Silně zjednodušující přístup

Bez velkorysého rozhodnutí na úrovni EU...

Celý podtitul: Bez velkorysého rozhodnutí na úrovni EU pro nás zůstává společná měna nedosažitelnou metou

Občas mám pocit, že členové bankovní rady ČNB ucházející se u pana prezidenta o svůj další šestiletý mandát musejí psát povinně články proti euru. Trpím utkvělou představou, že konzervativní pan prezident chce mít místo kosmopolitního eura osvědčenou monarchistickou korunu a nějakého eurofila by do čela národní banky nikdy nejmenoval. Do takové kategorie příspěvků zapadá text viceguvernéra Mojmíra Hampla a jeho poradce Michala Skořepy k desetiletí eura. Autoři ponejprve věcně zopakovali, že euro nějaké ty výhody přece jen má. Odpadnou jakési směnárenské poplatky, zmizí kurzové riziko a otevře se přístup k většímu finančnímu trhu. Tyto výhody jsou však vyváženy a možná i převáženy tím, že země se společnou měnou už neprovádějí vlastní měnovou politiku. Úrokové sazby Evropské centrální banky nemusejí být totiž vhodné pro naši ekonomiku. A to nám může škodit.

Měnová politika bez iluzí Pohlédneme-li na úrokové sazby ČNB a srovnáme-li je s monetární euroautoritou ECB, zjistíme z dostupné březnové měnové statistiky, že se všechny tři sazby liší, srovnány jako hříbečky, jen o čtvrt procenta. Pohlédneme-li do březnové statistiky před rokem, všechny sazby ČNB se lišily od ECB zrovna o stejnou čtvrt procenta. ČNB často kopíruje či předjímá politiku ECB. Není to nic divného, žijeme ve stejném prostoru.
Jistě byla i období, kdy se sazby naší centrální banky a ECB lišily více. Nicméně i tak je hodnocení výhodnosti vlastní měnové politiky hodně spornou záležitostí. Vezmeme-li jako monetárního arbitra právě výše zmíněného pana prezidenta, tak v měnové politice ČNB byla dlouhá období hodná tvrdé kritiky. Kromě toho ale byla i období, kdy ČNB sice formálně dělala monetární politiku dobře, nicméně podle špatných výchozích dat, které byly zkresleny někde na cestě mezi celní správou a statistickým úřadem.
V tomto smyslu můžeme vlastní zkušenosti shrnout asi tak, že máme zhruba padesáti- či šedesátiprocentní pravděpodobnost tvorby vhodné vlastní monetární politiky. S takovými výsledky si ale pak nelze dělat o její účinnosti příliš velké iluze.

Euro jako rezerva Kolegové Hampl a Skořepa ale navrhli poměřit výhodnost zavedení společné měny synteticky. Uvažovali tak, že kdyby ono zavedení eura mělo tak zásadní význam, zvýšila by se růstová dynamika zemí eurozóny proti minulému desetiletému období nebo vůči jiným zemím. Nic takového ale neobjevili. Přínos eura tedy není podle nich prokazatelný. Zastřeným sdělením pak je, že bychom asi měli s přijetím eura raději počkat. Euroskeptici mohou tančit.
Předkládaný přístup však zavání silným zjednodušením. Čím rozvinutější země jsou, tím mají zpravidla nižší tempa růstu. Zároveň země v daných obdobích investovaly, „staré“ členské země EU zejména do rozšíření unie a pomoci novým zemím, do životního prostředí, výzkumu a školství. Změnilo se také celkové ekonomické klima, více se prosazují třeba země jako Indie, Čína a řada dalších. Umožnění jejich přístupu na evropské trhy je zásadní investicí Evropy do boje s chudobou.
Možná by syntézou hodnocení eura spíše mohl být jiný nesporný fakt. Žádná země, která euro přijala, nyní vážně neuvažuje o vystoupení z eurozóny. Občasný výkřik na takové téma budí spíše pobavení. Naopak jsou země, které se dále do měnové unie hlásí. Celosvětově roste podíl eura jako rezervní měny. Společnou měnu by nyní určitě uvítali i čeští podnikatelé. Společná měna chybí turistům i investorům.

Malé země, velké problémy K euru jsou dnes pozitivně naladěni čeští analytici. Nebylo tomu tak vždy. Dnes hájí zájmy klientů svých bank. Jejich postižení prudkými výkyvy kurzu je příliš čerstvou skutečností, než aby ji bylo možno pominout. Politika Evropské centrální banky byla také několikrát podrobena kritice. Připomínky zazněly třeba z úst Nicolase Sarkozyho nebo Silvia Berlusconiho. Žádná z těchto kritik však nikdy nebyla tak hluboká a systematická jako kritiky Václava Klause vůči ČNB. Je jistě dobře, že jsme vůči naší centrální bance byli tak nároční. Avšak představa, že právě v krizovém období je národní měna menší ekonomiky bezpečnější zátokou než velký přístav eura, je snad trochu velikášská. Zdá se, že spíše malé měny mohou mít nyní velké problémy. Stejně jako veřejné finance států s malými měnami.
Možná by příští politika českého státu měla více prosazovat zkrácení období pro přijetí eura novými uchazeči i úpravu přijímacích kritérií. Dveře do eurozóny se nám zřetelně uzavírají a bez příslušného velkorysého rozhodnutí na úrovni EU zůstává pro nás společná měna nedosažitelnou metou. Přestože jsme pět let plnili všechna kritéria konvergenčních programů. Přestože jsme i maastrichtská kritéria plnili lépe než většina zemí eurozóny. A plnit jsme je nemuseli…