Šimpanzí logika a nevolnost z utrácení

Studie neuroekonomie může překonat teorii racionálního rozhodování

Národní hokejová liga se handrkuje s hráči o peníze. Spor se dostal do slepé uličky a skončil zrušením letošní sezóny. Všichni tratí. Kde se stala chyba?
Podle nového vědního oboru, neuroekonomie, by vysvětlení mohlo ležet uvnitř mozku vyjednavačů. Nikoli však v oblasti zvané prefrontální kortex, kde lidé racionálně zvažují pro a proti, ale hluboko uvnitř, kde vznikají silné emoce. Snímače mozkové činnosti ukazují, že má-li člověk pocit neférového zacházení, aktivuje se v mozku malá oblast, které se říká insula anterior, a vyvolá stejný pocit znechucení, jaký lidé zažívají například při zápachu tchoře. Tato reakce převládne nad reakcí prefrontálního kortexu. Jsou-li primitivní mozkové funkce tak mocné, není divu, že se ekonomické transakce často zvrtnou. „V určitých směrech moderní ekonomický život připomíná opici za volantem,“ vysvětluje Colin F. Camerer, ekonom z Technologického institutu v Kalifornii.
Donedávna ekonomům stačilo pozorovat lidi zvenčí. Nyní se Camerer a další ve spolupráci s psychology a neurology pokoušejí pomocí zobrazovací metody funkční magnetické rezonance podívat do nitra lebky. Je to, jako byste pozorovali debatu v Kongresu, místo abyste se čtením navržených zákonů snažili pochopit, o co jde.
Neuroekonomie, ačkoli ji hlavní proud ekonomů stále vidí skepticky, by mohla být další senzací na bitevním poli. Dává naději, že ekonomii postaví na pevnější základy tím, že popíše člověka, jaký doopravdy je, nikoli jako extrémně zjednodušený matematický model. Časem ekonomům pomůže vymyslet podněty, jež lidi nenásilně dovedou k rozhodnutím, která jim přinesou všestranný dlouhodobý prospěch, od pracovních jednání přes redukční diety až k plánování finančních záležitostí. Jak říká další významný vědecký pracovník, ekonom Harvardské univerzity David I. Laibson: „Máme-li pochopit skutečné důvody svého chování a rozhodování, musíme se dostat do černé skříňky.“

Snůška anomálií?

Neuroekonomie by mohla ekonomii zasadit do alternativního teoretického rámce. Hned na počátku 20. století ekonomové usoudili, že člověk má stálý a konzistentní soubor preferencí, které se pokouší uspokojovat. Pokud je vystaven nelogickým závěrům – například zrušení hokejové sezóny – snaží se vysvětlit si to jako výsledek rozumového rozhodovacího procesu. Přední ekonomové Gary S. Becker, Milton Friedman a Robert E. Lucas Jr., všichni ocenění Nobelovou cenou, prohlašují, že diskriminace, nezaměstnanost a výkyvy na burze mohou mít racionální původ.
V posledních letech utržila hypotéza racionality několik tvrdých ran. Ekonomové totiž ukázali, že se lidé často nedokážou ovládat, jsou krátkozrací a podráždění, protože mají strach, že o něco přijdou. Avšak nyní se tyto útoky na racionalitu – pod širokou hlavičkou „behaviorální ekonomiky“ – jeví spíše jako snůška anomálií než konzistentní alternativní teorie. Takže hypotéza racionality přežívá.
Spojením ekonomického chování s činností mozku však nakonec neuroekonomie možná předloží model, který svrhne hlavní proud ekonomie z trůnu. Nová teorie by měla lépe odpovídat realitě, nebude ovšem tak matematicky čistá – protože mozek je tajemné místo, jehož různé části ovládají různé úkoly. Camerer vysvětluje: „Musíte si mozek představit jako soubor mnoha standardních obvodů.“
Jedna z nejúrodnějších cest neurologického výzkumu je „časová nekonzistence“. Lidé se o vzdálené budoucnosti rozhodují zhruba stejně racionálně, jak to popisují učebnice ekonomiky. Jsou-li ale vystaveni volbě, zda mají sníst něco hned, nebo požitek odložit, mohou se zachovat stejně impulzivně jako šimpanzi. Laibson z Harvardské univerzity užívá pro popis takového chování termín „kvazihyperbolické očekávání“, to je ale pouhé označení, nikoli vysvětlení.
Proto Laibson spolu s ostatními nasnímali lidský mozek pomocí magnetické rezonance a objevili v něm dvě oblasti, které fungují radikálně odlišným způsobem. Při rozhodování o vzdálené budoucnosti se prefrontální kortex řídí dlouhodobou perspektivou. Avšak rozhodnutí o tom, zda si máme hned teď koupit další čokoládu, přebírá limbický systém a požaduje okamžité uspokojení. Tento odborný výzkum, který provedl Laibson spolu s neurologickými odborníky Samuelem M. McClurem a Jonathanem D. Cohenem z Princetonské univerzity a s ekonomem univerzity Carnegie Mellon Georgem Loewensteiem uveřejnil v minulém roce časopis Science.
K čemu je dobré vědět, že máte doslova „dvojí rozum“? Můžete si své záležitosti zařídit tak, abyste měli jistotu, že zůstanou pod kontrolou vašeho racionálního uvažování – třeba tak, že se již dnes rozhodnete odkládat v budoucnosti každý měsíc určité procento z výplaty stranou. Řada lidí už to tak dělá. Problém je v tom, že dlouhodobé závazky mohou být při změněných podmínkách příliš strnulé. V ideálním případě byste rádi počkali a ke spoření se zavázali teprve tehdy, až budete vědět, že si to můžete dovolit – ne ale tak dlouho, aby vaše animální uvažování převzalo vládu a vy jste vůli spořit ztratili. Nový výzkum by vám v tom mohl pomoci najít správnou rovnováhu.
Klíčový princip standardní ekonomie říká, že člověka lze snadno učinit šťastným tím, že mu dáme víc toho, po čem touží. Ale vědní obor neurologie ukazuje, že to není pravda. Bílá hmota mozková, striatum, si rychle zvyká na nové podněty a očekává, že budou trvat. Při jednotvárné práci mohou člověka učinit šťastnějším pouze nečekané radosti. To vysvětluje, proč v bohatých zemích lidé nejsou šťastnější, ačkoli životní standardy jsou tam vyšší.
Neuroekonomie je rovněž výzvou pro představu, že emoce mohou ekonomické rozhodování jen kazit. Emoce mohou skutečně ovládnout pozornost člověka a motivovat ho, aby na daný problém soustředil racionální rozum, domnívá se neurolog Antonio R. Damasio z lékařské fakulty Univerzity v Iowě, který se zabývá studiem pacientů s poškozeným mozkem. Ve svých studiích píše, že lidé, kteří necítí žádné emoce, mívají s rozhodováním potíže.
Na neuroekonomii je nejspornější jeden aspekt – jak naložit s jejími závěry. Robert H. Frank z Cornellské univerzity je pro zdanění viditelného plýtvání, tvrdí, že povrchní výdaje jenom zvyšují nároky, bohaté nečiní šťastnějšími a střední vrstvu dostávají pod ekonomický tlak. Laibson naopak není ochoten zajít o moc dál, než k používání neuroekonomie řekněme ke zlepšení standardní nabídky při vyplňování daňového přiznání.
Neuroekonomie má své skeptiky. Richard Thaler z Chicagské univerzity, významná osobnost v oboru behaviorální ekonomie, tvrdí, že je nejdříve potřeba přijít s nějakým významným, překvapivým objevem. Výzkum mozku by raději přenechal neurologům. Dodává však: „Jsem velkým zastáncem toho, že všechny květiny se mají nechat kvést.“
Dokonce ani přívrženci neuroekonomie si nejsou jisti, co si s ní mají počít. Měla by ekonomická opatření uspokojovat prefrontální kortex? Nebo by občas měla zaměstnat impulzivní limbický systém? Při nahlížení do mozku objevují ekonomové věci, o kterých se v dalších letech budou moci směle dohadovat.

Uvnitř černé skříňky Nové poznatky umožňují ekonomům přiřadit různé druhy chování určitým oblastem v mozku a dávají jim nový nástroj pro navrhování odměn, jimiž budou motivovat lidi k lepším rozhodnutím Proč jsou lidé krátkozrací
Při racionálním rozhodování používají lidé prefrontální kortex. Avšak očekávání okamžité odměny nebo trestu aktivuje netrpělivý limbický systém animálního mozku, který nás často vede k ukvapeným rozhodnutím. Proč lidé náhle mění své chování
Cingulum anterior dostává „radu“ od racionálního prefrontálního kortexu a limbický systém si pak vybírá, čím se bude řídit. Drobná změna podmínek může způsobit také změnu volby. Proč lidé milují prémie
Striatum animálního mozku si rychle zvyká na nové podněty a reaguje pouze na neočekávané události, například na výhru v loterii. Proč lidé trestají podvodníky
Insula anterior reaguje silně na ukřivděnost, která pomáhá bránit nespravedlivému chování. Ale stejná oblast mozku může spustit přehnanou reakci, třeba vztek za volantem. Proč jsou pro nás peníze samy o sobě odměnou
Nucleus accumbens reaguje na peníze velice podobně jako na sex nebo kokain. Jinými slovy, peněz si ceníme pro ně samotné, nikoli pro to, co si za ně můžeme koupit.

Copyrighted 2002 by The McGraw-Hill Companies, Inc BusinessWeek