470
Nizozemsko 6 375
Dánsko 6 325
Německo 6 050
Velká Británie 5 690
Irsko 5 310
Česká republika 5 093
Španělsko 4 945
Itálie 4 830
Řecko 4 080
Portugalsko 3 770
Průměr EU 6 120
USA 12 100
Pramen: VDEF - německé sdružení dodavatelů elektřiny, archiv EURO