Tři pravidla, jejichž dodržování vám na pekingských silnicích prodlouží život
Jak jsem v Pekingu skládal řidičské zkoušky, jsem se již zmínil (EURO číslo 18/2006). Je tedy na místě přidat i pár postřehů o tom, jestli všichni jezdí ukázněně a podle pravidel.
Nejezdí. Skoro by se dalo říct, že ukázněně a podle pravidel nejezdí nikdo. Už ani já, protože je to nadmíru nebezpečné. Nepsaná pravidla pekingské dopravy se totiž od těch psaných dost liší, takže chcete-li se dostat z místa A do místa B bez velkých lapálií, musíte se řídit třemi zásadami.
Zásada číslo jedna zní: „Přednost v jízdě má větší vozidlo.“ S praktickou aplikací se můžete setkat ve chvíli, kdy se šofér těžkotonážního nákladního automobilu rozhodne bez varování změnit jízdní pruh. Zpětná zrcátka, pokud je má vůbec namontována, nechá bez povšimnutí. Správně totiž předpokládá, že jede-li něco za ním nebo vedle něho, jistě to má i brzdy. Podobně přemýšlejí i řidiči městských autobusů při vyjíždění ze zastávek. Na jejich obranu musím ale říct, že kdyby měli čekat na někoho, kdo přibrzdí a pustí je ze zastávky zpět do jízdního pruhu, stáli by tam dodnes.
Druhá zásada totiž zní: „Za žádnou cenu nedávej nikomu přednost a nikdy nikoho nikam dobrovolně nepouštěj.“ Vztahuje se nejen na automobily, ale také na cyklisty a chodce. Uprostřed obrovské křižovatky můžete tudíž zahlédnout beznadějně stojícího cyklistu nebo matku s dítětem, zepředu i zezadu v dosti velké rychlosti míjené auty, autobusy a náklaďáky, která nezapomenou na nebožáka pořádně zatroubit. Nikoho ani nenapadne, aby přibrzdil a umožnil chodci opustit životu nebezpečné místo.
Vlastně to jednou někoho napadlo. Bohužel mě. Což na křižovatce okamžitě způsobilo neřešitelnou zácpu, protože protijedoucí vozidlo, které si špatně vyložilo mé gentlemanské gesto vůči chodci jako mou slabou chvilku, využilo vytvořeného prostoru a chudáka chodce při svém odbočování znovu odřízlo od chodníku. Tam narazilo na jiné vozidlo, které můj stojící automobil začalo za hlasitého troubení objíždět zprava. Obě vozidla se začala dorozumívat hlasitým troubením a dříve plynulá harmonie křižovatky s uprostřed uvězněným chodcem byla ta tam. Raději jsem se rozjel a zařekl se, že v zaběhaných pravidlech pekingské dopravy na žádná vlastní již ani nepomyslím.
Jeden kolega, který v Pekingu žije už několik let, přirovnává místní dopravu k autodromu na matějské pouti. Znáte ta autíčka, která se pohybují cik cak dokola vymezené plochy, občas se srazí a sem tam někdo jede v protisměru? Přesně tak to totiž v ranním pekingském provozu vypadá. Včetně toho protisměru - nedávno jsem viděl na vlastní oči, jak na dálnici směrem na letiště taxikář zřejmě přejel výjezd a klidně si to v pravém pruhu couval zpět. Jel jsem zrovna v jiném taxi, takže jsem měl dost času pozorovat, jak se k nám to auto nevysvětlitelně rychle blíží. Co následovalo, mne však opravdu šokovalo. Měl jsem za to, že po řádném zatroubení můj šofér změní jízdní pruh a co největším obloukem se couvajícímu taxi vyhne. Přejel sice do levého pruhu, couvající vůz ale neminul, nýbrž zastavil na jeho úrovni a s rukou stále na klaksonu něco na kolegu taxikáře čínsky křičel. Moje znalosti čínštiny přesnou interpretaci nedovolují, a navíc se domnívám, že slova přesně přeložena by nebyla na tyto stránky vůbec připuštěna. Také jsem měl zcela jiné starosti. Zezadu se totiž nebezpečně rychle přibližoval těžký nákladní vůz převážející na své korbě několik menších nákladních vozů. K nejhoršímu nedošlo díky tomu, že i náklaďák měl klakson.
Třetí zásada je na rozdíl od předchozích veskrze příznivá a myslím, že díky ní je pekingská doprava vůbec schopna fungovat. Zní: „Za žádnou cenu nepodléhej emocím.“ Je neuvěřitelné, jak klidně všechny katastrofou zavánějící situace pekingští šoféři snášejí. S kamennou tváří si provádějí ty největší záludnosti, jako je předjíždění kolony zprava, blokování odbočovacího pruhu, neočekávané bezdůvodné zabrzdění nebo vypouštění pasažérů na nejnevhodnějších místech. Kolik z těchto činů by v našich končinách bylo odměněno zfackováním provinilce! Ne tak zde. Morálně tady prohrává ten, kdo ztratí tvář a podlehne svým emocím. Šofér, který byl právě dehonestován jiným řidičem, na sobě nedá vůbec nic znát. Naopak se může až zdát, že vlastně plánoval, aby se jiné auto nacpalo po předjetí celé kolony aut zprava těsně před něj, a znemožnilo mu tak na hodnou chvíli další jízdu. Možná bychom se z tohoto pravidla mohli poučit i my Středoevropané a vnést na naše silnice trochu toho taoistického klidu. Přeji vám k tomuto téměř meditačnímu cvičení pevné nervy.
Petr Pištělák – Divoký drak (email: divoky.drak@yahoo.com)
Petr Pištělák pracuje jako Head of Marketing, Product & Communication v reprezentační kanceláři PPF v Číně.
