Spolu s postupujícím procesem evropské integrace vzrostla v patnácti členských zemích unie a Norsku skepse k Evropské unii (EU). Ve veřejném mínění se euroskepticismus projevil nejen v šesti zakladatelských zemích, jež jsou signat áři Římské smlouvy. Co je však horší, ještě silnější opozice k EU se ukázala v nových členských zemích - Švédsku, Finsku a Rakousku. Tam byla zjištěna vyšší než průměrná míra euroskepticismu ve státech EU. V Norsku, které bylo spolu s nimi kandidátem na přijetí, se občané v referendu v roce 1994 vyslovili proti vstupu. Kde je příčina plíživého nárůstu nedůvěry vůči integraci? Tkví zřejmě v samotném způsobu sjednocování.
Velká část opozice se zformovala po ratifikaci Maastrichtské smlouvy v roce 1992. Maastricht začal být vnímán jako rozšíření původní ideje evropské integrace a zejména jako její přehodnocení. Formování opozice na úrovni politických elit by byl o jistě zajímavé, ale nezasluhovalo by tolik pozornosti, kdyby od Maastrichtu neklesala podpora EU i mezi občany zemí evropské patnáctky. Podle výzkumů Eurobarometru vzrostl mezi obyvateli postupně názor, že evropská integrace je „špatná věc , z šesti na třináct procent a názor, že je to „dobrá věc , klesl ze 72 na 54 procent. Nejhůře je vnímána unie ve Švédsku (33 procent lidí ji vidí jako „špatnou věc ), Spojeném království (24 procent), Španělsku (22 procent), Dánsku a Rakousku (2 1 procent) a Finsku (18 procent). Z výsledků výzkumu britského institutu Demos, provedeného v roce 1998, vyplývá, že jen 46 procent občanů podporovalo členství své země v EU, 50 procent se cítilo Evropany a jen deset procent klad lo evropskou identitu nad identitu národní.
Politické strany jednotlivých zemích evropské patnáctky reflektovaly postoje veřejnosti k unii a spojily je s různými ideologiemi. Je možné konstatovat, že některé typy evropských stran jsou predisponovány být antievropské, jako například komunisté a radikální „pravice . Další jako eurooptimistické - sociální demokraté a křesťanští demokraté, zatímco liberálové a konzervativci mají ideologické předpoklady ke skeptickému postoji.
V zemích unie a v Norsku se však euroskeptické stanovisko rozprostřelo po celém politickém spektru. Objevilo se ve stranách zelených, u komunistů, stran extrémní „pravice , u křesťanských demokratů (norská Křesťansko-demokratická strana) , u liberálů (německá FDP, norská Liberální strana), sociálních demokratů (švédská a portugalská Sociálně demokratická strana) i konzervativců (britská Konzervativní strana). Euroskepticismus totiž často pramení z opačných ideologický ch východisek. Zjednodušeně řečeno: zatímco antievropanství komunistů plyne z toho, že považují EU za kapitalistický projekt, který vylučuje třetí svět a dělníky, skepticismus stran zelených vyplývá z toho, že vnímají unii jako natolik mál o nadnárodní instituci, aby mohla uskutečňovat globálnější ekologickou politiku. Skepticismus konzervativců je pak založen na tom, že za přirozený politický útvar považují stát a EU vnímají jako instituci, která nebere ohled na národní kulturní, eko nomická i politická specifika, jež mají racionální historický základ.
Politologové, kteří se zabývají postoji k evropskému slučování a jeho odrazem v agendě politických stran, uvádějí, že skeptický postoj hlavních stran pro ně rozhodně není žádnou výhodou, protože provokuje jejich srovnávání se stranami, je jichž jediným tématem je opozice k unii, a se stranami protestními. Naopak malé strany se na tématu integrace často profilují. Ve čtyřech zemích tak vznikly strany, u nichž je odmítání EU v podstatě jediným politickým tématem. Některé z nich byly přes takto omezený program úspěšné. V Dánsku je to Lidové hnutí proti Evropské unii, jež podporuje 10,3 procenta voličů, Červnové hnutí (15,2 procenta) a Lidové hnutí. Ve Francii se jedná o Alternativní Evropu (12,3 proce nta) a Alternativní politiku (2,5 procenta), v Německu o Alianci svobodných občanů (1,1 procenta) a ve Velké Británii o Nezávislou stranu Spojeného království, jež se těší podpoře jednoho procenta voličů. Kromě těchto stran „jedn oho tématu působí v každé zemi evropské patnáctky takzvané protestní strany, které odmítají unii, ale tento vztah není jejich jediným tématem - převažují mezi nimi strany zelených, komunistické strany, strany extrémní „pravice .
Postoj k unii vychází stejně tak z podstaty jí samotné, jako z podstaty konfliktů uvnitř každého z politických systémů jejích členských zemí. Vznikly tak například zajímavé paradoxy - italští komunisté jsou proevropští, zatímco franc ouzští nikoliv, extrémně pravicová Pokroková strana v Norsku je proevropská, příbuzná Pokroková strana v Dánsku je antievropská a tak dále. V Belgii, kde je podpora Evropské unie výraznou záležitostí elit, se opozice k EU stává p rotestním tématem proti elitám. Ve Francii je odpor k unii způsobem, jak se odlišit od hlavních politických stran, a tedy i většiny.
Zatímco u nás jsou některé úvahy nad EU téměř „politicky nekorektní , protože výrazný eurooptimismus je postojem elit, zájmových koalic nebo prostředkem vymezení se k hlavním stranám, jinde se staly běžnou součástí politické debaty.
