ČSSD jde pseudoreformou vstříc sociálnímu státu Reforma veřejných financí se ještě nestačila pořádně rozkoukat v sídle vlády ve Strakově akademii a už se šíří zvěsti, že zde bude uložena k věčnému spánku, aniž by okusila slasti poslanecké tvořivosti a mohla tak metamorfozovat v literu zákona.
ČSSD jde pseudoreformou vstříc sociálnímu státu
Reforma veřejných financí se ještě nestačila pořádně rozkoukat v sídle vlády ve Strakově akademii a už se šíří zvěsti, že zde bude uložena k věčnému spánku, aniž by okusila slasti poslanecké tvořivosti a mohla tak metamorfozovat v literu zákona. Zatím není proč se zneklidňovat. Materiál je natolik obsáhlý, že ani nejzásadnější kritici jej nemohou po pár dnech rezolutně shodit ze stolu, aniž by byli obviněni z předpojatosti. Ovšem zpoza téměř zavřených dveří Špidlovy kanceláře, v níž musí padnout rozhodující verdikt, je zatím slyšet cokoli, jen ne jasné slovo. Přesto členové Sobotkova expertního týmu tuší, že oni i reforma jsou odstaveni na vedlejší kolej. Premiérova parta, která nastoupila po nich, nebudí příliš důvěry. Jako by po dělnících, kteří dílo připravili pro samotnou stavbu, přišli místo zedníků odklízeči sutin. Zvláště účast odborářů v poradním týmu predikuje budoucí podobu „reformy“. Zástupce podnikatelů si Špidla do týmu nepřizval. Bezpochyby je zde činěn pokus reformu k nepoznání zmutovat či zvolit hezký český způsob řešení většiny naléhavých problémů - vyhnití. První fáze pokusu právě probíhá. Novinám nezbývá než spekulovat, protože jakákoli fakta o reformním rozpoložení většiny členů kabinetu nejsou známa (možná ani jim samým). Sobotka i Škromach, dva nejviditelnější soupeři, kteří personifikují souboj o reformu uvnitř ČSSD, prohlašují, že vyhraje právě jejich představa. To ovšem možné není, jde o představy stejně neslučitelné jako oheň a voda. Unie svobody se zdánlivě pochlapila a začala vyhrožovat odchodem z vlády v případě neschválení reformy. Je to však pouze alibizmus, protože unionisté vědí, že vláda nakonec do světa „něco jako reformu“ určitě pustí. Spíše se hamletovský syndrom Hany Marvanové promění na celostranickou schizofrenii, s níž bude Unie až do příštích voleb balancovat na vládní římse - skočit, neskočit. I pak se budou moci bez výčitek svědomí podívat svým voličům do očí. Byla reforma, nebyla, kdo ví… Způsob realizace reformy, který je tak charakteristický pro celou vládní praxi, byl (kdo ví proč) nazván „novým politickým stylem“. Nový politický styl, kterým jsme se odřízli od časů opoziční smlouvy, spěje k vybudování konečného cíle, zvaného sociální stát. Jako správný dialektik si je Špidla vědom toho, že formě, tedy novému politickému stylu, musí odpovídat i obsah. Nic horšího proto nemohlo Sobotkovu reformu potkat. V y studovaný historik na rozdíl od svého prognostického předchůdce dobře ví, jak jsou odhady - i poměrně blízké budoucnosti ošidné. Proč například sundávat kalhoty ve chvíli, kdy je ještě brod evropského Paktu stability a prosperity v nedohlednu? Vždyť bruselské orakulum jej samo označilo ústy předsedy Evropské komise Romana Prodiho za stupidní. Navíc přece původně navržená reforma nedává smysl. Copak by kdokoli, s byť minimálním ekonomickým vzděláním, mohl vážně uvažovat o tom, že lze sociálního státu dosáhnout úsporami v mandatorních výdajích? A že by se našel dokonce takový nelida, který by si troufl naše budování sociálního státu bez ohledu na jakoukoli výši rozpočtových výdajů pokutovat?
