Menu Zavřít

Škoda že neposlouchali

18. 1. 2016
Autor: Euro.cz

V čem má střední Evropa v uprchlické krizi pravdu Je módní mluvit o novém a hlubokém rozdělení Evropy. Řecká dluhová sága v posledních měsících zmizela z centra bezprostředního zájmu médií a zdá se, jako by se Evropa nedělila na Sever a Jih, ale na Západ a Východ. Skoro jako kdyby uprostřed Evropské unie opět vyrůstala železná opona. Tentokrát mezi vyspělými západními demokraciemi, které jsou ochotny pomáhat lidem prchajícím před válkou, a postkomunistickými zeměmi nenavyklými různorodosti, které se zajímají jen samy o sebe a o peníze, které dostanou ze štědrých evropských fondů.

Leccos z toho je pravda. Ale nelze soudit jen podle xenofobních prohlášení některých maďarských, slovenských nebo českých politiků. Při bližším pohledu totiž uvidíme, že v několika důležitých aspektech uprchlické a migrační krize mají země střední Evropy pravdu.

Morální lakování

Předně je zavádějící posuzovat politiku jednotlivých zemí jen z pohledu morálky. Jak napsal velký izraelský diplomat a ministr zahraničí Abba Eban, „všechny vlády přijímají rozhodnutí na základě svého národního zájmu a pak je vysvětlují v pojmech sebeobětujícího altruismu“. To neznamená, že by měl všemu vládnout cynismus. Ale je to připomínka, že žádný stát svou politiku nezakládá jen a pouze na morálce. Vzpomeňme si, že Německo několik let striktně odmítalo italské požadavky na zavedení kvót pro rozdělování uprchlíků mezi všechny země EU. Teprve když jich během velmi krátké doby stovky tisíc dorazily přímo do Německa, změnil Berlín názor.

Takže teď máme v Evropě tohle nešťastné mediální dělení na Západ, který je ochoten pomáhat, a Východ, který je k osudům běženců lhostejný. Jak k tomu došlo? Evropská komise na jaře udělala snad vůbec nejhorší možný krok, když v rámci snahy zvládnout krizi navrhla zavedení zmiňovaných povinných kvót. Angela Merkelová tohle opatření potřebovala z vnitropolitických důvodů, ale pro EU jako celek se ukázalo být katastrofální.

Východní země Unie tvrdily, že nelze zavést kvóty, aniž se nejdřív zajistí ochrana vnějších hranic EU. Česko argumentovalo, že přerozdělování uprchlíků může být v pořádku, ale až jako úplně poslední, nikoli první krok. Vláda byla ochotná uprchlíky přijímat, ale ne automaticky a ne bez jejich prověření a registrace. A navrhla, že jich – dobrovolně – přijme zhruba stejný počet, jaký předpokládala Evropská komise v rámci povinných kvót.

To jen těžko můžeme označit za xenofobní přístup, kterému chybí soucit s ohroženými. Kromě toho nikdo v Bruselu ani v Berlíně nebyl schopen nebo ochoten dostatečně zodpovědět základní otázky o tom, jak by mohl systém povinných kvót fungovat, když uprchlíci prostě nechtějí zůstat v Česku, na Slovensku nebo třeba v Estonsku. Odpovědí bylo (a dodnes je) stereotypní opakování, že lidé budou v takovém případě vráceni zpět do země, do které byli přiděleni, a přijdou o benefity spojené s udělením azylu. Jenže kdo kdy uprchlíky dohledá, když z Česka zmizejí do Německa nebo Švédska, kde budou žít uprostřed svých komunit, které v těchto zemích už roky jsou? A kdo jim i v případě vyhoštění zpět do Česka zabrání odejít znovu, když máme volný pohyb v rámci Schengenu? Čeští diplomaté se celkem oprávněně báli, že tyto „útěky“ běženců by mohly vyvolat snahy volný pohyb v rámci Schengenu omezit.

Komise a většina členských zemí tyhle námitky nevzaly v potaz a schválily kvóty na přerozdělení 160 tisíc uprchlíků. V legitimním hlasování, dodejme; snahy napadnout tohle rozhodnutí u soudu jsou směšné. Ale co se stalo? Ukázalo se, že ty údajně nezodpovědné země z Východu měly pravdu: systém nefunguje. Řekové nejsou schopní nebo ochotní migranty a uprchlíky zadržet v tzv.

hotspotech, ze kterých by mohli být přerozděleni. Někteří běženci dokonce odmítli odejít do superbohatého Lucemburska. To vše způsobuje, že EU svou politiku pomalu mění: hlavní důraz teď začíná dávat na ochranu vnějších hranic. Protože ať se to někomu líbí, nebo ne, Evropané nejsou připraveni přijmout miliony uprchlíků a migrantů a rozhodně se to netýká jen Čechů nebo Slováků; stačí se podívat, co se děje třeba ve Švédsku. Prostě a jednoduše se zdá, že ono na začátku zmiňované rozdělení Evropy na Západ a Východ je čím dál víc jen mediální záležitostí a příkop ve skutečnosti vede mezi Německem a několika málo zeměmi s podobným přístupem a všemi ostatními státy EU.

Že je německá „vítací kultura“ neudržitelná, si prostě uvědomuje stále více lídrů; svou politiku začíná koneckonců měnit i sama Angela Merkelová. Mezitím se ale kvůli úplně zbytečnému návrhu na kvóty dostaly vztahy mezi zeměmi Unie skoro na bod mrazu.

KNÍŽECÍ RADY

To však rozhodně neznamená, že země střední Evropy měly ve všem pravdu a jejich polihydepark tici se teď mohou plácat po zádech; naopak. Spousta představitelů těchto států o uprchlících a muslimech obecně mluví způsobem, který je naprosto nepřijatelný. Podněcují nenávist a paniku. Český prezident Miloš Zeman dokonce na oficiální oslavě státního svátku sdílel jedno pódium s extremisty. Ministr financí Andrej Babiš často říká stejné nesmysly jako slovenský premiér Robert Fico, ministr vnitra Milan Chovanec v Bruselu nevyjednával, ale spíše jen vedl silácké řeči, a opoziční ODS ještě dávno před hlavní migrační vlnou dokonce odmítala, aby se do Česka přijelo léčit pouhých patnáct malých syrských dětí. Takové vystupování je asi tak konstruktivní, jako když někdo ve vyprodaném divadelním sále najednou začne z legrace křičet, že hoří. Uvědomme si, že řada zemí okolo nás čelí problému obřích rozměrů a není zvědavá na hraběcí rady nebo populistické řeči od někoho, kdo na svém území skoro žádné uprchlíky a migranty nemá. Jestliže své argumenty, byť pravdivé, doprovázíte nepřijatelnými prohlášeními nebo chováním, výrazně snižujete své šance, že vás někdo bude poslouchat.

Nemělo by to ale zakrýt fakt, že vlády zemí střední Evropy, které jsou za politiku zodpovědné (což prezident Zeman, naštěstí, není), prostě v uprchlické krizi v lecčems řadu dobrých argumentů měly a ostatní země Unie a její instituce jim měly naslouchat. Je škoda pro všechny, že to nedělaly. ?

Článek jako první publikoval bruselský internetový deník EUobserver

bitcoin_skoleni

Jestliže své argumenty, byť pravdivé, doprovázíte nepřijatelnými prohlášeními nebo chováním, výrazně snižujete své šance, že vás někdo bude poslouchat.

O autorovi| ONDŘEJ HOUSKA • autor je zpravodajem Eeského rozhlasu v Bruselu

  • Našli jste v článku chybu?