Vlastenectví, jež nevychází z národní hrdosti, ale z nepřiznané malosti, je stále účinné
Téměř nikde prapory ani výzdoba, žádné velké průvody ani slavnostní projevy na plných náměstích. Osmadvacátý říjen opět slavili především politici, něco jimi sezvaných hostí a povinná stafáž pietních aktů, jež to má v popisu práce. Pravda, v Otrokovicích „slavili“ pravicoví a levicoví radikálové, na jednom místě v Praze Dělnická strana a na jiném odpůrci Lisabonské smlouvy, ale dohromady to bylo jen zanedbatelných několik set demonstrantů. Jak to, že výročí vzniku samostatného státu občané České republiky ignorují?
Nejspíš proto, že nejsme vlastenci. Na rozdíl od Francouzů nemáme vlast ve svých srdcích ani úctu k jejím dějinám. Je to náš národní hendikep, jejž ani ti naši politici, kteří horlivě skloňují „české národní zájmy“, nemohou zaretušovat. Retuš totiž dostatečně „nekryje“, jsouc „řídká“ neurčitostí „českých národních zájmů“, které nelze pozitivním výčtem definovat. Jsme snad už jen proto puzeni vymezovat se vůči Evropské unii a Lisabonské smlouvě negativně?
Zpět ale k deficitu vlastenectví. Předsedkyně Českého svazu bojovníků za svobodu Anděla Dvořáková, v jejímž zorném poli trochu vadí sudetští Němci, 28. října řekla, že „naše mládež je v oblasti historie nevzdělaná“. A především škola ji „nevede… k úctě k tradicím a vlasti“. Nevede ji už od poloviny minulého století, kdy soudruh akademik Zdeněk Nejedlý začal budovat „jednotnou školu“, ideologicky vycházející z paroly, že „komunisté jsou dědici nejlepších tradic národa“. Důsledkem byla devastace historického vědomí dvou generací. Devastace, jež kvůli dvoukolejnosti výchovy ve škole a doma zasáhla i děti z tak řečených buržoazních rodin.
Václav Klaus byl prostě k našincům velmi shovívavý, když 28. října prohlásil: „Mnozí jsme v tento den – v soukromí svých rodin a mezi přáteli – vzpomínali na myšlenky a ideály, na kterých byla po první světové válce založena a dvě desetiletí budována naše, po třech staletích cizí nadvlády konečně opět suverénní a samostatná republika. Trápili jsme se tím, že jsme si suverenitu a samostatnost neudrželi a že byl u nás po roce 1948 nastolen kurz, který nás zavedl úplně jinam.“ Mnozí to před listopadem určitě nebyli, majíce jiné starosti, někteří však jistě ano! V roce 1968 jim přemýšlení v historických souvislostech usnadnili Dubčekovi reformní komunisté. Ti zařídili, že 28. říjen přestal být jen Dnem znárodnění a stal se i Dnem československé federace.
V citovaném úvodu prezidentova svátečního projevu je však zajímavější něco jiného. To, že pracuje s pojmoslovím charakteristickým pro jisté specifické pojetí českého vlastenectví, jež má kořeny v národním obrození. Náš stát (nikoli republika, neboť tou před rokem 1918 naše země nikdy nebyly) vznikl – jak pravil prezident – „po třech staletích cizí nadvlády“ jen za předpokladu, že po Bílé hoře český národ víceméně jen upadal, pod Habsburky víceméně jen úpěl a Němci a němectvím byl víceméně jen ohrožován. Tak jednoduše přehledné to však nebylo, byť jazykoví a kulturní obrozenci instrumentálně pojaté vlastenectví pěstovali, Jirásek je později literárně ztvárnil a komunista Nejedlý převzal. Protiněmecký osten této formy vlastenectví přišel však mnohým českým politikům vhod jak hned po vzniku ČSR, tak o patnáct let později, když ji začal ohrožovat Hitler. A „šikne se“ stále! Prvorepublikový národněsocialistický guru Václav Klofáč by měl jistě radost, kdyby vstal z mrtvých a zjistil, jak se tomuto svého druhu vlastenectví daří i na prahu 21. století, a dokonce přičiněním prezidenta republiky, jenž s jeho pomocí odhání sudetské Němce od takzvaných Benešových dekretů a Čechy od Lisabonské smlouvy.
Jak to, že něco natolik prostinkého stále funguje? Inu, tam za hraničními hvozdy nás přece neobklopuje jen podezřelý živel německý, nýbrž ve věku tryskových letadel v prostoru až k Atlantiku i množství neméně podezřelých dalších cizáků. A našinec se ptá: Nemáme se mít před nimi na pozoru tím spíše, že se spolčili v jakési unii, do které nás sice přibrali, ale třeba jen proto, aby nás v ní rozpustili jako kostku cukru? Že to jsou hloupé spekulace? Jistě, leč málokterý „grif“ tolik zabírá, jako když politik stvoří „obraz nepřítele“, aby měl poté proti komu a čemu šikovat zástupy a být jejich tribunem. Kvazi vlastenectví vycházející nikoli z vědomí národní hrdosti a síly, nýbrž z nepřiznané zbabělosti a malosti, je pro takové šikování v poměrech, kdy Kondelíci dosud nevymřeli a ještě dlouho nevymřou, stále účinnou pomůckou.
