Skrze řeckou tragédii vnutil Wolfgang Schäuble Evropské unii své vlastní krédo, které hlásá: Pravidla jsou pravidla
Někdo tomu asi nebude věřit, ale německý ministr financí se občas i zasměje.
Je to takový trpký smích, který možná postrádá duši – napsal v úvodníku k poslednímu vydání Spiegelu vydavatel Jakob Augstein, ale Wolfgangu Schäublovi přesto nechybí smysl pro humor. „Nabídl jsem onehdy svému příteli a kolegovi Jacku Lewovi, že přijmeme Portoriko do eurozóny.
Tedy jestli budou Američané ochotni na oplátku přijmout Řecko. Lew si ale myslel, že to je vtip,“ řekl ministr financí v rozhovoru s agenturou Bloomberg.
Kdybyste byli americký ministr financí, též byste asi došli k závěru, že Schäuble žertuje. Zámořské území USA jménem Portoriko je třikrát méně lidnaté (3,5 milionu obyvatel oproti 11 milionům), o poznání bohatší (24 tisíc dolarů na hlavu oproti 19 tisícům) a hlavně mnohem méně zadlužené (70 miliard dolarů oproti 320 miliardám eur) než Řecko. Potácí se sice také na hranici krachu, to ale pro Washington nepředstavuje vážný problém. Možná jeho dluhy Amerika vyplatí, možná Portoriko nechá zbankrotovat (a to nejspíše podle korporátního zákona o platební neschopnosti), Portoričané si v každém případě ponechají dolar a budou i nadále čerpat důchody i zdravotní pojištění z USA. Takto funguje klasická měnová unie.
Eurozóna je postavena jinak. Od začátku přijímá různá Portorika, nechá je beztrestně čerpat půjčky, a když se dostanou do problémů, ochotně jim zase půjčí – na první splátky pro soukromé věřitele (tedy evropské banky – tzv. první a druhý řecký bailout). Je to podobné, jako byste dali dítěti zlatou kreditku, jen tak, z čiré radosti, že platí stejnou měnou jako vy. (Anebo proto, aby zvýšilo obrat vaší strojírenské dílny, naznačují potměšilí Řekové.) Když kartu konečně přečerpá, protože tohle děti se zlatou kreditkou dělají, dáte mu na vybranou mezi polepšovnou a předhozením vlkům. Co si asi vybere?
Přirovnání k rodičům a dětem není svévolné, používají jej sami Němci. O nejkritičtějších chvílích v dějinách EU pojednal v posledním Spiegelu německý ministr financí takto:
Schäuble: „Můj otec vždycky říkával, že moudřejší ustoupí. A tak tomu bylo i v našich jednáních s Řeckem. Ten v lepší pozici se musí postarat o slabšího. O to jsem se pokoušel.“
Spiegel: „Nám se spíše zdálo, že se hnidopišsky rýpáte v detailech.“
Schäuble: „Schopnosti každého člověka mají své meze. Musíte ze sebe dostat to nejlepší, abyste si zachoval určitý stupeň rozvahy.
Vidíte, jsem už blízek toho, abych s věkem začal měknout.“ Spiegel: „Myslíte, že grexit zůstává možností?“ Schäuble: „Rakouský kancléř Werner Faymann tvrdí, že může nastat kdykoli.“ Spiegel: „Nás by zajímalo, co si myslíte vy.“ Schäuble (smích): „Vše, co je potřeba říci, již bylo řečeno.“
Když se dítě konečně vyvzteká, ze dvou nabídnutých možností si vybere polepšovnu, ale „otec Schäuble“ mu stejně naznačuje, že lepší by pro něj byli vlci. Především proto, že další bailout, který pro Řecko právě chystá, nebude fungovat o nic lépe než ty předešlé.
Proč ho tedy vůbec chystá?
Protože tak je to v EMU nastaveno, to se nedá nic dělat. Kdybyste hledali nějaké životní motto dvaasedmdesátiletého matadora německé politiky, těžko byste našli lepší: „Pravidla jsou pravidla.“
Buďte tak laskaví a prodejte se
Je třeba ovšem vzít v potaz, že Wolfgang Schäuble dokázal i s tímto lapidárním krédem přerůst všechny rozměry, jež německá politika pro své ministry financí obvykle chystá. Ještě na konci června byl takovým obyčejným dosluhujícím německým politikem.
O měsíc později je – bez přehánění – něčím jako novou tváří EU.
Podle většiny evropských komentátorů je ta tvář hrozivá, dokonce i někteří Němci se jí děsí. Mírný tón, jímž dosud Berlín ústy Angely Merkelové promlouval ke svým partnerům v Bruselu, nahradil sardonický smích pedantského účetního. Domácí publikum je však vesměs nadšeno, neboť Řekové si podle něj výprask zasloužili. Wolfgang Schäuble tak po deseti letech sesadil Merkelovou z čela žebříčku popularity a kancléřka podle Süddeutsche Zeitung „přišla o absolutní vládu nad CDU“. Německé deníky jsou v těchto dnech posedlé scénáři, jak se bude duel titánů vyvíjet.
Augstein připomíná, že Schäuble byl již dvakrát „ponížen a zneužit“. Nejprve jej Helmut Kohl nejmenoval kancléřem a poté Angela Merkelová spolkovým prezidentem. Zajímavějšího detailu si povšiml hamburský novinář Dirk Laabs – Schäuble v současných jednáních s Řeckem zužitkovává čtvrtstoletí starou zkušenost ze sjednocení Německa.
Ministr vnitra ve vládě Helmuta Kohla přijel v létě 1990 do východního Berlína jako vedoucí delegace, která s východoněmeckými disidenty dojednávala podrobnosti ekonomické unie. Nejvíce na něj zapůsobil fakt, že veškerý státní majetek NDR spravoval tzv.
Treuhand, u nás bychom řekli Fond národního majetku. Schäuble prý okamžitě vycítil šanci, jak poslat půlku bývalé NDR ke dnu a zůstat přitom v očích veřejnosti čistý jako lilie.
Proč tuhle dávnou historii Laabs vytáhl?
Protože něco velmi podobného Schäuble chystá dnes na Řeky. Totiž vznik fondu, který zprivatizuje státní majetek Řecka za 50 miliard eur, a vytvoří tak zástavu, jíž budou Atény ručit za miliardy napůjčované z ESM. Paralela drobně kulhá – Treuhand v 90. letech vydělal prodejem strategických podniků NDR asi 70 miliard marek, ovšem na mzdy a odstupné zaměstnancům spotřeboval skoro dvě stě. Ty inkasoval ze státní pokladny, neboť SRN nebyla žádná pseudounie jako eurozóna. Užitečnost fondu byla především politická – Treuhand převzal politickou odpovědnost za lavinu lidských tragédií, což se ukázalo už napřesrok, když jeho prvního předsedu Detleva Rohweddera zavraždila RAF (Schäuble to schytal od jednoho šílence také, ale to s politikou nějak nesouviselo). Kohl a jeho ministři byli naproti tomu v roce 1994 znovuzvoleni. Schäuble si z éry východoněmecké privatizace odnesl zkušenost, že i velice nepopulární politiku lze praktikovat celkem beztrestně.
Výhodnost fondu na privatizaci řeckých aktiv je pro Berlín takřka stoprocentní, pro Řecko skoro nulová. V Aténách si to celkem záhy uvědomili, takže ministr financí již začíná čelit nepříjemným dotazům.
Spiegel: „Mnozí v Řecku v tom vidí pokus o kolonizaci své země.“
Schäuble: „To je nesmysl. Když jsem o tom hovořil s řeckým ministrem Tsakalotosem, řekl jsem mu: Tady nejde o to, vám ubližovat. Jde o to, shromáždit dostatečné finanční prostředky, jinak bude dluh neudržitelný. Bez toho to nebude fungovat.“
Kalvinisté versus katolíci
Udržitelnost dluhu je zaklínadlem, které ze Schäublových úst zní stále častěji. Působí to, jako by Řecko již dávno hodil přes palubu a hledá jen způsob, jak z toho eurozónu a především Německo co nejlevněji vysekat. Jako typického německého účetního jej nezajímá ani tak všeobecná ekonomická prospěšnost přijatých opatření, jako kýžená „černá účetní nula“ na konci procesu. Což je v Berlíně koneckonců definice dobrého ministra financí.
Francouzi nedávno popsali přetahovanou o Řecko – pro něž měli v rukávu připravené mnohem výhodnější karty – jako svého druhu nový náboženský konflikt. „Evropa prochází válkou mezi katolickým jihem, který chce otočit stránku, a kalvinistickým severem, který nemíní odpouštět hříšníkům,“ řekl nedávno bankéř a ministr financí ve francouzské vládě Emmanuel Macron. Řekové svou neústupností podle něj nahráli tomu, aby „kalvinisté“ získali navrch.
Faktem je, že německou tvrdou linii po celou dobu jednání sdíleli i Nizozemci, Švédi a Finové (a také Slováci a Pobalťané), pouze se šikovně za německým ministrem financí schovávali. Ovšem jen nesmlouvavá jízda německého tanku řízeného Schäublem dokázala Tsiprase přimět, aby mrkl jako první a souhlasil s horšími podmínkami, než jaké by mu vynesl konsenzuální postoj (při hledání paralel pro podobně spektakulární selhání naskakují v hlavě až Palestinci ve 40. letech, kteří kvůli odporu získali menší stát, než jaký jim byl nabídnut).
Jestli tenhle tank dojede až do cíle a prosadí si i svůj fond řeckého národního majetku, vznikne možná skutečně nová Evropa. V níž už nejspíš nebude platit, že nejdůležitější je shoda, nýbrž postačí opakovat, že pravidla jsou pravidla. Pro řeckou agonii – ještě než vyústí v něco skutečně strašného – se mezitím třeba vžije jiný německý neutrální výraz. Vždyť taková už je sparpolitik.
Mírný tón, jímž dosud Berlín ústy Angely Merkelové promlouval ke svým partnerům v Bruselu, nahradil sardonický smích pedantského účetního. Jen nesmlouvavá jízda německého tanku řízeného Schäublem dokázala řeckého premiéra Tsiprase přimět, aby mrkl jako první a souhlasil s horšími podmínkami.
O autorovi| Lubomír Heger, heger@mf.cz
