Členské země EU si vydržují příliš mnoho vojáků za příliš málo peněz
Čím to je, že američtí vojáci jsou o tolik lepší a akceschopnější než ti evropští? Jak to, že jejich výzbroj a výstroj je o tolik účinnější? Čerstvá analýza Evropské obranné agentury ukazuje, že členské státy EU si vydržují příliš mnoho vojáků, kterým ale dávají příliš málo peněz. Navíc vzájemně nespolupracují, rozjíždějí a financují podobné projekty, a často tedy vyhazují peníze oknem. Brusel se zkrátka bude muset ještě dlouho spoléhat na Pentagon.
Nežádoucí konkurence.
„Nic proti našim evropským přátelům, ale oni sami by se nedokázali probojovat ani z mokrého papírového pytlíku.“ Ukazuje se, že výrok, který pronesl někdejší předseda výboru pro zahraniční vztahy amerického Senátu Jesse Helms v polovině 90. let minulého století, stále platí.
Čerstvá studie Evropské obranné agentury (členy EDA jsou všechny členské státy EU bez Dánska a nováčků z Balkánu) přesto tvrdí, že čtyřiadvacet členských zemí unie dává na své ozbrojené síly poměrně dost. V roce 2005 šlo o částku 193 miliard eur. „To není žádná malá suma, i když Spojené státy utratí více než dvakrát tolik,“ říká analytik EDA Dick Zandee. „Je to 1,81 procenta celkového hrubého domácí produktu čtyřiadvaceti zemí EU. Limit stanovený NATO je ale dvě procenta… Takže jsme stále ještě pod ním,“ dodává Zandee. Spojené státy jsou lehce nad čtyřmi procenty (4,06).
Statistika je neúprosná. Státy, které se angažují v EDA, utratily zmiňovaných 193 miliard eur, zatímco USA 406 miliard. Po přepočtení na „hlavu“ to znamená, že zatímco průměrný Evropan vložil do své obrany 425 eur, průměrný Američan ho svými 1363 eury hravě přebil.
Přesto všechno však 193 miliard eur není málo peněz. Experti odhadují, že i za necelou polovinu této částky by se dalo leccos nakoupit, pokud by unie postupovala jednotně. Problém je, že členské státy i nadále uzavírají své trhy před konkurencí, preferují vlastní domácí výrobce a brání nadnárodním fúzím zbrojovek.
Řeč čísel.
Analytici EDA dále spočítali, že v Evropě sice působí zhruba o půl milionu vojáků víc (1 853 954 ku 1 371 000), na provoz ale dostávají od svých vlád nepoměrně méně peněz: jeden americký voják stojí ročně 296 tisíc eur, jeden evropský 104 tisíc.
Rozdíl v investicích do výzkumu a vývoje nových moderních technologií přepočítaný na jednu „vojenskou hlavu“ je ještě propastnější: v Evropě devatenáct tisíc eur, v USA 95 tisíc!
Nadvláda Pentagonu je zřejmá ve všech porovnávaných oblastech: v roce 2005 nakoupil zbraně za 77,6 miliard eur a do výzkumu vložil 53,2 miliard. Evropa za nové zbraňové systémy utratila 26,4 miliard a za vývoj nových vojenských technologií pouhých devět miliard eur.
Není proto divu, že americká armáda je akceschopnější a že američtí politici a stratégové se mohou pouštět do ambicióznějších operací. I zde hovoří čísla jasně: v roce 2005 působilo v zahraničních misích 227 tisíc amerických vojáků, evropských jen 73 tisíc. A to většinou jen jako logistická podpora tam, kde se příliš nebojovalo.
Pentagon přitom plánuje další snižování početních stavů, v příštích čtyřech letech chce propustit až pětasedmdesát tisíc vojáků. Na druhé straně si americké ozbrojené síly mají za každou cenu udržet drtivou technologickou převahu.
Podle nedávno zveřejněné zprávy Pentagonu o vývoji amerických ozbrojených sil na další čtyři roky proběhne „rozsáhlá reorganizace struktury pozemních sil“, jejich „bojová síla“ se má zvýšit o šestačtyřicet procent. O třetinu, na dvaapadesát tisíc, se zvýší počty příslušníků speciálních jednotek. Třetinový nárůst – o 3700 vojáků – čeká i jednotky pro psychologické operace, které mají za úkol zmást protivníka. Zvýší se vycvičenost jednotek SEAL pro speciální operace „přímé akce“.
Luxus za všechny peníze.
Roztříštěné a slabé nejsou jen evropské armády, ale i evropský zbrojní průmysl. Přinejmenším v porovnání s americkou konkurencí určitě.
Americké zbrojovky získaly svůj náskok v plynulé dekádě, kdy se po konci studené války celý sektor dostal do těžké krize. Zámořští zbrojaři tehdy zareagovali rychle a akčně - začali mohutně fúzovat, vytvářet společné projekty, likvidovat neziskové divize a hledat nové trhy. V tom je od počátku silně podporovala i federální vláda.
Evropa zůstala pozadu. Tady si každý stát i nadále „pěstuje“ svůj vlastní průmysl, z velké části ho i přímo vlastní a snaží se mu přidělovat co nejvíce domácích armádních zakázek. K nadnárodním propojením dochází - i přes proklamace významných politiků - stále jen sporadicky. Evropané utrácejí za výrobu zbraní tolik, kolik USA pouze za vojenskou vědu a výzkum.
Na starém kontinentu působí téměř třikrát více přímých dodavatelů armádní výzbroje než v USA. Ovšem zatímco Pentagon si může dovolit přijít s objednávkou na 2900 stíhaček Joint Strike Fighter, největší evropská zakázka zní na 150 kusů letadel. EU si nicméně dovolí luxus vyvíjet a vyrábět hned tři druhy supermoderních stíhaček.
