Když jste chtěli jet na dovolenou, museli jste mít razítko ROH. Když jste plánovali mikulášskou besídku, museli jste mít razítko ROH. Razítko ROH jste museli mít dokonce i tehdy, když jste žádali o byt.
Autor: Bohumil Konečný
Bez Revolučního odborového hnutí to v socialistickém Československu zkrátka nešlo.
Zkratka ROH se dnes vybaví většině pamětníků „předlistopadových dob“ při vyslovení slova odbory. Není divu, Revoluční odborové hnutí mělo přes 40 let na odborovou činnost monopol, i když ve skutečnosti práva zaměstnanců nijak zvlášť nehájilo.
Za lepší pracovní podmínky Historie odborových svazů sahá až do 60. let 19. století. Právě takzvaná Prosincová ústava z roku 1867 totiž poprvé zaručovala právo na shromažďování. Dalším důležitým mezníkem se stal 7. duben 1870, kdy rakouský parlament, částečně pod tlakem dělnických demonstrací, schválil zákon o koaliční svobodě. Vznikl proto, aby „společným zastavením práce na těch, kteří berou do práce, vynutila se vyšší mzda nebo vůbec nějaké lepší podmínky práce“. Zákon také umožnil, aby se nejrůznější dělnické spolky, kterých v té době vznikla řada, přeměnily na odborové organizace mající větší sílu hájit zájmy svých členů a ostatních zaměstnanců. Následně bylo přijato několik zákonů jak v oblasti pracovních podmínek, tak v oblasti sdružování. Tyto zákony platily i po vzniku Československa. Během takzvané druhé republiky však nastal v odborových sdruženích rozkol. Ministerstvo vnitra proto nuceně vytvořilo dvě nové organizace: Národní odborovou ústřednu zaměstnaneckou (NOÚZ) a menší Ústředí veřejných zaměstnanců (ÚVZ). Tyto orgány postupně pohltily všechny ostatní spolky, ústředny a svazy. Revoluční odboráři
Za druhé světové války se nacisté snažili NOÚZ zapojit do kontroly dělnictva, ale zase tak úplně se jim to nepovedlo. Někteří její členové se totiž místo toho zapojili do protiněmeckého odboje. Před koncem války pak skupina funkcionářů NOÚZ vytvořila Ústřední radu odborů (ÚRO), která se připravovala na změnu poměrů.
6. května 1945 pak byla ÚRO Českou národní radou pověřena převzetím všech odborových svazů a spolků v českých zemích. Zákon č. 144/1946 Sb. z 16. května 1946 o jednotné odborové organizaci již mluví o Revolučním odborovém hnutí (ROH) jako o právním nástupci ÚRO. Zároveň nové organizaci potvrzuje nárok na majetek všech odborových svazů.
ROH brzy získalo velkou moc a značný vliv. A přestože šlo formálně o nadstranickou organizaci, byla po roce 1948 pod kontrolou KSČ. Vymanilo se z ní snad jen v roce 1968, kdy se zapojilo do obrodného procesu. Členy ROH byla drtivá většina všech pracujících. K tomu, aby mohli využívat „výhod“ členství, stačilo platit členský příspěvek.
Vyrábět více a levněji
Přestože ROH bylo odborovou organizací, práva zaměstnanců v podstatě nehájilo. Je to logické, konfrontace zaměstnanců se zaměstnavatelem nebyla myslitelná. Vládnoucí komunisté, kteří ROH rádi nazývali „školou socialismu“, si od něj slibovali něco jiného: motivaci vyrábět více, lépe a levněji. ROH pro ně bylo také prostředkem komunikace s pracujícími masami. Pro příklad stačí sáhnout do filmové tvorby. Vzpomeňte si na příběhy o dovolené s revizorem Gustavem Andělem, v nichž je názorně vidět, jak ona komunikace s pracujícími probíhala a v čem spočívala moc tohoto sdružení.
Odborářské funkce většinou obsazovali lidé na základě stranického pověření. A právě tito lidé pak, třeba jako členové závodních rad, při „zajišťování potřeb“ zaměstnanců sbírali všemožné informace o pracovních výsledcích, rodinných a majetkových poměrech, politických názorech a podobně. Tato data mohla mít velký vliv například v případě jakéhokoli „průšvihu“ konkrétního člověka.
ROH bylo jednoduše součástí principu kádrování. Souhlas závodního výboru ROH byl nutný k žádosti o byt, k doložce pro výjezd do zahraničí či k dovolené.
Jedeme na rekreaci Tím se dostáváme k nejznámější činnosti spojené s ROH. Revoluční odborové hnutí mělo ve své moci dovolené či, jak se tehdy říkalo, rekreace. Odbory totiž spravovaly řadu rekreačních zařízení, zotavoven, lázeňských budov a kempů. Samotná možnost získání poukazu na levnou dovolenou přitom měla být za odměnu: čím lepší soudruh, tím lepší rekreace. Většinou však taková dovolená znamenala pobyt v rekreační chatě s palandami a v areálu se společnými umývárnami. Výběrová rekreace ROH ve slušných domech hotelového typu a s plnou penzí byla jen pro hodně „kvalitní soudruhy“ a pro soudruhy, kteří věděli, jak na soudruhy, kteří o poukazech rozhodují… Na nestraníky většinou zbyly poukazy, o které nikdo nestál. S ROH se dalo vyrazit také k moři, nejčastěji autobusem do některého ze stanových táborů v Bulharsku. Čokoládové kolekce **
Vedle zajišťování rekreací se ROH o své členy „staralo“ i jinak. Odbory pořádaly různé sportovní podnikové akce, dětské tábory, organizovaly společenské aktivity, nejtypičtěji oslavy MDŽ (Mezinárodního dne žen) a mikulášské besídky. Každoročně rozdávaly vánoční kolekce čokoládových figurek. Mohly se ale také za svoje členy zaručit v trestním řízení či spolurozhodnout o (ne)přidělení bytu. Na konci 80. let se odbory do společenského dění zapojily ještě výrazněji, když se staly jedním z aktérů sametové revoluce, v níž podstatnou úlohu hrály stávkové výbory v podnicích.
Pád komunismu znamenal i konec ROH. Revoluční odborové hnutí bylo zrušeno na mimořádném všeodborovém všesvazovém sjezdu ve dnech 2. až 3. března roku 1990. Pravomoci a majetek byly předány nástupnickým organizacím, které se sdružily v Československou, později Českomoravskou komoru odborových svazů. Předání to nebylo snadné a rozhodně se, obzvlášť co se majetku týče, neobešlo bez problémů. Ale o tom třeba až někdy jindy.
