V podkrkonošském městečku Miletín se narodili jeden významný český básník a jedna vyhlášená krajová specialita. Básník se jmenoval Karel Jaromír Erben, specialita pak Miletínské modlitbičky.
Autor: ČTK
Už více než 100 let vyhlášené krajové speciality – medové sladkůstky – vyrábí rodina stejného příjmení, jaké nesl spisovatel Karel Jaromír Erben. Podobnost příjmení není náhodná. Autor Kytice a cukrář Josef Erben, který tradici miletínského perníku založil a jehož rodina ji přes mnohé peripetie dokázala udržet dodnes, totiž mají hluboko v rodokmenu společného předka.
Historie této pochoutky se začala psát už v roce 1820. Josef Erben v té době v Miletíně vyráběl perníkové figurky lité do vlastnoručně vyřezávaných forem a prodával je na okolních jarmarcích, poutích a posvíceních. Tehdy byly v módě hlavně zdobené figurky pro děti – koníci, husaři, kohouti, ale také dodnes oblíbená pouťová srdce a podkovy pro štěstí. Perníkáři se dařilo, a tak v roce 1934 koupil domek číslo 11 na miletínském náměstí, kde firma sídlí dodnes.
Za vším hledej ženu
Myšlenka dát perníku zcela nový kabátek prý Josefa Erbena napadla při pozorování žen vracejících se z nedělní mše. Nosily s sebou malé, v kůži vázané modlitební knížky, na přední straně zdobené kovovým či kostěným křížkem. Lidově se těmto knížkám kapesních rozměrů říkalo modlitbičky a vedle jména si od nich perníkář Erben vypůjčil také podobu. Perníkový plát rozkrájel na obdélníčky pět krát sedm centimetrů, potřel vrstvou drobeného perníku, pražených lískových a vlašských ořechů, které vytvářely listy knihy, místo kožené vazby použil na potažení „modlitbiček“ marcipán a křížek nahradil půlenou mandlí.
S realizací nápadu mu pomohl syn a dědic rodinného podniku Josef Erben mladší. Poprvé byl nový druh perníku představen na miletínské pouti v roce 1834. U lidí se dočkal vřelého přijetí a modlitbičky se brzy staly nejslavnějším výrobkem Erbenovy cukrárny. Během následujících desetiletí získaly několik cen na národopisných výstavách, při své návštěvě Miletína je ochutnal prezident Tomáš Garrigue Masaryk a v roce 1913 získala firma ochrannou známku na „Erbenovy Miletínské modlitbičky“. Vzhledem ke svému věhlasu se také dočkaly napodobitelů. Konkurenční modlitbičky tak už od roku 1902 pekl na opačné straně náměstí cukrář Josef Laušmann. Největšího rozkvětu dosáhla tato pochoutka v období po první světové válce, kdy se vyvážela do Rakouska, Německa či Francie.
Ideologicky nevhodná cukrovinka
Konec prosperující firmy přišel s rokem 1949. Podnik byl znárodněn, rodina musela dům na náměstí opustit a název „modlitbičky“ se nesměl vzhledem ke křesťanskému odkazu neladícímu s novou komunistickou ideologií používat. V domě číslo 11 se tak sice dále pekl perník s názvem Miletínky, ale podle místních měl k původním Erbenovým modlitbičkám dost daleko. Říkalo se, že originální receptura zemřela v roce 1953 společně s Josefem Erbenem mladším.
Nebyla to však tak úplně pravda. Naštěstí. V roce 1991 zrestituoval dům i firmu Karel Erben, pravnuk zakladatele Josefa, a výrobu obnovil. A tak se dnes ve starobylém domě s růžovou fasádou, jako stvořeném pro cukrárnu, můžete znovu setkat s Miletínskými modlitbičkami. Vyrábí se ručně podle původní receptury z šest týdnů vyzrálého medového těsta, jen marcipán nahradil plátek piškotu ze šlehaných bílků, cukru a skořice, přelitý cukrovou polevou. Mandlička navrchu zůstala a pamětníci původních modlitbiček říkají, že ty současné si s nimi v ničem nezadají. Tato pochoutka patří vedle olomouckých tvarůžků, hořických trubiček, štramberských uší, valašských frgálů či karlovarských oplatek mezi sedm národních specialit s více než stoletou tradicí výroby. Až budete mít cestu do Krkonoš, víte, kde se zastavit: Miletín, náměstí, růžový dům s číslem 11.
