Více než kdy jindy je třeba se o svůj majetek starat aktivně
Svět letos čeká podstatné zvýšení hospodářského výkonu. Měřeno růstem hrubého domácího produktu se vše může jevit ve světlých barvách. Pár problémů tu však přetrvává a zejména investoři by měli být vůči přehnanému optimismu zdrženliví. Zatímco konec recese v reálné ekonomice můžeme vcelku objektivně změřit, původní finanční krize, která celý ten poprask ve světě způsobila, se v záplavě zpráv o poklesu a opětovném růstu zakázek, nezaměstnanosti, HDP, inkasa daní a dalších tvrdých čísel poněkud rozmělnila a zmizela pod rozlišovací schopnost běžného člověka.
Banky tu však stále jsou a s nimi i jejich problémy. Moc se o nich nemluví. V současné chvíli to vypadá, jako by kolem nás probíhal neviditelný napínavý závod. Bude zotavení dostatečně rychlé na to, aby banky vygenerovaly dost zisků na zalepení děr z minulosti, nebo to nestihnou a na povrch vypluje další bublina z komerčních nemovitostí, kreditních karet či zbytků strukturovaných derivátů, jejíž prasknutí pošle svět do dalšího kola recese?
Ratingová agentura Moody’s uvedla, že americké banky doposud dohledaly a odepsaly pouze čtyřicet procent rizikových úvěrů, tedy zhruba půl bilionu dolarů. Situace v Evropě je zřejmě ještě horší. Zdejší banky drží bobříka mlčení a veřejnost nemá potuchy, kolik bezcenných aktiv s původem ve zkrachovalých investičních bankách vlastně zůstává v evropském finančním sektoru. Celkové odpisy v Evropě dosáhly „pouhých“ 150 miliard dolarů. Opravdu je starý kontinent finančně sto let za Amerikou? Navíc se ukazuje, že někteří vykukové snižovali svou expozici vůči aktivům Lehman Brothers a spol. tak, že je prodávali jako investiční nástroj svým klientům. Samozřejmě v době, kdy už všichni zainteresovaní dávno věděli, že světová finanční krize dřepí ve startovním bloku a čeká na výstřel rozhodčího. První velká žaloba na banku – o tři miliardy eur – byla nedávno podána v Belgii, další se zřejmě chystají. Zvěsti na trhu už dlouho zmiňují Slovensko a jednu konkrétní tamní banku, která prý dělala totéž ve velkém.
Aby toho nebylo dost, máme tu Řecko a Dubaj. Být bankéřem v dnešní době znamená nejspíše trpět paranoiou z povolání. Ke všem těm nespláceným kreditkám a spotřebním úvěrům přibylo další riziko, dodnes nevídané. Státní dluhopisy pod vlivem událostí v Aténách a Dubaji ztratily punc jistoty. Jen v případě Řecka to znamená zhruba tři sta miliard dolarů, které země dluží, nejčastěji finančním institucím. Polovina nových členských států Evropské unie se potácí na hraně státního bankrotu vlivem bezuzdného „prožírání“ peněz v sociálním systému (Česko, Maďarsko) či bohužel velmi nešťastným připoutáním domácích měn k euru (Pobaltí). I zde jsou samozřejmě finanční instituce největšími věřiteli. Mráz bankéřům po zádech neběhá jen tak pro nic, státy byly v minulosti natolik solidními dlužníky, že banky za své finanční injekce téměř nepožadovaly záruky a nevytvářely proti nim prakticky žádné rezervy.
Pro investora jde o klíčové otázky, na něž však nikdo předem nezná odpověď. Více než jindy je třeba se o svůj majetek starat aktivně. Jakékoli portfolio, sebelépe namixované a rozložené po sektorech s nejlepším poměrem rizika a výnosu, se přes noc vypaří, pokud banky nezvládnou svůj závod o smazání starých chyb. Můžeme s velkou mírou pravděpodobnosti říci, že v případě výrazného oživení prudce zdraží ropa a technické kovy, které jsou na mnohaletém minimu. Můžeme rovněž s velkou mírou jistoty říct, že pokud banky prohrají svůj boj, zlato ovládne situaci. Stejně tak ale platí, že na rozdíl od let minulých už nikdo velké peníze jen tak nevysedí. Bez aktivního přístupu, předvídání rizik z vládních intervencí a politické situace, bez vhodného načasování každého kroku bude lepší nechat peníze na termínovaném vkladu. Svět po krizi pasivitě nepřeje.
