Prosadit se v době internetu je pro CzechTrade i CzechInvest těžší než před 20 lety
Willy Brandt kdysi o sjednocujícím se Německu prohlásil, že „teď spolu roste to, co k sobě patří“. Český ministr průmyslu a obchodu Jan Mládek pro změnu usoudil, že jemu podřízené agentury CzechTrade a CzechInvest, u nichž se dva roky chystala integrace do jednotné sítě, porostou sice rychle, ale zase hezky samostatně. Jedna věc je snažit se snížit režijní náklady, jak se dá - tady má společná zahraniční kancelář obou agentur smysl. Co naopak smysl nedává, je předstírat, že když obojí začíná na Czech a má to působit v cizině, pak je možné to sloučit. Ve skutečnosti jde o dvě úplně rozdílné záležitosti.
CzechTrade vznikal v době, kdy byla vysoká poptávka po informacích o zahraničních trzích ze strany podniků, které hledaly náhradu za trhy v bývalé RVHP, jež se v podstatě zhroutily. Zároveň začaly firmy prakticky z ničeho budovat vlastní obchodní oddělení poté, co skončil monopol zahraničního obchodu a jeho nositelé, podniky zahraničního obchodu, se začaly houfně rozpadat a s nimi i jejich zahraniční síť na ambasádách. Takže nějaká forma asistenční služby byla opravdu potřebná.
Připusťme, že hledat informace bylo v éře faxů mnohem obtížnější i nákladnější než o deset let později, neřkuli dnes, kdy lze základní data za pár minut najít na internetu.
Takže logika zřízení CzechTradu je zřejmá a nezpochybnitelná - stejně jako v případě CzechInvestu, který měl za úkol přilákat do technologicky zastaralé české ekonomiky zahraniční investory. Podepřen investičními pobídkami a agilním managementem, zhostil se tohoto úkolu CzechInvest velmi dobře, na vrcholku slávy na přelomu století i pár let po něm nesporně patřil k nejvýkonnějším českým institucím.
Jenže mezitím se skoro všechno změnilo. Každá velká investice bude tvrdě vybojovaná, konkurence vzrostla. Navíc vzdor vysoké nezaměstnanosti je dnes opravdu kumšt sehnat technika, přičemž i řada dělnických profesí patří k nedostatkovým. Kdo něco umí, není vázán a je jazykově vybaven, může najít práci za lepší peníze třeba v sousedním Německu, kde mají stejný problém se sháněním kvalifikovaného personálu. Všichni zainteresovaní by velice rádi přitáhli jiný typ investorů, pokud možno z oborů s vyšší přidanou hodnotou. Jenže tam jsou úzká hrdla českého trhu práce ještě přiškrcenější. I kdyby se Mládkovi podařilo sehnat pro CzechInvest „druhého Jahna“, bude těžké předvést stejnou show dvakrát.
Technologická změna od papíru ke smartphonu je výzvou také pro CzechTrade, kde je poptávka po informacích šitých na míru a opravdu dobré službě zákazníkovi. Nakolik motivovaný je personál CzechTradu, nakolik je jazykově a odborně vybaven, nakolik je vyhodnocována jeho výkonnost zpětným dotazováním u samotných uživatelů? Dostává uživatel za své peníze odpovídající hodnotu?
Jaká je jeho ochota za poskytnuté služby platit?
Navíc si dnes může uživatel vybrat, mimo jiné i prostřednictvím stránky www.zijemevzahranici. cz, což je chytrý nápad, jak nabídnout služby české diaspory ve 114 zemích světa. S byrokracií to nemá nic společného -je
to tržiště, na němž se potkává nabídka s poptávkou, a stát se do toho vůbec nemusí míchat.
Co byl dříve v podstatě hospodářský imperativ - nahradit rozpad pézetek alespoň nějakou informační a asistenční službou exportérům a přilákat zahraniční investory -, který šlo ekonomicky snadno obhájit, bude dnes pro CzechTrade i CzechInvest skutečná výzva. Totéž platí pro obchodní oddělení na ambasádách, případně pro samotné velvyslance, přičemž rozdíly mezi ochotou a přínosem jsou podle exportérů markantní.
Handrkování o tom, jak se to má dělat a jak sladit spolupráci ministerstva zahraničí a průmyslu, je součástí českého byrokratického folkloru od nepaměti. Stejně starý je i problém s knowledge managementem. Myslíte si, že ty jediné cenné informace, jež lidé sloužící českému státu v zahraničí nasbírají, tedy ty, které nelze na internetu z otevřených zdrojů vyhledat, se nějak systematicky sbírají, zpracovávají či archivují? Že patří k bontonu je svému nástupci předat, včetně tzv. měkkých a citlivých informací, a uvést jej do prostředí tak, aby se v něm co nejrychleji dobře orientoval? Že se to nejen sluší, ale také systematicky vyžaduje a hodnotí? Opravdu si to myslíte?
l
O autorovi| MIROSLAV ZÁMEČNÍK, zamecnik@mf.cz
