Skleníková habaďůra

Inflace povolenek je žene k pádu ceny

Česká republika je zemí zázraků. Ministr životního prostředí Petr Kalaš po dohodě se svým protějškem na ministerstvu průmyslu Martinem Římanem navrhuje každoroční zvýšení počtu povolenek na vypouštění skleníkových plynů o čtvrtinu proti skutečným emisím v minulém roce. Zároveň přitom mluví o českém příspěvku ke kjótskému procesu snižování emisí. „Navýšení to není, naopak snížení,“ argumentovala dokonce jeho náměstkyně Rut Bízková a snažila se to zdůvodnit hospodářským růstem v plánu na léta 2008 až 2012. Jelikož i ona připustila, že emise by měly přibývat pomalejším tempem než hrubý domácí produkt, zdá se, že na obou zmíněných ministerstvech už plánují „do konce pětiletky dohnat a předehnat“ Čínu.
Tak naivní zřejmě nikdo není. To jen dosavadní přemrštěné bezplatné příděly povolenek už mnoha podnikům vynesly velmi slušný zisk. Společnost ČEZ prý tímto způsobem dostala od státu dar nejméně za miliardu. Který z úspěšných podniků na trhu s povolenkami by nechtěl ještě více? Evropská komise však přístupy takto vychytralých států, které na evropském trhu s povolenkami straní jen svým podnikům, prokoukla. Jestli ve středu česká vláda schválí návrh v původní podobě, zadělá si na největší ostudu ve svém krátkém funkčním období. Z ostudy kabát už mají i naši slovenští sousedé, jimž komise snížila plánované exhalace o 25 procent. Ale co je to proti Litvě, která musí redukovat navržené příděly povolenek o 47 procent? Ani ta však není rekordmanem v emisní nesolidnosti. Tím je její soused Lotyšsko, jemuž komise uznala jen 43 procent požadavku, a skoro dvě třetiny tedy bude muset škrtnout. Z deseti odevzdaných návrhů alokačních plánů jich vrátila komise k přepracování devět. Francie se ostudě vyhnula tím, že svůj návrh včas stáhla.
S povolenkami je vysoká hra, která se dotýká nás všech. Kdyby ne jinak, tak v ceně elektřiny. Elektrárenské společnosti, a nejen ČEZ, si totiž ceny zdarma získaných povolenek započítávají do účtů v hodnotě, za jaké by je musely nakoupit na trhu. Složitosti s procesem alokací povolenek však zájem velké části veřejnosti odrazují. I proto konstruktérům hausnumer jejich alokační plány na národní úrovni tak často procházejí. Je to velká chyba, protože základní atributy jsou jednoduché jako facka.
Co povolenka, to oprávnění k vypuštění tuny emisí. Na začátku by měla každá firma dostat tolik povolenek, kolik odpovídá její produkci. Vsadí-li na moderní technologie, povolenky ušetří. Emituje-li vzhledem k objemu výroby příliš, budou se jí povolenky nedostávat a musí si je k vyrovnání svého emisního účtu dokoupit. Podnikání i obchodování s povolenkami by se mělo dít v tomto rámci, a ne s uměle vytvářeným přebytkem, jakýmsi státním darem. Pravda, i ten náš zdeformovaný systém vedl v Česku v roce 2005 ke snížení emisí. Velká část našich manažerů totiž pochopila, kdy se jim vyplatí vyrábět i na čadivých zařízeních a kdy už nikoli a je pro ně výhodnější přidělené povolenky prodat. Z globálního pohledu se však žádné emise neušetřily, protože všechny nabízené povolenky zatím vždycky našly kupce. Proč má občan doplácet na něco, co mu nepřináší výhody ani dnes, ani v budoucnu?
Smyslem obchodování s emisemi není nabízet levné povolenky, které umožní přežít i notorickým „čadilům“, ale být dynamickým prvkem, jenž ekonomicky i ekologicky povzbuzuje k nejúspornější výrobě a zároveň k redukci plýtvavých zdrojů. Po svém nastartování se tak celý systém pár měsíců choval. Jen však do doby, kdy se zjistilo, že většina evropských států svoje národní alokační plány přešvihla. V tu chvíli cena povolenky ze své dlouhodobé třicetieurové hladiny prudce spadla, na čas se opět ustálila, tentokrát na patnácti eurech, a poté začala klesat až na současných osm eur, které už mohou zaplácnout kdejakou špinavou výrobní díru.
Ani to však nebude dlouho trvat. Jen do doby, kdy se probudí nedovtipná část českých podnikatelů, která si státní dárek, leckdy i v podobě půl milionu povolenek, na jaře 2005 zašila do slamníku a dosud na něj nesáhla. Takové povolenky mohou způsobit úplný kolaps a ti, kdo budou mít při řezání štrozoku tupý nůž a zpozdí se, mohou přijít zkrátka. Povolenka, kterou se nepodaří uplatnit do konce roku 2007, definitivně propadne. Nafouknutý alokační plán tedy nehatí jen původní úsmysl snižovat emise, ale ohrožuje samo obchodování s povolenkami. Ale vykládejte to některým českým podnikatelům.