Vážný i nevážný pohled na události roku 2016 zarazí především kvantitou událostí, které by v jiných letech byly každá zvlášť označeny za událost roku. Nyní se skládají v mozaiku, která u někoho budí nadšená očekávání a u jiných děsivé obavy.
Takovou proměnu z nudného života na chudnoucím maloměstě, jaký jsme žili ještě v lednu, v obavy z boje o život při konci demokracie během jediného roku Západ asi nikdy v historii nezažil. I na konci roku 2008 po pádu Lehman Brothers asi dost lidí tušilo, že to bude malér a finanční krize větších než průměrných rozměrů, byť nikdo nevěděl, že to bude trvat tak dlouho. Nyní asi netuší nikdo nic.
Jedinou jistotou západní civilizace je nejistota. Mají blíže k realitě ti, kdo se nejbližší budoucnosti obávají, nebo ti, kdo doufají, že skutečně začíná návrat k hodnotám a politikám, které kdysi Západu přinesly světové vedoucí postavení a znovu nás z toho postdemokratického močálu vyvedou na pevnou zem?
Jednou z mála jistot je, že po brexitu a vítězství Donalda Trumpa nic nebude jako dříve. A ani ten establishment, proti němuž se letos zvedla vzpoura, nebude příští rok stejný, jako byl loni. Příští rok jsou totiž volby a pud sebezáchovy funguje navzdory všem pravidlům politické korektnosti.
Vzpoura je pouze začátek
Jak už je v Evropě zvykem, nový parametr politické pružnosti nasadila německá kancléřka Angela Merkelová, která svou slavnou vítací větičku „My to zvládneme“ přeměnila ve formulaci pro německého voliče roku 2017 podstatně stravitelnější: „Situace z minulého léta se nemůže a nesmí opakovat.“
Letošek byl vzpourou toho obyčejného člověka, který není menšinové sexuální orientace, neuspokojenou ambiciózní feministkou, příslušníkem nějaké etnické menšiny, zaníceným naivním eurofederalistou či jen aktivistou bojujícím se změnou počasí za peníze z vládních grantů nebo jiným pokrokářem, proti dosavadnímu vývoji Ameriky i Evropy. Jak o tom mluví v rozhovoru exprezident Václav Klaus, je tato vzpoura svým způsobem teprve začátkem. A ten začátek může mít po evropském volebním zemětřesení v roce 2017 na našem kontinentu ostře rozjeté pokračování, stejně jako se při rychlé adaptaci tradičních partají na nový politický slovník může rozplynout a ohlášená revoluce bude sice vyhlášena, ale ve skutečnosti odložena na neurčito.
Nejen brexit a Trump
Každopádně v USA Trumpovým nástupem do funkce posun v politice zaznamenáme. Bude určitě mnohem méně radikální, než by se dalo usuzovat z dikce výroků na předvolebních mítincích, nicméně bude znát. A je potřeba, aby byl znát hlavně v zahraniční politice USA.
Letošní rok totiž nebyl jen rokem brexitu a Trumpa, ale završením proměny Turecka z jediného sekulárně spravovaného státu ve fakticky islámskou republiku vzdalující se od demokratického společenství rychlostí světla a formulující své velmi silné zájmy v regionu Blízkého východu. Byl i rokem, kdy významně zesílil na Blízkém východě vliv Ruska a ve východní Asii pokročila Čína na cestě ve svém úsilí stát se dominantní mocností v regionu, na což s velkou obavou zírají její regionální konkurenti.
Svět se tak posunul blíže k hrozbě opravdu významného konfliktu, proti němuž je současná válka v Sýrii jen dětskou hrou. A bez zásadní změny globální politiky největší světové mocnosti směrem k vyrovnávání mocenských rovnováh ta hrozba bude stále reálnější.
