SKLENĚNÉ PEKLO

Orientace na nápojové sklo se podniku Crystalite Bohemia vyplatila. Jeho tržby každoročně rostou – jen letos to má být meziročně o více než jednu čtvrtinu.

Jediný majitel společnosti, Lubor Cerva, se potýká s čínskou konkurencí. Bojuje s ní po svém – investuje do moderních technologií, které čínští skláři dosud zcela neovládli. Ukončení intervencí ČNB vůči české koruně se nebojí, považuje je za zbytečné a věří, že firma obstojí i po očekávaném posílení kurzu české měny.

První zkušenosti s podnikáním máte již z éry socialismu. Čím jste se tehdy zabýval?

Před revolucí jsem pracoval jako rekvizitář ve filmovém studiu na Barrandově, kam jsem se dostal již jako student gymnázia. Tenkrát si mne příležitostně najímali pro práci se zvířaty. Pak jsem vystřídal ještě několik zaměstnání, dělal jsem třeba strojníka ve vodárnách nebo kulturního referenta v Laterně Magice.

… a to podnikání?

Už těsně před revolucí jsem s dlouholetým kamarádem začal vozit vzácné zpěvné ptáky ze sibiřských oblastí Ruska do Německa. Krátce po revoluci jsem v tom pokračoval vývozem papoušků do Německa a Nizozemska. A čistě náhodou jsem se dozvěděl, že v republice, zvláště ve stavebnictví, je nedostatek ochranných špuntů do uší. A mně se podařilo v Německu najít dodavatele, začal jsem je ve velkém dovážet k nám a tím se vlastně položil základ mého dalšího podnikání.

Tento obchod byl tedy základním kamenem vašeho podnikání v oboru ochranných pomůcek?

Ke špuntům do uší se postupně nabalovaly další výrobky – pracovní obleky, rukavice a tak dále, až se obrat mé firmy Červa Export Import vyšplhal k 1,2 miliardy korun za rok. Kolem roku 2004 už měla dominantní pozici v celém bývalém východním bloku včetně Ruska. A tehdy jsem poprvé začal vážně uvažovat o tom, že bych tento obor zcela opustil.

Co se stalo, že vás to přestalo bavit?

Neřekl bych přímo bavit, ale cítil jsem se stále pod větším a větším tlakem odběratelů i dodavatelů, navíc v tomto podnikání se musejí peníze stále točit. Už jsem se z toho cítil unavený, uvědomil jsem si, že mi to celé začalo víc brát než dávat. Bylo to zběsilé tempo, které vydržíte nějaký čas, ale dlouhodobě se to zvládat nedá. Tak jsem usoudil, že nastal čas skončit a vydat se jiným směrem.

Proč jste jako kupce v roce 2006 vybral právě ruský Vostok-Service?

Jednání o prodeji byla složitá a trvala několik let, bylo více zájemců včetně významného britského finančního investora. Ale nejseriózněji dlouhodobě vystupoval náš velký ruský zákazník, právě Vostok-Service, který ve výsledku nabídl jak nejvýhodnější finanční podmínky a záruky, tak i pro mne osobně jednoduché vyvázání se z role majitele i manažera společnosti.

Dal jste si odpočinek, nebo jste hned rozjel další byznys?

Nejprve jsem odpočívat chtěl, koupil jsem si menší oboru s muflony u Nového Strašecí, kterou jsem postupně rozšiřoval, a začal jsem se věnovat chovu zubrů. Ale v tomto období se Vostok-Service rozhodl zavřít továrnu na výrobu pracovních rukavic v Tachově, která byla součástí skupiny Červa Export. Nechtěl jsem, aby výroba v Tachově skončila, rozhodl jsem se to ještě zkusit sám na vlastní pěst, takže jsem tu továrnu koupil zpět. Výrobu se podařilo zachovat, ale pak přišla příležitost v podobě sklárny ve Světlé nad Sázavou, která vyžadovala téměř veškerou moji pozornost a které jsem dal nakonec zcela přednost.

Měl jste ke sklářství tehdy nějaký vztah?

Ne, před osmi lety jsem o něm nevěděl téměř nic. České sklářství bylo v té době na naprostém dně, krachovala jedna sklárna za druhou a většina lidí to považovala za konec celého odvětví. I já jsem sklářství vnímal jako neživotaschopný obor, asi jako dnes černouhelné doly. Ale jeden z mých bývalých zákazníků mě upozornil na světelskou sklárnu a doporučil mi, abych se o ni zajímal.

Začínali jste ve Světlé se 180 zaměstnanci, dnes jich máte kolem tisícovky. Loni tržby vaší firmy Crystalite Bohemia překonaly hranici jedné miliardy korun a letos chystáte další růst. Nezdá se, že by vás drtila konkurence čínských výrobců…

Je to velký problém u lisovaných výrobků – váz, karaf a dalších dekoračních předmětů. V Evropě zůstali už jen dva výrobci, a to sklárny v Poděbradech a ve Světlé nad Sázavou. Ostatní od Irska po Itálii postupně skončili, protože Číňané vyrábějí kopie za méně než polovinu ceny originálu. Problém je i v tom, že celosvětově klesá zájem o tyto dekorační předměty, které dnes lidem spíše překážejí. Jsou výjimky, jako třeba Libanon a Írán, kde naopak zájem trvá. V případě nápojových sklenic je situace zcela odlišná, evropští výrobci jsou jednoznačně lepší a umějí nabídnout nesrovnatelně kvalitnější výrobky než ti čínští.

Nechce se mi věřit, že by Číňané něco nedokázali okopírovat…

I když se to na první pohled nezdá, výroba sklenic je ve skutečnosti velmi složitá, nepoměrně více než lisování dekoračních předmětů. Musíte umět velmi dobře a přesně seřídit stroje, rozhodují setiny milimetrů, potřebujete detailně znát a ovládat každou část linky, aby vše běželo, jak má. Pro nás je to vlastně dobrá zpráva, že ne každý to zvládne, a vnímáme, že máme proti čínským výrobcům zatím náskok, čehož se snažíme maximálně využít.

Sázka na nápojové sklo se tedy vyplatila?

Nápojové sklo tvoří polovinu tržeb, ta druhá stále připadá na lisované výrobky. Je to naše výhoda, ostatní sklárny jsou specializované jen na jednu oblast. Pomáhá nám také, že u řady zákazníků značka skla Bohemia pořád ještě něco znamená. Záleží samozřejmě i na ceně, i zde jsme ale konkurenceschopní. Velké štěstí je, že se znovu otevřel íránský trh. Poptávka zejména po dekoračním skle je po letech sankcí ohromná. Mohou za to tamější tradice, dekorační sklo je tam jedním ze symbolů společenského statusu. Zatímco v minulosti nám růst prodeje táhl Egypt, Rusko nebo Brazílie, v poslední době je to Írán. Žádný trh není ale dlouhodobě stabilní, všechny průběžně rostou a za pár let padají. Napadá mne jen jedna výjimka – a tou je Řecko. Dokonce i v době, kdy noviny každý den psaly o finanční krizi v Řecku, vozili jsme sklo do této země po kamionech.

Dnes si snad každý ředitel či majitel firmy stěžuje, že nemůže najít zaměstnance. Jak jste na tom vy?

Lidí je dost, ale musíte je umět správně oslovit a také adekvátně zaplatit. Loni jsme ve Světlé nad Sázavou zásadně změnili systém odměňování, mzdy jsou přímo navázány na výrobní výsledky. Pokud jsou dobré, zaměstnanci si v průměru vydělají téměř 28 tisíc korun měsíčně. Řadíme se tak k zaměstnavatelům s nejvyššími mzdami v regionu. Je jasné, že sklářům už není možné platit 15 tisíc hrubého, jako tomu bylo v minulosti. Tak nízká mzda nemůže samozřejmě nikoho motivovat ke kvalitní práci. Naštěstí se dokážeme obejít bez agenturních pracovníků.

Řídíte sklárny na každodenní bázi, nebo už spoléháte na ředitele a další manažery?

Každodenní chod firmy neřídím, od toho tam je výkonná ředitelka a celý management, ale moje pravidelná přítomnost ve firmě – třeba dva dny v týdnu – je stále nezbytná. Pokud tam nejsem každý den, vidím problémy, které ostatní nevidí. Ale samozřejmě mám hlavní slovo u investic a strategických rozhodnutí.

V dubnu jsme se dočkali konce devizových intervencí ČNB. Pomohlo vám oslabení kurzu koruny?

Nemyslím si, že by nám jako exportérům umělé snížení kurzu koruny nějak zásadně pomohlo. Od první chvíle jsem to vnímal spíše jako špatný krok. Považuji to za nefér vůči západním zemím, protože jsme se zachovali v podstatě stejně jako Číňané. Naši lidé – po přepočtu na eura – zchudli. Firmy zlenivěly, protože několik let nemusely dělat žádná úsporná opatření. Před intervencí jsme normálně fungovali při kurzu 25 korun za euro, takže nevidím důvod, proč bychom to nezvládli znovu.

Jak se vám daří dělit čas mezi práci a početné koníčky – ornitologii, zubry, jachtu ve Středozemním moři a další?

Práce mi stále zabírá tak 80 procent času, zbytek připadá na hobby a rodinu. Aktuálně doufám, že se mi podaří zapojit se do mezinárodního ornitologického projektu, kde se jedná o sledování a kroužkování tažných ptáků.

Teď ještě jedna zajímavost z vašeho života. Původně jste měl příjmení Červa, ale před pár lety jste se stal Cervou…

Řada lidí se domnívá, že to bylo kvůli tomu, že se pohybuji v mezinárodním obchodu, kde háčky a čárky ve jménu mohou být komplikace. Ve skutečnosti za to může můj otec. Ten se jakožto aktivní důchodce začal systematicky věnovat našemu rodokmenu. A dostal se k až informaci, že jsme kdysi dávno – ještě před třicetiletou válkou – byli Cervové. Manželka na tom vydělala, protože se jí příjmení Červová zdálo divné. Mně to staré příjmení nikdy nevadilo. A na to nové jsem si dodnes zcela nezvykl.